Bolesti života (1915)

Básně, Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
BOLESTI ŽIVOTA
[1] JAN Z WOJKOWICZ:
CYKLU „ELEGIE A NOSTALGIE“
KNIHA II.
BOLESTI ŽIVOTA
BÁSNĚ.
1915. FR. BOROVÝ V PRAZE.
[3] TISKEM E. LESCHINGRA V PRAZE
[4] PŘEDMLUVA.
Bolesti Života, druhá kniha cyklu „Elegie a Nostalgie“, má své místo mezi prvou a třetí knihou tohoto cyklu jako jejich střední člen, jako přechod mezi nimi bolestnou realitou vlastního, žitého života. Kniha „Sny a Touhy“ byla ve svém charakteru dětském a pubertním právě knihou stesku a touhy: reaguje na podněty žitého života jen nepřímo, vágně, unikajíc mu do řidších sfér snu. Naproti tomu kniha „Bolesti Života“ sestupuje a vchází jakýmsi průchodem, jejž tvoří její I. oddíl, v látku života sama, reagujíc na jeho jednotlivé prožitky nebo řadu zkušeností buď přímo: citem, nebo sice v jakémsi odstupu: reflexí a soubornějším soudem, ale ani tehdy nikde nevystupujíc z něho tak, a nestavíc se k němu v ten poměr, aby s vyššího, obzíravějšího hlediska projednávala jen typické soubory osobního mého života a můj vztah člověka-básníka k nim a k Věčnosti, jako meditace knihy „Básník a Věčnost“. Má se tedy tato kniha k oběma druhým asi jako antithese k thesi a synthesi, abych užil terminologie Heglovy. – Toto terre à terre, tato realističnost básní „Bolesti Života“, obrazí se nutně i v jejich formě: Jsou dramatičtější, zaujatější, krvavější a nespořádanější reakcí nitra, a tedy často nedost hotové a sepjaté v stavbě, a drsné, strohé ve výrazu, neboť jednak analytický, ba často dissonanční jich charakter ochudil je o prvky melodické a vůbec eufonické, dávaje jim sestoupit namnoze k recitativu, jednak jich bezprostřednost a roztříštěnost připravila je jak o prvky malebné, tak o poesii figur a tropů. Dlužno však loyálně doznat, že vždy a zcela tento syrovější a neharmonický ráz poesie „Bolestí Života“ není určen jen povahou vztahu básnícího nitra k obsahu podnětu, ale do určité míry zaviněn též mou umělecky tvůrčí, psychofysiologicky podmíněnou, ménězdatností 5 v období, kdy větší část těchto básní byla tvořena; mnohé z nich snažila se pozdější redakce sice tak zpracovat, aby je učinila vyrovnanějšími, ale, jak se mi zdá, s úspěchem, jenž zde ještě více selhal, než v podobném případu u některých čísel „Snů a Touh“: Je zde leckde znát práci dvojí, trojí redakce, podniknuté v různém, navzájem si cizím rozpoložení duševním. Snad se dá namítnout: Nebylo tedy líp vydat jen v úzkém výboru nebo vůbec nevydávat knihy, nutně nedost hotové, s neodstranitelnými kazy – sám obraz období rozháraných, kde žité a procítěné nedovedlo, jako celek, vykrystalisovat v dílo? Ale odpověď musela na konec vyznít: Kdybych knihy nevydal vůbec, nebo v úzkém výboru, rozbil bych tím architekturu celého cyklu „Elegie a Nostalgie“, jenž má především hodnotu jako celkový obraz mého nitra v různých jeho podobách vůbec i v průběhu osobního mého života. A tu v něm nesmí chybět kniha, jež je, alespoň svými typickými čísly, zase zcela jiným profilem mého jinošského já, než kniha předchozí, ukazujíc mne po sensitivním snílkovi „Snů a Touh“ jako analytika, dysthymika a ironika skoro Dykovy školy. Knihu roztřídil jsem jednak dle obsahu, jednak dle období – dle obého jen přibližně, abych zbytečně neschematisoval. Tak druhý oddíl, „Ecce homo!“, vyhradil jsem číslům, jež mají vztah k mému utrpení i strádání, jako člověka tělesně nemocného. Oddíl prvý „Snění a Život“ a třetí „Ženy a Láska“ vyhrazen sféře erotické: Z nich prvý obsahuje básně koncipované před tělesnou krisí mého organismu, třetí teprve v době o několik let pozdější. Do čtvrtého oddílu, „Mimo Život“, jsem posléze zařadil čísla obsahu obecnějšího, charakterisující ráz osobního mého života v posledních letech. Podotýkám ještě, že označení let v čele jednotlivých oddílů týče se více doby tvůrčího podnětu a původní koncepce, než doby vlastního tvoření a