STROMOVÍ ŠUMÍ V NEKONEČNOU DÁLI...

Zikmund Winter

STROMOVÍ ŠUMÍ V NEKONEČNOU DÁLI...
Stromoví šumí v nekonečnou dáli – oh, jak je toužebně jen srdci mému dnes! Jak by mu vstříc jen vzkazy lásky vály, jak by je víly do daleka zvaly, jak by je sen až v dálné ráje nes’! Vy jarní večery, v nichž všechny země hlasy, jak hlasy siren dálně, vábně zní, v nichž vše je zvlněno, jak nyvé dívčí vlasy – jen samá dál a samé tesknění! Vy chvíle víl, kdy všechno čaroplaše v unylých snění závrati se chví, kdy zevšad dýchá snivá duše naše jen očekávání, a slib, a tajemství! Jak tehdy já, milenec všeho Ženství, vždy trpím mukou lásky blaženou: Být odsouzen, bych vůkol ve všem dějství nacházel Ji jen, v různém podobenství, zakletou ve vše – provždy vzdálenou! 117