Tak rád bych setřás’ celičké to břímě,
jež leží na mém těle, na mé duši –
co trudných úvah, utrpení, hrůzy,
zklamání, spleenů, problémů a trudu,
co bludů, neukojení, co marnosti!
Tak rád bych setřás’ celé ono břímě
člověctví svého – ale jak a kam?
Nemocný, při tom vždy víc zklamávaný
v důvěře v lidství, v ženě, v lásce samé,
jak stále více v bahno bych se nořil,
vzdor vtělený jen, malicherný vzdor –
Utracený člověk? Člověk ztracený?
Přec ještě žiju! Tužby jako dřív,
ba žhavější, ba vyhladlejší lety,
horečně svítí z očí mých, a z plic
derou se vzdechem – nekonečným vzdechem...
A přece nejsem vzhledem svým již člověk...
Proč s tělem mým mi nevyhubly touhy?
Zuřivý kousal bych, a zase bych jen plakal,
sám nad sebou, nad nezaviněným,
a přec tak důsledně tragickým osudem,
osudu hádankou, že ano ten, ten ne.
Má Hrdost! Výsost! – Básníku, tos’ Ty?
Ten žebrák rozpadající se, jsi to Ty, básníku?
Což nikdy těm mým mukám konec nebude?
Což celé mládí má mi uplynout
tak nežité, nemocí bičované,
tělo i duch jen bez přestání štvané?
Což mám být provždy zaklet v tento kout,
v zajetí pout,
tak neschopen se hnout,
tak odsouzen jen vadnout a jen schnout –
a naposled
tak marně, bezúčelně zahynout?
Což budu se vždy těšit z toho jen,
že právě netrpím? Ten nejkrásnější den
jen klidnější den bude?
Což budu věčně dny jen počítat,
kdy se mi poměrně je méně bát
krisí a možné smrti?
Což nikdy nebudu smět jako druzí žít,
volně a bez přítěže bouřným žitím jít?
Což budu se vždy těšit z toho jen,
že méně děsící a mučící,
že klidnější mám den?
Pod mrtvým, širým nebem širá Sahara,
pláň samý písek, nekonečná poušť –
jen žhavá výheň slunce, žhavý samum,
oasy řídké, občerstvení sporé –
jen nekonečná, širou, jednotvárnou pouští,
žhavou a mrtvou pouští marná pouť!