MAG VALČÍK.

Zikmund Winter

MAG VALČÍK.
I. I.
Valčíku nyvý, pomalý, závratný k zapotácení, Yogine mocný, lstný a zlý, vedoucí do Říše Snění! U večer pozdní, kdy už jdou sny hlavou těžkou a opilou, Ty svojí písní záludnou jímáš a houpáš, kolébáš sem a tam, sem a tam, sem a tam, až docela jí uděláš, až docela ji v moci máš, dudy dam, dudy dam, dudy dam, duši moumou, duši mdlou... Přicházíš odkudsi z daleka ze země Bájného Dění, odnášíš duši v cizí kraj, v kraj, který z pozemských není, v Říš, v které vládne Život-Sen, v kraj závratí a náhlých změn, v kraj, který z pozemských není... 98 Tam, jako kouzlem, na zašlost se vzpomíná – zapomíná. Tam láska, jako dravci spár, dráp náhle v srdce vtíná, že pojímá je hrozný stesk, jak věčném při loučení, při věčné zradě života při lásky nezkojení... Tam objetí tak malátná, polibky nekonečné, v pohledech stesk a výčitka, neukojení věčné....věčné... II. II.
Valčíku, nemuč..nemuč...! Ne – muč víc kolébavými rytmy! Víc stesků zlých a podivných, víc ještě ať se setmí, víc ještě voní ramínko, hlavička níž se skloní, a hudba ať je ještě víc bolná a monotonní – delší těch unylých očí stesk, stisk rukou, zachvění dlaní – na prsou prsa, horký dech u věčném kolébání... 99 A melodie níž a výš s tou tklivou variací, svíjí se v pláči poslušně, vždy bolněji se vrací – tak malátná a marnivá, tak rozmazleně lstná a zlá, v tom neustálém štkání se vrací bez ustání... Stýská se tolik, bože můj, chce štkáti se, ach štkáti, nýt, snít a věčně hladit jen, Snu prověčně se vzdáti. Stýská se tak, ach, bože můj, že chtěl bych nést se dáti vždy hloub v tu Zemi Vysněnou, tam usnouti a spáti... Než s hudbou tou, jež výš a níž, vždy v stejné variaci, teď vzlétá v onu Blahou Říš, teď zas se dolů vrací, kolotá duše v touze jen, sem a tam, dudy dam, tam a sem: hned k neznámým těm výšinám vždy s touhou výš, jen výš a výš, až v Nemožnu se ztrácí – 100 hned v poznání, že sved’ jí klam. vždy níž a níž, vždy v těžší tíž v lkající resignaci... Stýská se, stýská, bože můj, bože můj, bože můj... III. III.
Valčíku, v službě Života zlý srdce čaroději, Ty, při němž srdce zemdlená, Tebou, ó Krutý, svedená zrádcují nejraději: Proč připomínáš tolik rád, že Život zná jen lháti, že předsevzetí, přísah slib, minulost rázem zvrátí? Valčíku, v službě Věčnosti zlý ty Černokněžníku, v Možnosti Říš se hroužící, krutě si se srdcem hrající přeludy vzniku-zniku: Proč připomínáš tolik rád, co mohl Život dáti, 101 proč dáváš klamně prožívat, co už se nenavrátí? Valčíku, mocný Yogine, zlý srdce čaroději, proč v duše naší bezmocí děláš nám lásku nemocí, bezednem-beznadějí, dávaje o snech Věčna snít, jež zemi nelze dáti – proč srdce kouzlem obtáčíš, proč duši tancem roztáčíš do mdloby, do závrati? U večer pozdní, v chvíli zlou přicházíš s písní Májinou... Houpáš a kolébáš sem a tam svým věčně stejným dudy dam, dudy dam, dudy dam duši už dojmy znavenou, světly a šumem zmámenou, a tak ji, Básník, snící klam, zavádíš v oblast záludnou, zaplétáš v kličku osudnou: Že v tanci zlého toužení, zajata v marné kroužení, 102 v Tvých rytmů sladkém soužení a mocném ve Snu vhroužení musí při hudby štkání umírat bez ustání... 103

Básně v knize Království snu: