SMUTNÁ DUŠE – VEČER HVĚZDNATÝ.

SMUTNÁ DUŠE – VEČER HVĚZDNATÝ.
Smutná duše – večer hvězdnatý, který nastal po bouřlivém dnu; blahý mír je všude rozpiatý, všude plno širých, dálných snů; na obloze smírně zanícené plno tichých, světlých, čistých hvězd: jejich světlo odráží se dálí stopou tesknou v tichém šeru cest, na zápražích, štítech, střechách domů dřímajících vsí i utišených měst. Všude jenom nekonečně zbožné, nekonečně smírné ticho jest. Vichr usnul... Ze spánku jen chvílí stromy jako ve snu zaševelí v okouzleně blahém vzdychnutí, pak zas vše do nedohledna mílí nekonečně nekonečnem pílí, usmířeně tiché, bez hnutí... Ticho po pevninách, po mořích, údolích, rovinách, pohořích. Smutná duše – večer hvězdnatý, nic se v něm už nehne, jenom množství hvězd, 114 vzdálených, co Všeho Chápání, jenom prostor šíře rozpjatý širé, smírné její snění jest. Odráží se na všech předmětech, na vše teskným lehá smířením, Vyšší Moudrosti co projev umdlený. Jenom chvílemi, co větru závanem pohne to jí, tichý ujde vzdech, a zas znovu splývá v usmíření sny. Věčné Hvězdy! Smírná Moudrosti, jež co Vyšší Zákon v smutné duši vstáváš a tak, utrmácené všech věcí marností, pokojnou svou září Vyšší Smysl dáváš! Vyšší Smysl, který Soulad jest, Vyšší Smysl, jenž, co Krása Hvězd, v jasném, třebas teskném, s Výše plání, blahovolně nade Vším se sklání v nekonečném Všemu požehnání... S výše hvězdné tak, když dolů na vše zříš, všechen lidský trud, blud, tíž a kříž smírně v sebe pojmeš, pochopíš, každé cesty zkřížení a křivdu, neřest, hřích ulituješ, odpustíš. Všechno chápeš v blahovůli teskné, 115 jak ty Hvězdy, Jejichž smírný odraz, svatý obraz v kaluži se leskne, samy ve Výši, kam nedosáhne ozvuk pokřiku, střik bláta ze vsí, měst. Vždyť vše trpí tím už, že zde jest, nuceno tak osudně zákonem dění sen svůj uplatňovat v smutku zemských cest, kříží cesty své a přec se nezbližuje, jen si vzájem překáží a ubližuje, v posled činy svými neuspokojeno, hříchy zatíženo, unaveno, zahořklo a poraněno. Nikdo nechápe, že pravé dosažení v tomto světě k dosáhnutí není, že zde všechno snění o Štěstí má svůj původ-důvod ve Věčnu. Zde že jest jen jeho předzvěstí v smutných duších večer hvězdnatý, který nastal po bouřlivém dnu, příměří pozemských rozporů, dochvilné ztišení bolestí, kdy jen blahý mír je na všem rozpjatý... 116