vypracování básní v těchto oddílech, a že, když jsem pořádal jednotlivé oddíly, dbal jsem sice hlavně, aby byly seřazeny jednotlivé básně v chronologickém postupu, určitou měrou však přihlížel jsem i k vnitřní stavbě oddílu. Jsem si vědom, že vydávám svou knihu v době dvojnásob nepříznivé: Jednak v době po nepříznivém přijetí prvé knihy svého cyklu „Elegie a Nostalgie“, kdy může druhá kniha tohoto cyklu, s jejími zmíněnými organickými vadami, jen utvrdit kritiku v jejím povrchním soudu o mé básnické 6 osobnosti, a v myslích veřejnosti přeměnit jej v dogma. Jednak v době světové bouře, kdy přirozeně téměř celý zájem je obrácen tam, kde hra fysických sil a úzce odborná dvojice věd-umění: strategie a taktika, rozhodnou o záležitosti duchového dosahu a obecného významu: O budoucím osudu Evropy. Ale je-li zájem básníka o dobrý zvuk jeho jména oprávněný, ba mravný, už proto, že jen uznávaný básník může plně působit ve svém prostředí a ve své době; i je-li mravní povinností a stylovým postulátem vztah díla k životu doby – nesmí básník zapomínat, že je věčnost více než historický okamžik, a že vrchní princip tvorby vůbec je vztah životního díla k osobnosti svého tvůrce, styl jeho jako celoživotního celku, jevící se jak v jeho uspořádání uvnitř, tak v jeho postupu zveřejňování. A soudím, že je lépe, vyjde-li tato kniha osobních trudů v době, kdy zájem národa je vůbeevůbec poodvrácen od kulturních problémů, od poesie-tvoření, v době boření, anarchie, v době pouhého očekávání, jaký základ k účelnému dalšímu duchovému stavění se zrodí z tohoto chaosu, v němž řádí Náhoda sil a hmot, než v době nového duchového tvoření, kdyby kniha ryze osobní, pessimistní lyriky teprve byla tónem rušivým, malicherným v symphonii zájmů nadosobních. Takto zatím kniha bude už zde, na svém místě, bez ohledu na určitou dobu, zastávajíc svůj trvalý úkol podřízené, ale nutné části ve vyšším celku mého díla.
Píšu tedy opět předmluvu ku své knize, přes výtky čepýřící se kritiky nad mou předmluvou k „Snům a Touhám“. Neboť mi je předsudkem názor, že nemá umělec mít kritického a plně vědomého vztahu k svému dílu (a tento vztah veřejně vyslovit, event. i pomluvenou hodnotu svého díla hájit atd.), má-li zůstat básníkem. Rozumovým vztahem k svému dílu a jeho formulováním netrpí přece nutně ani spontánní ráz básníkova tvoření, ani dojem vlastního lyrického obsahu knihy na čtenáře, pokud ovšem básník je kritikem své knihy co do času i místa mimo vlastní oblast svého uměleckého díla. Povinností vyslovit se o svém díle ovšem nemá – ale vysloví-li se, tím lépe, je zde o projev více. A tak tvrdím, že má předmluva tvoří s básnickým ob- 7 sahem knihy organický celek, doplňujíc-uzavírajíc ji, jako theoreticky formulovaný vztah autora ke knize, užitečná takto veřejnosti, kritikovi, literárnímu historikovi po celý čas svého působení – ať se tyto soudné stolice v různých dobách postaví sebe různěji k stanovisku autorovu nebo ke knize samé. A proto zde zároveň reaguji i na kritiku své knihy „Sny a Touhy“, a činím tak úmyslně v knize, útvaru definitivnějším, než je časopis, jsa si vědom, že tak mluvím zodpovědněji. „Sny a Touhy“ byly – pokud jsem mohl zde na venkově časopisy sledovat – přijaty větší částí kritiky nepříznivě. Alespoň tak nepříznivě, jak jsem toho od vydání své annonymní prvotiny „Mizení“ nezažil, třebas valná část básní jsou pouze pozměněná čísla knih „Poesie“ a „Meditace“, většinou někdejší kritiky přijatých velice příznivě. Přítel Theer zrazoval mne, abych vystoupil po tak velké pause, po „Meditacích“, s touto knihou. Dovolávaje se své znalosti poměrů, předpovídal, že kritika si svůj názor o mé básnické osobnosti sestrojí dle povahy této knihy, a to, co je vlastně jen jednou stránkou mé individuality, a dnes dokonce u mne nikoli převládající, uzná jednou pro vždy za její jediný znak. Neposlechl jsem ho. Nemohl jsem, měl-li jsem zůstat práv