JARO A VĚČNO.

Zikmund Winter

JARO A VĚČNO.
Květiny voní toužně v sklenících a venku Slunce zpívá: Tam na Slunci dnes jen světlo, smích – stesk květin skly stropu se dívá. Dnes hochů srdce zří v svět vzdálený, v krajiny krásné okny teskných snění: To touhy jim, zlé mládí přadleny takové v hlavě předou obrazy, že konce tesknění, jak tomu přástvu, není... I dívkám úzká ňader jizba dnes, svá okna-srdce Lásce otvírají: Z těch sny jich vzlétají a v širých dálkách kdes svým křídlem blouznivě pozdravem jaru vlají... A přec tam venku, ach, tam Nekonečno je: To Jaro, Život je jen opojení! A tak, co ven je k ukojení zve, přec pro ně ukojením, nasycením není! Ven dostanou se – a, hle, zapláčou ti hoši, dívky i ty teskné květy: Že nikdy dosytit se nemohou, že před nimi vždy dojmů nové světy 34 svou nekonečnost rozestrou, již nikdy obejmouti nemohou, již nikdy políbením vypít nemohou, že čím víc pijí, tím víc žízní mrou, nemocí Věčna, záludnou a zlou! 35