V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy svítí něžnost ve květech,
kdy větry z dálky pozdravem
ve vznosných šumí topolech,
vítajíce tak naši zem –
já cítím mocněj’ v srdci svém,
a v smyslech všech a nervech všech,
jak mám rád duši ve věcech!
Ne pojem jen, ne ideu,
leč, co se zjevuje jen snu,
když ponoří se v přírodu,
k samému její základu,
v tajemný svět plynulých změn –
ten tajný každé věci sen,
jenž v teskně šťastném toužení
chtěje být láskou objeven,
jak úsměvem se dívá z ní,
úsměvem, v němž je tolik něh –
tu duši, věčnost ve věcech!
V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy září láska ve květech,
kdy větry ve všech vrcholech
zdají se z jarní dálky nést
nějakou slavnou blahověst –
já cítím jako hlaholem,
jímž ke mně volá Vyšší Zem,
jak duši přírody mám rád,
a jak bych rád svůj splnil sen:
Ji malovat, ji zpívat, hrát,
všem bytostem ji prožít dát,
tak plně, mocně, vnitřně tak,
jak vidí ji můj vnitřní zrak
v takový krásný jarní den –
tak plnou světla, lásky, něh,
a jásání a svobody,
co tvůrčí radost přírody,
co skrytou duši ve věcech!
V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy v barvách, vůních, ve tvarech
všech květů, stromů, věcí všech
taková síla něhy sní,
že svádí, v blaha tušení,
celý svět Něžných k lásky snům –
v těch prvých, snivých jara dnech,
kdy na dalekých obzorech
taková síla slávy sní,
že vábí, v blaha tušení,
celý svět Zbožných k nebesům –
v těch prvých, snivých jara dnech,
kdy Nekonečna mocný dech
celý svět Slabých, jako v snách,
přemlouvá Všeduši se vzdát,
a v dálky, výše, jako v snách,
dát myšlenkám svým uplývat,
tak v touhy blahu neznámém
se ztrácet, v šíři rozplývat – –
v těch prvých, slavných jara dnech,
já cítím mocně v srdci svém,
jak z dáli jdoucím hlaholem:
Že duch můj je jak Lohengrin,
vzdálené, Vyšší Země syn,
s Ní provždy původem svým spiat,
Jí poslán Vlast svou zvěstovat.
A všude, kde se setká s Ní
na zemi, v tajném tušení,
že nemá se Jí trpně vzdát –
ale svým vyšším uměním,
své dálné Vlasti dědictvím,
Ji lidem země zjevovat!