zákonům stavby svého díla jako celku. A necítil jsem ani potřeby toho: Což není povinností kritiky číst časopisy, kde může zhruba na mých básních uznamenat různé stránky mé básnické individuality? A dokonce: Není zde můj informující článek „Úvod do mého básnického díla“ a sama předmluva ke knize? Mám snad přece právo žádat od kritiky kulturního národa, aby byla poučená, kritická a poctivá. A není-li: Je to – sub specie Historiae Futurae, sub specie Aeterni – má škoda? Kniha tedy vyšla. A nejen že se splnila předpověď Theerova a já byl na základě jejího dětsky a žensky sensitivního a (ne ani všude!) trpného charakteru ovignetován jako vůbec jen poeta sensitivus, cizí své době (referent „Práva Lidu“, J. Vodák v „Čase“, A. Veselý v „Nár. Listech“ a „Čes. revue“) a básník úzké oblasti (referent „Práva Lidu“, básník „širé“ oblasti p. Medek v „Mod. revue“), beze všeho zřetele i k mým básním jiného rázu v posled. letech po časopisech otiskovaných, i k jasné formulaci mého vztahu k této knize v zmíněném článku a v předmluvě, jako k výrazu pouze jedné složky mé individuality – ale našli se lidé, především A. Veselý („Čes. revue“ č. 1. 1914), že 8 těchto mých informačních projevů zneužili k pomluvě, že tvořím svou poesii „dle předem daných themat“, ač můj informační článek k tomu nemohl poskytnout podkladu,*) a že jsem tyto své básně vyráběl „studenou cestou“, jako by nemohl kritický vztah ke knize vzniknout v autoru jednak ex post, jednak vůbec neodvisle od jeho bytosti tvořící, nehledě k snadno ověřitelné skutečnosti, že většina čísel knihy vznikla v letech, kdy dávno jsem si ještě takto svůj vztah ke knize naformuloval. (Ostatně lyricky bezprostřední ráz těchto básní, ba namnoze písní, by měla dovést vyčíst intuice a bystrozrak uměleckého kritika a zkušenost literárního historika z jich povahy samé!) Tak operujíce hyperbolami, ba i vtipy, podtrhujíce slabší jednotlivosti v knize, zařaděné v ni jen pro obsahovou úplnost, hrubě zneužívajíce nešťastné náhody, že k vyjití mé sensitivní, pianissimem znící knihy došlo právě v krvežíznivé, fortissimem dunící a ječící době válečné – odsoudili na základě těchto jednotlivostí**) a vnějších shod celou knihu, a celou básnickou osobnost autora s ní. – Když nekriticky „kritisuje“ mou knihu a pomlouvá básníka ve mně nějaký – pa. – ze „Zvonu“, jejž pověřil funkcí referenta úzký kruh konservativních literátů, literátů sice většinou úctyhodných svou prací na poli belletrie, ale kritikou se nezabývajících, tak že tuto funkci ve svém orgánu dávají obstarávat lidmi všelijaké průpravy: Budiž, tento muž mluví ve jménu několika lidí, nebo sám za sebe. Jeho doba, jako kritika, přijde, až vtipy budou mít hodnotu argumentů, a až nadání a význam básníka se bude obecně určovat dle toho, jak často rýmuje „zrak – tak – pak“ a jak korrektně píše česky.***)
*) Naopak, předpokládaje možnost neporozumění mého vztahu k svému dílu, napsal jsem výslovně; „Intellekt mi charakter a roztřídění mé poesie předem nediktoval, nýbrž v mé základní bytosti jen nalezl základní plán-podklad k ní; moje poesie tedy vyrůstá organicky z půdy mé bytosti, třeba ne vždy spontánně, ale od případu k případu za podněcující, zjasňující a organisující spolupráce intellektu.“ **) Příklad: A. Veselý (Čes. revue čís. 1. 1914) přirovnal snad nejslabší číslo mé knihy, „Roztesknění“, psané někdy v r. 1899 nebo 1900, s jednou z nejryzejších a umělecky nejzralejších básní Theerových, „Měsíčná noc“, pochodící z posledních let jeho tvorby – až toho činil závěry! ***) V mém případu nad to vůbec nejde o jazykové hříchy: Neboť „děcky“ je psáno dle dost běžného u nás fonetického pravopisu, a slovo „zcelovati“ jest tvořeno dle „celovati“ docela v duchu
9 I když tak činí p. Medek, pozdní to žák školy s úzkým uměleckým programem, a k tomu v „Mod. Revui“, tedy v orgánu této školy, nu:
„Ty mrtvý lež a nevstávej, Pán Bůh ti věčný pokoj dej“...
