POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. V snivé dálce hlahol a praporů jak vlání plápolavé...
Vzduch slunný, šírý, plný zářných snění,
vysokých snění, jak by mocná křidla,
šumná a slavná rozvlnila vzduch
od zmámeného srdce v pohádkovou dáli
s obzory těmi za jarními luhy!
Co stalo se to? V jakém světě jiném
se probudili to, zakleti v štěstí?
Jaká to struna se to rozvlnila
v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní
do toho volného, tak májového, kraje
se zahradami s rozkvetlými stromy,
bílými dvorci, háji, zelenými luhy?
Jaký to vítr, vanoucí sem z dáli,
neznámo odkud a neznámo od kdy
bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci,
jež vstříc zas jemu buší v hlaholu a vlání?
Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý
v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem,
co břízy stříbrné pod modrým blankytem
s budkami špačků milostně se chvějí
májovým větrem prvně celovány!
146
Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá
s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů,
s tou obnaženou svojí světlou šíjí,
s tím velkokvětým volným, světlým šatem,
v tom jasném světle májového dne,
jenž oči zlatí, líce bledšími,
hlas zvonivějším, ruku teplejší,
a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí!
Tak, ani nevědouce, sedí stuleni
na lávce spolu prostřed Máje Všeho,
nebes i země, výšek, dálek, vzduchu:
Ve vytržení, rozechvěni, šťastni,
skloněny hlavy, zírajíce v dálku...
To jak by za nimi na harfu ženská bytost
hrála a hrála píseň srdce jejich,
celého kraje píseň, Věčnou Píseň Máje....Máje...
A z hudby té a z všeho dění kolem,
a v nich a nad nimi do nadoblačné výše:
Tak tajemně, jak obzory ty v dáli,
kulisy v nekonečno rozevřeného Věčna;
tak široce, jak nebe to a luhy,
dějiště všeho nesmírného Žití;
tak sladkobolně toužebně, jako ty stromy v květu,
to Tvorstvo věčně neukojené, Svět v kletbě rozdělení;
147
tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr,
Života Anděl, Eros, který Jeho oheň
dmychá a nese, a tak všude nítí
vzmach dění, tvorby, tím, že roznáší
na zemi rostlin pyl i zvěře pach a zvuky milostné,
i ducha vzruchy troubami i zvony, hudbou, zpěvem,
praporů vlání na vysokých žerdích, nad domy měst k oslavě Velikých,
i nad paláci Ducha, když Princ-Sen se zrodí,
na stěžních loďstev zámořských, i na těch, po nichž Srdce
přes vodstva oceánu Světa k Věčnu plaví se;
pozdravem, výzvou k vzruchu provází
vše, co se hýbá a se k předu nese:
Vozidla souší, lodi vod i vzduchu,
duchů i srdcí heroismy hrdé –
ba Celou Zem dokola objímá
v jásavém, bláznivém Jí lásky vyznávání
ve stromů vrcholích při rozvášněném Jejím
kolovém tanci sálem prostoru –
ba stotožněný s kosmickým svým Bratrem-Otcem,
jenž světla dálných hvězd i rozžíhá i nám je ukazuje,
tak celé světy, srdce všech a všeho
spojuje v žalu tesknícím i výzvě radostné
v Touze i v Snaze po Sjednocení – tak dává
růst všem a všemu za Tajemným Cílem:
To vše, jak by k nim volalo a znělo, zpívalo v dál a dál
v poznání oné divuplné mocí: „Láska“!
148