BLUDIŠTĚ LÁSKY.

BLUDIŠTĚ LÁSKY.
Já Lásky příbytkem,příbytkem jak bludištěm jsem šel. Před sebou, kolem sebe – co tu zrcadel všech tvarů a všech barev, postavení! A ve všech, jak by tisícerá žena, se Láska shlížela ze všech stran odražena. I nevěděl jsem, kdy jsem stál, kdy šel, kdy kráčel v před, kdy v zad se navracel, kdy, v kterém odrazu jsem Lásce blíže byl – v kterém že vůbec z těchto zrcadel je věrně odražena, kde končí maska, kde začíná žena – a jaká tedy je ta pravá Lásky tvář. Já ani nevěděl, v prostoru jakém že se nalézám: Vždyť samé zrcadlo byl, samý klam – a já jen o zrcadla narážel! Takové nekonečno, nekonečno žen, takové nekonečno možných Lásky tvarů, takové nekonečno možných k Lásce vztahů – a všecko v pouhém zrcadlení jen! 114 Takové množství možných k Lásce cest, a přece nevědět, kde ona Láska jest, v tisíci maskách se zde zrcadlící! A kdy Jí nejblíže jsme, nevědět, a jak se zmocniti Jí, nevědět! I stanul jsem, a v středu zrcadel, k tisícihlavé Sfinze v tisíceré síni jsem takto děl: „A kdyby’s ještě více masek měla, přec máš-li masky, musíš mít i tvář, a kdybys v ještě víc se plochách obrážela, za těmi zrcadly se musí krýt přec tvář! Což nelze zbýt se těchto zrcadel, s maskami nikdy hotov být? Ó žel! Vždyť jenom tak se mohu nasytit, když bez masky Tě budu moci mít, Tě políbit, ó Lásko!“ Tu odněkud jsem slyšel temně znít: „Dřív musel by’s se Bohem-Koncem stát: Všech masek lidství v sobě, masek dění kolem, všech masek poměrnosti, změny Života se vzdát!“ 115