Pryč, mátoživé představy!
V mou náruč, světe lidí!
S jásotem ret můj pozdraví,
co zrak můj nadšen vidí,
co paže může obejmout,
co žhaví v srdci krve proud,
mou duši jímá do svých pout
a touhu, čin můj řídí
i do vznětu i únavy –
pryč, mátoživé představy!
Buď zdráv, můj světe lidí!
Co bez předmětu záhada
citová, myšlénková?
Svůj obsah mně jen forma dá,
buď z těla si či slova!
Ať dum to, bájí skvostný chrám,
z rozbité lodi pouhý prám,
či člověk anděl, ďas je sám,
či pohled jen, jenž chová
zdroj citů, nití, pobádá –
svůj obsah mně jen forma dá,
buď z těla si či slova!
Vše, mlhy představ, slovo, vznět,
jich světla nebo noci,
má Duší slout a bájí svět
být pozemskému chodci?
V tom prázdnu člověk smyslů pět
a myšlének svých jarý let,
svůj život že má utápět?
Ji chápat chci-li moci,
ta duše musí v něčem tkvět,
ať útvar je to, slovo, vznět,
jich světla nebo noci!
Jen z hrobů nechť se opíjí
to Nic, svým bytím smělé!
Tvou duši samu – nechci jí,
však k smrti rád v Tvém těle!
Když z pravdy září, ze tváří,
a když se nám tak podaří
je, snoubence, vést k oltáři
a prosit Spasitele:
„Spoj nám je, v ráj se rozvijí!“ –
Tvou duši samu – nechci jí,
leč k smrti rád v Tvém těle!