JARO A VĚČNO.

JARO A VĚČNO.
Květiny voní toužně v sklenících a venku slunce zpívá – tam na slunci dnes jen světlo, smích, stesk květin skly stropu se dívá. Dnes srdce hochů zří v svět vzdálený, v krajiny krásné okny teskných snění – to touhy jim, zlé mládí přadleny, tak v hlavě stále předou obrazy, že konce toužení, jak tomu přástvu, není... I děvčatům je úzká jizba dnes, svá srdce dálkám lásky otvírají – z těch sny jich vzlétají, a v širých dálkách kdes svým křídlem blouznivě pozdravem jaru vlají... Tam venku – ach – tam Nekonečno je: Jeť jaro, život samé opojení! – A přec, co ven je k ukojení zve, to ukojení, nasycení není! Ven dostanou se – a hle, zapláčou, ti hoši, dívky, i ty teskné květy: 42 Že nikdy nasytit se nemohou, že střou se před nimi vždy nové, nové světy – že mládež jaro to a slunce ony květy úplně v sebe nikdy nepojmou – že čím víc pijí, tím víc žízní mrou, nemocí Věčna záludnou a zlou! 43