ECCE HOMO!

Zikmund Winter

ECCE HOMO!
I. I.
Tak rád bych setřás’ celičké to břímě, jež leží na mém těle, na mé duši – co trudných úvah, utrpení, hrůzy, zklamání, spleenů, problémů a trudu, co bludů, neukojení, co marnosti! Tak rád bych setřás’ celé ono břímě člověctví svého – ale jak a kam? Nemocný, při tom vždy víc zklamávaný v důvěře v lidství, v ženě, v lásce samé, jak stále více v bahno bych se nořil, vzdor vtělený jen, malicherný vzdor – Utracený člověk? Člověk ztracený? II. II.
Přec ještě žiju! Tužby jako dřív, ba žhavější, ba vyhladlejší lety, horečně svítí z očí mých, a z plic derou se vzdechem – nekonečným vzdechem....vzdechem... A přece nejsem vzhledem svým již člověk....člověk... Proč s tělem mým mi nevyhubly touhy? 65 Zuřivý kousal bych, a zase bych jen plakal, sám nad sebou, nad nezaviněným, a přec tak důsledně tragickým osudem, osudu hádankou, že ano ten, ten ne. Má Hrdost! Výsost! – Básníku, tos’ Ty? Ten žebrák rozpadající se, jsi to Ty, básníku? III. III.
Což nikdy těm mým mukám konec nebude? Což celé mládí má mi uplynout tak nežité, nemocí bičované, tělo i duch jen bez přestání štvané? Což mám být provždy zaklet v tento kout, v zajetí pout, tak neschopen se hnout, tak odsouzen jen vadnout a jen schnout – a naposled tak marně, bezúčelně zahynout? Což budu se vždy těšit z toho jen, že právě netrpím? Ten nejkrásnější den jen klidnější den bude? Což budu věčně dny jen počítat, kdy se mi poměrně je méně bát krisí a možné smrti? Což nikdy nebudu smět jako druzí žít, volně a bez přítěže bouřným žitím jít? Což budu se vždy těšit z toho jen, že méně děsící a mučící, že klidnější mám den? 66 IV. IV.
Pod mrtvým, širým nebem širá Sahara, pláň samý písek, nekonečná poušť – jen žhavá výheň slunce, žhavý samum, oasy řídké, občerstvení sporé – jen nekonečná, širou, jednotvárnou pouští, žhavou a mrtvou pouští marná pouť! 67

Básně v knize Bolesti života: