ŽIVOT NEPŘÍTEL.

ŽIVOT NEPŘÍTEL. (FRAGMENTY.)
Od mládí ve mně dvojí hnutí žilo: To jedno chtělo v sebe Nekonečno vzít, Vše obejmout, neb splynout s Vším, Vše žít – a ještě toto Vše ve vlastní změnit dílo; a že to nemožností smrtelníku bylo, já cítil bolest zlou. – Oh, musit ustoupit! A druhé chtělo klid a úzké omezení, dosebevtažení pro sebezachování, určité okolí - i sebe - vymezení, pro jasný pohled, přesné ovládání. Tak toužit v sebe Nekonečno pojat, a přec se bát, že samo ztopí mě, tak jako hlemýžď vždy zas do sebe se schovat, ochrannou membránou se obdat, encystovat – Tak toužit, muž, do světa okolního, sám, odvážně, tvořivě zasahovat – a tak se, dítě, k Matce vracet z něho se ochránit, se ohradit, se schovat – 179 Jak hmyzí sameček za velkou družkou svojí za Nekonečností se pouštět roztoužen – než sotva se s Ní sblíživ, musit prchat od Ní, bych nebyl přitažen Jí a Jí pohlcen! Miluju Nekonečnost, Život, živel Ženy, než jaký smutný jsem to milenec! K objetí trvalému slabý, Žitím přecházený, pták vracející se vždy nazpět ve svou klec! Teď světu celému bych chtěl tak zabránit, by nemoh’ milovat se, v opojení žít – úsilně zarážet to Žití koleso, jímž ve víru se točí dobro – zlo, ten celý krásný Život se světly i stíny, svět dobrodiní všech, ztrát, prospěchu i viny... Tak milenec chce zabít milou svoji, ač tolik zbožňuje veškery její vnady, když vidí, jak ho stále opomíjí, co jiným oddává se cele, bez výhrady. Oh, proč jen muselo, proč muselo se stát, že chtěl bych zarážet, co měl bych v proudy hnát, a co bych žehnat měl, že musím proklínat! 180