SMUTNÉ PÍSNĚ.

Zikmund Winter

SMUTNÉ PÍSNĚ.
I. I.
Touhy v mém srdci jsou tak živoucí – Tělo tak slabo, choré, hynoucí....hynoucí... Na duši křídla – V těle okovy – Ta bolest, bolest – kdo ji vypoví! II. II.
V tolika dnech a tolika nocích, v tolika měsících, tolika rocích – jak v mučidlech napínání: Jen napjetí, štvaní, stálými těla krisemi, úzkostmi, horečnými visemi! A to vše bez ustání v tolika dnech, tolika nocích, v tolika měsících, tolika rocích uprostřed nechápání, zloby a pohrdání – jak to už snést? A moh’ jsem kvést – v tolika měsících, tolika rocích, ve dnech i nocích, 80 uprostřed přírody, uprostřed měst horečně, bez ustání: Vždyť k žití, k dobývání na světě tolik je cest! III. III.
Tak žalářována tělem, tak bezmocně bijíc čelem, tak navždy ve svých snech spoutána v okovech – ó Duše, ó Duše, ó Duše, má smutná, nešťastná Duše – jaký to vzdech! Den po dni k životu volá, a nikdo neodolá, den po dni volá k boji, vydobýt trofej svoji, jí dále žít! A ty v žaláři těla, a ukována celá, musíš jen živořit! Ten žalář v rozmachu smělém, vyrazit mocným čelem – tak volným člověkem být, žitím se obdařit a jeho chválu pět! Svým dílem dobýt svět – ó Duše, ó Duše, ó Duše, jaký to sen! 81 Ty však, ó zoufalá Duše, nemůžeš – a kdybys tisíckrát chtěla – z žaláře chorého těla, bez vlastní zkázy ven! S ním spjata tuhým svazem, jsi připoutána na zem v nemoci okovech – ó Duše, ó Duše, ó Duše, jaký to vzdech! IV. IV.
Když nechceš mně, Osude, žití přát, jehož smí každé zvíře užívat – tož jednoho mi dopřej: By se narodilo nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo! Vždyť těžko umírá se těm, kdo marně žili, kdo žití svého plně nevyžili, kdo díla vysněného nestvořili! A prostřed květů mřít, jichž vůně srdce tráví, jichž pohled Věčnost mluví a jako Věčnost pálí – uprostřed květů-snů, k nimž nikdo nepřivoní, jež jenom ke mně voní – a voní přec tak, voní – – A při tom vědět přec: Že přijde po mně kdos, snít to, co já jsem snil, že Čas mu dopřeje, by vše to vyslovil – to vše, to vše, co já už snil, leč nestvořil! 82 Jen cesta trnitá a žádný cíl! Oh, proč že jsem jen žil, když jsem jen snil, jen snil, jen toužil, nyl, a trpěl, tolik trpěl – proč jsem jen žil, když jsem se nevyžil a díla nestvořil! Když nechceš mně, Osude, žití přát, jehož smí každé zvíře užívat – tož jednoho mi dopřej: By se narodilo nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo! 83

Básně v knize Bolesti života: