JEDEN VEČER...

JEDEN VEČER...
Zklamání o duši, jak kapky deště zvoní – je v hlavě pusto tak, smutno tak blouznivé – a k pláči monotonní....monotonní... Na ženu, na lásku už tedy nemysleme, své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme....spěme... v tom podkov o dlažbu tak jednotvárném třesku, v tom smutku stmívání – v tom nekonečném stesku....stesku... Jen kdyby věčný dešť tak smutně nebubnoval! Tak smutně nešuměl, mne tolik nelitoval! Na ženu, na lásku už tedy nemysleme, své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme – zabuďme čas i svět, v nich všechnu bídu města – – V tom deště šumění, ach, jak je dlouhá cesta! Nechť všechno zahyne v té smutné melodii! Mé srdce uspané už říši bolů míjí, má hlava horečná už dojmy níž se kloní, už jen jak světlušky se bludné sny v ní honí – co tramway klusá dál a tichou nocí zvoní, mě v spánek kolébá svou hudbou monotonní....monotonní... 25