Já Lásky příbytkem jak bludištěm jsem šel.
Před sebou, kolem sebe – co tu zrcadel
všech tvarů a všech barev, postavení!
A ve všech, jak by tisícerá žena,
se Láska shlížela ze všech stran odražena.
I nevěděl jsem, kdy jsem stál, kdy šel,
kdy kráčel v před, kdy v zad se navracel,
kdy, v kterém odrazu jsem Lásce blíže byl –
v kterém že vůbec z těchto zrcadel
je věrně odražena,
kde končí maska, kde začíná žena –
a jaká tedy je ta pravá Lásky tvář.
Já ani nevěděl,
v prostoru jakém že se nalézám:
Vždyť samé zrcadlo byl, samý klam –
a já jen o zrcadla narážel!
Takové nekonečno, nekonečno žen,
takové nekonečno možných Lásky tvarů,
takové nekonečno možných k Lásce vztahů –
a všecko v pouhém zrcadlení jen!
Takové množství možných k Lásce cest,
a přece nevědět, kde ona Láska jest,
v tisíci maskách se zde zrcadlící!
A kdy Jí nejblíže jsme, nevědět,
a jak se zmocniti Jí, nevědět!
I stanul jsem, a v středu zrcadel,
k tisícihlavé Sfinze v tisíceré síni
jsem takto děl:
„A kdyby’s ještě více masek měla,
přec máš-li masky, musíš mít i tvář,
a kdybys v ještě víc se plochách obrážela,
za těmi zrcadly se musí krýt přec tvář!
Což nelze zbýt se těchto zrcadel,
s maskami nikdy hotov být?
Ó žel!
Vždyť jenom tak se mohu nasytit,
když bez masky Tě budu moci mít,
Tě políbit,
ó Lásko!“
Tu odněkud jsem slyšel temně znít:
„Dřív musel by’s se Bohem-Koncem stát:
Všech masek lidství v sobě, masek dění kolem,
všech masek poměrnosti, změny Života se vzdát!“