PŘÍRODA A BÁSNÍK.

PŘÍRODA A BÁSNÍK.
V těch prvých, snivých jara dnech, kdy svítí něžnost ve květech, kdy větry z dálky pozdravem ve vznosných šumí topolech, vítajíce tak naši zem – já cítím mocněj’ v srdci svém, a v smyslech všech a nervech všech, jak mám rád duši ve věcech! Ne pojem jen, ne ideu, leč, co se zjevuje jen snu, když ponoří se v přírodu, k samému její základu, v tajemný svět plynulých změn – ten tajný každé věci sen, jenž v teskně šťastném toužení chtěje být láskou objeven, jak úsměvem se dívá z ní, úsměvem, v němž je tolik něh – tu duši, věčnost ve věcech! V těch prvých, snivých jara dnech, kdy září láska ve květech, kdy větry ve všech vrcholech 122 zdají se z jarní dálky nést nějakou slavnou blahověst – já cítím jako hlaholem, jímž ke mně volá Vyšší Zem, jak duši přírody mám rád, a jak bych rád svůj splnil sen: Ji malovat, ji zpívat, hrát, všem bytostem ji prožít dát, tak plně, mocně, vnitřně tak, jak vidí ji můj vnitřní zrak v takový krásný jarní den – tak plnou světla, lásky, něh, a jásání a svobody, co tvůrčí radost přírody, co skrytou duši ve věcech! V těch prvých, snivých jara dnech, kdy v barvách, vůních, ve tvarech všech květů, stromů, věcí všech taková síla něhy sní, že svádí, v blaha tušení, celý svět Něžných k lásky snům – v těch prvých, snivých jara dnech, kdy na dalekých obzorech taková síla slávy sní, že vábí, v blaha tušení, celý svět Zbožných k nebesům – v těch prvých, snivých jara dnech, kdy Nekonečna mocný dech celý svět Slabých, jako v snách, přemlouvá Všeduši se vzdát, a v dálky, výše, jako v snách, dát myšlenkám svým uplývat, 123 tak v touhy blahu neznámém se ztrácet, v šíři rozplývat – – v těch prvých, slavných jara dnech, já cítím mocně v srdci svém, jak z dáli jdoucím hlaholem: Že duch můj je jak Lohengrin, vzdálené, Vyšší Země syn, s Ní provždy původem svým spiat, Jí poslán Vlast svou zvěstovat. A všude, kde se setká s Ní na zemi, v tajném tušení, že nemá se Jí trpně vzdát – ale svým vyšším uměním, své dálné Vlasti dědictvím, Ji lidem země zjevovat! 124