A když konečně tak činí v „Čase“ p. prof. Vodák, který zkarikoval kulturně kladné a u nás kdysi úrodné heslo realismu, učiniv z něho něco à la životní theorii a praxi Sancho Pansy: Neboť žádal-li Masarykův realism v umění určitost, logičnost výrazu a stavby díla, ethické jádro jeho myšlenky a humanně pokrokový charakter jeho tvůrce, čenichá on po samé banální samozřejmosti, vulgární moudrosti, a protiklerikální, protimladočeské nebo jiné filistrovsky-realistické tendenci v díle, a po mimobásnické, občanské činnosti a zdatnosti jeho autora (a cituje si na to dokonce i Novalise!) – habeat sibi: Jeho blahá doba nastane, až budou básníci opět sedat na verpánku, jako Hans Sachs, a až se budou básně jíst – zatím se mu daří v květnici poesie, jako tomu známému čtyřnohému ubožáku z bajky. Ale co říci o takové „kritické“ praxi lidí, namlouvajících veřejnosti, že mluví ve jménu nové doby, jako referent „Práva Lidu“, nebo dokonce p. Ant. Veselý, jenž vedle toho mluví ještě z několika for a je činný jako literární český historik, tedy někdo, od koho se právem žádá dar psychologické introspekce, znalost zákonů uměleckého tvoření a především vůbec logičnost!*) – Domeček je postaven brzo celý a dle jednoduchého vzoru. Moderní hyperkritika může si pochvalovat: „Jaká slohová jednota! Jaká oekonomie (rozuměj: chudost) prostředků!“ – Kletba domu však je, že se skládá z různých částí, hledajících svou jednotu teprve v harmonii celku, a že lze jej postavit jen pomalu, tedy nutně po jednotlivých částech. Stačí, aby přišel
jazyka, a je literárně úplně běžné, jistě běžnější než ve smyslu: celým činiti, zacelovati. Ze soukromé korespondence s p. F. S. Procházkou se pak dokonce objevilo, že tento pán, stotožnivší se s referentem, nezná vůbec šířku významu slova „celovati“, tak že se domnívá, že je prostým synonymem slova „líbati“! *) Je zajímavo, že jsem přibližně uhodl tenor referátu A. Veselého v „Nár. Listech“ (mám na to svědky), než vyšel. Bylo by to možno, kdybych nebyl nabyl zkušenosti, že při něm nemám co činit s kritikem, ale s úzkoprsým dogmatikem?
10 člověk fanatické nebo zlé vůle, a vyhlásil jedno jeho křídlo, jež sice má vztah k projektovanému celku budovy, ale zároveň je přece také celkem pro sebe, za typ celé budovy, a jednotlivý konvenčnější ornament, k stylu celku křídla nutný, za důkaz nedostatku uměleckého cítění a zdatnosti architekta – a bude to po něm opakovat u nás kde kdo. A je i mým hříchem, že jsem širší, složitější, než to dovoluje básníkům právě nejnovější moda a její snobi. Nezbývá, než čekat, až mně dá Budoucnost, co básníku, satisfakci, a mému nynějšímu postupu sankci.
Leden 1915.
Jan z Wojkowicz.
