VĚRNOST.

Zikmund Winter

VĚRNOST.
1. 1.
Jak věrné zvíře je pes! Kam se hneš, chce s tebou, na tobě visí pohledem-otázkou, když vidí tě, ocasem potěšen vrtí, válí se přítulně-oddaně po zádech u tvých nohou, chrup cení radostně, vrčivě pobroukává, z cesty tě vítaje, v překotném plesu s lichotným štěkáním bláhově na tebe skáče! Miluje svobodu – na volném prostranství pustí se do letu v třeštivé zvůli – ale zapískni na něho, přísně vzkřikni – poslušně vrací se k tobě, a plíží, ocasem, zadkem ochotně vrtě, pohledem prose, že se byl vzdálil....vzdálil... Ztrestej ho slovem, ztrestej ho bičem, zakňučí pokorně, ocas svůj stáhne – ještě se k tobě – skrčené běhy – prosebně lisu – – když pak ho pohladíš: s vrtěním, v poskocích, radostně vzhlíží, otírá hlavu, ruku ti líže! 123 V noci tě hlídá, ohroženého brání tě vrčením, štěkotem, zuby – jen k tobě zná se, jen k tobě tře se, z tvojí jen ruky pokrmy béře....béře... snad by i za tebou do vody skočil, když toho někdy by potřebí bylo....bylo... 2. 2.
Máš pravdu, i já mám věrného psa. Ve dne mě provází, kam se jen hnu, čte každé hnutí, náladu, rozkaz z mé tváře napřed rozumným okem – Na slovo poslušný, líže mi ruku, když mu dám bičem. Snad by i za mnou do vody skočil, když toho někdy by potřebí bylo....bylo... A kdo by řek’, že pes onen tehdy, když jsem ho odvést chtěl od jeho pána: Vzpjal strašně srst, až celá se chvěla, zavrčel, zuby vycenil strašně, oči mu sálaly nenávistí – a nebýt zlobného vzkřiknutí pána, že by mě jistě byl roztrhal vztekem?....vztekem?... Ale teď zvyk’ – a o svém bývalém pánu, myslím, že neví....neví... 124

Básně v knize Bolesti života: