SMUTNÉ PÍSNĚ.
I.
I.
Touhy v mém srdci jsou tak živoucí –
Tělo tak slabo, choré, hynoucí....hynoucí...
Na duši křídla – V těle okovy –
Ta bolest, bolest – kdo ji vypoví!
II.
II.
V tolika dnech a tolika nocích,
v tolika měsících, tolika rocích –
jak v mučidlech napínání:
Jen napjetí, štvaní,
stálými těla krisemi,
úzkostmi, horečnými visemi!
A to vše bez ustání
v tolika dnech, tolika nocích,
v tolika měsících, tolika rocích
uprostřed nechápání,
zloby a pohrdání –
jak to už snést?
A moh’ jsem kvést –
v tolika měsících, tolika rocích,
ve dnech i nocích,
80
uprostřed přírody, uprostřed měst
horečně, bez ustání:
Vždyť k žití, k dobývání
na světě tolik je cest!
III.
III.
Tak žalářována tělem,
tak bezmocně bijíc čelem,
tak navždy ve svých snech
spoutána v okovech –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
má smutná, nešťastná Duše –
jaký to vzdech!
Den po dni k životu volá,
a nikdo neodolá,
den po dni volá k boji,
vydobýt trofej svoji,
jí dále žít!
A ty v žaláři těla,
a ukována celá,
musíš jen živořit!
Ten žalář v rozmachu smělém,
vyrazit mocným čelem –
tak volným člověkem být,
žitím se obdařit
a jeho chválu pět!
Svým dílem dobýt svět –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
jaký to sen!
81
Ty však, ó zoufalá Duše,
nemůžeš – a kdybys tisíckrát chtěla –
z žaláře chorého těla,
bez vlastní zkázy ven!
S ním spjata tuhým svazem,
jsi připoutána na zem
v nemoci okovech –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
jaký to vzdech!
IV.
IV.
Když nechceš mně, Osude, žití přát,
jehož smí každé zvíře užívat –
tož jednoho mi dopřej: By se narodilo
nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!
Vždyť těžko umírá se těm, kdo marně žili,
kdo žití svého plně nevyžili,
kdo díla vysněného nestvořili!
A prostřed květů mřít, jichž vůně srdce tráví,
jichž pohled Věčnost mluví a jako Věčnost pálí –
uprostřed květů-snů, k nimž nikdo nepřivoní,
jež jenom ke mně voní –
a voní přec tak, voní – –
A při tom vědět přec:
Že přijde po mně kdos, snít to, co já jsem snil,
že Čas mu dopřeje, by vše to vyslovil –
to vše, to vše, co já už snil,
leč nestvořil!
82
Jen cesta trnitá
a žádný cíl!
Oh, proč že jsem jen žil,
když jsem jen snil, jen snil,
jen toužil, nyl,
a trpěl, tolik trpěl –
proč jsem jen žil,
když jsem se nevyžil
a díla nestvořil!
Když nechceš mně, Osude, žití přát,
jehož smí každé zvíře užívat –
tož jednoho mi dopřej: By se narodilo
nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!
83