11
Co bylo moje dětství? Bázeň, touha. Co bylo moje dětství? Bázeň, touha.
 Co bylo jinošství mé? Bázeň, touha. Samé boje, smutky, elegie, samé psychalgie, nostalgie, samé nezkojení, samé churavění, samé revolty a pláč....pláč... a touha, touha....touha... Jenom do prázdna mé srdce vždycky krvácelo! Z bolných rozpjetí se domů navracelo – peruť přelomenou, hlavu unavenou – ruku pokleslou, a v svém smutném, vyčítavém zraku všechnu naději a víru pohaslou....pohaslou... O tragickém poslání svém často jsem si sníval: Jsem pták s vyklovaným zrakem, abych smutněj’ zpíval? Je mé srdce obětnicí plamene, aby krásněj’ naříkalo, spálené? V škeblích nemocných se perly vytvářejí, ptáče v bolesti své kouzelněji zpívá; nezkojená žena krásně tak se dívá....dívá... Či svým utrpením v jiné sféry spěji? 13
I.
SNĚNÍ A ŽIVOT. (R. 1899 – 1901.)
[15]
HLUBOKÁ LÁSKA.
Tak jsem si vždycky přál žít lásku hlubokou! Tu lásku srdcí dvou, tu lásku duší dvou, jež sobě předurčeny od věčnosti jsou – jež spolu všude, nerozlučně jdou, i cestou prokletou, i cestou trnitou, poněvač ani jinak nemohou....nemohou... Takové lásky já však nepoznal! Já poznal jen tu malou, chvilkovou, jež pomiluje dnes a zítra jde zas dál – jen onu lásku lidí, duší dvou, jež setkaly se pouhou náhodou, jichž srdce však si vlastně cizí jsou. A léta jdou....jdou... a stále léta jdou, bez lásky sněné neustále jdou – a léta pláčí jen nad touhou mou: Po lásce srdcí dvou, po lásce duší dvou, jež sobě od věčnosti předurčeny jsou, jež spolu světem nerozlučně jdou, i cestou prokletou, i cestou trnitou, poněvač ani jinak nemohou... 17
SPLEEN.
Dnes večer se tak smutně smrákalo, tak že už všechno, všechno plakalo – a plakalo to ve mně dlouhým dnem, dlouhým dnem – – a žití prázdnotou....prázdnotou... Oblaka po nebi si jednotvárně plují, kol oken lidé teskně defilují – a je mi smutno – dlouze – zoufale věčností monotonní....monotonní... 18
TAK ZCELA JINAK...
Tak zcela jinak snil jsem polibky! Tak zcela jinak dívčí objetí! Sen byl jen sen – však krásným zůstal přec a nepřestane duši boleti! Ty krásné obrazy, snu krásných světy mé! Jak možno o nich věčně nesníti! Že nejsou v životě, že nejsou takové, po celý život svůj já budu teskniti! 19
VALČÍK.
Valčíku sladký, pomalý, nyvý až k zapotácení – tak choře mdlý, tak zlý, tak zlýzlý, tak závratný z divného snění....snění... U večer pozdní, kdy sny jdou hlavou tak těžkou, opilou – ty zajmeš, a houpáš, a kolébáš, sem a tam, sem a tam, sem a tam, až churavou ji uděláš, dudy dam, dudy dam, dudy dam, duši mou, duši mdlou....mdlou... Oh, přicházíš odkuds z daleka, ze země Krásného Snění, odnášíš srdce v cizí kraj, jenž z krajů pozemských není, kde stesk se cítí k pláči tak, tak choře láska šálí, slib stejně jako výčitka tak mocně v srdci pálí – pro ručku chce se zaplakat, pro každý pohled skonat, 20 v závratných samých úsměvech jen stonat a jen stonat....stonat... Kde objetí tak malátná, polibky nekonečné, v pohledech samá láska jen – takové stonání věčné....věčné... Jak se mi stýská, bože můj, až stkáti chtěl bych, stkáti – a věčně jenom hladit, snít, tak celičký se vzdáti – co melodie, níž a výš, s tou tklivou variací, svíjí se v pláči, dudy dou – vždy bolněji se vrací – – a malátná a mámivá, tak rozmazleně zlá a mdlá, v tom neustálém štkání se vrací bez přestání....přestání... Valčíku, nemuč – ne, muč víc kolébavými rytmy – víc stesků zlých a podivných, víc ještě ať se setmí – víc