FANTOM.

FANTOM.
Jsou večery, kdy všechna křoví, břízy i olše smuteční,smuteční chvějí se jako třtiny v světle rtuťové záře měsíční. Vzduch plný světla magnesia improvisuje zrcadla – to měsíc, elektricky bílý, tak ostře magicky v něm plá. V takových chvílích přes nebesa veliký fantom svítící vysoké dívky stoupá vzhůru až k magickému měsíci. Šat světlý, tělo liliové, vznešené, jako štíhlý svolstvol, líce tak jasmínově sněžné... Tak ticho kol, tak ticho kol... Vše jen jak ucho divotvorné naslouchá duší ztajenou. Fantom se teskně rozprostírá nad celou širou krajinou – 27 své roztažené dlouhé ruce koupá si v lázni měsíce! Ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné, v světle se smutně dloužíce! Rty jako by se rozplývaly v zhrdavě smutném úsměvu, jak něčemu tak nemožnému tam v daleku, tam v daleku... A velké, rozevřené oči, modravě šedé, upřené, svým krutým smutkem pijí nocí měsíční světlo touhy mé... To Ona je: Má Lunatická, má Světelná, má Houslová, má ideální Beatrice, má vytoužená Synoeva! To Ona je: Má Nekonečná, stříbrná moje Princezna, má Krutá ve svém s bohem dání, má Nedostižná, Vítězná! 28