Jsou večery, kdy všechna křoví,
břízy i olše smuteční
chvějí se jako třtiny v světle
rtuťové záře měsíční.
Vzduch plný světla magnesia
improvisuje zrcadla –
to měsíc, elektricky bílý,
tak ostře magicky v něm plá.
V takových chvílích přes nebesa
veliký fantom svítící
vysoké dívky stoupá vzhůru
až k magickému měsíci.
Šat světlý, tělo liliové,
vznešené, jako štíhlý stvol,
líce tak jasmínově sněžné...
Tak ticho kol, tak ticho kol...
Vše jen jak ucho divotvorné
naslouchá duší ztajenou.
Fantom se teskně rozprostírá
nad celou širou krajinou –
své roztažené dlouhé ruce
koupá si v lázni měsíce!
Ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné,
v světle se smutně dloužíce!
Rty jako by se rozplývaly
v zhrdavě smutném úsměvu,
jak něčemu tak nemožnému
tam v daleku, tam v daleku...
A velké, rozevřené oči,
modravě šedé, upřené,
svým krutým smutkem pijí nocí
měsíční světlo touhy mé...
To Ona je: Má Lunatická,
má Světelná, má Houslová,
má ideální Beatrice,
má vytoužená Synoeva!
To Ona je: Má Nekonečná,
stříbrná moje Princezna,
má Krutá ve svém s bohem dání,
má Nedostižná, Vítězná!