ještě voní raménko, hlavička níž se skloní – a hudba ať je ještě víc bolná a monotonní – delší těch unylých očí stesk, ten stisk, to zachvění dlaní – 21 na prsou prsa, horký dech, v tom věčném kolébání – – Jak se mi stýská, bože můj, bože můj – – Tak chtěl bych nést se dáti, v zem vysněnou, v zem vysněnou, tam spáti jen a spáti....spáti... Leč s hudbou tou, jež níž a výš, vždy v stejné variaci, jak v nemožnou by prahla říš, se stále kolem vrací – má duše krouží v touze jen, sem a tam, dudy dam, tam a sem – hned k neznámým kam’s výšinám vždy výš a výš, a výš a výš, až se kdes v blahu ztrácí – a zase nazpět v touhy klam, vždy níž a níž, vždy v těžší tíž, v lkající resignaci....resignaci... Jak se mi stýská, bože můj, bože můj, bože můj....můj... Valčíku, rabe Erotův, ty srdce čaroději – proč děláš vášeň nemocí a lásku beznadějí? Proč dáváš o snech Věčna snít, jež nemůže zem dáti? 22 Proč ženeš svou moc Démona tak příliš do závrati? Valčíku, bože ukrutný, ty srdce čaroději, ty, při němž srdce zemdlená zrádcují nejraději: Proč připomínáš tolik rád, co mohl život dáti – proč dáváš o všem tolik snít, co se už nenavrátí? U večer pozdní, v chvíli zlou, přicházíš s tísní záludnou – houpáš a kolébáš sem a tam duši už k všemu znavenou – a tak ji, básník snící klam, zaplétáš v kličku osudnou svým věčně stejným dudy dam, dudy dam, dudy dam, dudy dou....dou... Valčíku, oh, ty valčíku, Démone vítězící! Duši jsi vzal mi, obloudil, duši mou příliš snící – Teď v hudbě zlého toužení zajata v marném štkání, musí se v stálém kroužení, v tvých rytmů sladkém soužení vraceti bez ustání....ustání... 23
DÍVČÍ SRDCE.
Já mluvím ti o lásky štěstí – ty vrtíš hlavou....hlavou... nemůžeš! Když víš, že povolím ti na konec jak vždycky: Proč tedy vlastně pláčeš přec? A stále pláče....pláče... Její ňadra ve vzlycích třesou se a dmou....dmou... K nim křečovitě tisknou její ruce si ruku mou....mou... Tak připadá mi jako ptáče, jež zatoužilo za moře, a přec se bojí strázní dlouhé cesty – Tak i tou bázní i tou touhou mře....mře... 24
JEDEN VEČER...
Zklamání o duši, jak kapky deště zvoní – je v hlavě pusto tak, smutno tak blouznivé – a k pláči monotonní....monotonní... Na ženu, na lásku už tedy nemysleme, své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme....spěme... v tom podkov o dlažbu tak jednotvárném třesku, v tom smutku stmívání – v tom nekonečném stesku....stesku... Jen kdyby věčný dešť tak smutně nebubnoval! Tak smutně nešuměl, mne tolik nelitoval! Na ženu, na lásku už tedy nemysleme, své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme – zabuďme čas i svět, v nich všechnu bídu města – – V tom deště šumění, ach, jak je dlouhá cesta! Nechť všechno zahyne v té smutné melodii! Mé srdce uspané už říši bolů míjí, má hlava horečná už dojmy níž se kloní, už jen jak světlušky se bludné sny v ní honí – co tramway klusá dál a tichou nocí zvoní, mě v spánek kolébá svou hudbou monotonní....monotonní... 25
JÁ HLADÍM JEJÍ HLAVU...
Já hladím její hlavu – jsou tak hebké ty její vlasy... Jak že je to sladké! Dívá se něžně, hlavu tulí – skláním, přemožen něhou, svoji hlavu k ní....ní... Polibek, objetí – oh, jak že je to sladké! Plakal bych, směju se – je krásný celý svět, a nějak dobrý tak, jako by zdětiněl! Tu vzpomenu, že nejsem prvý už, jenž celuje ji, a že nebudu ani ten poslední! Vím, že se milujem’, protože jsme se sešli, že svedla Náhoda nás, ne však Osud v nás, ne magnetická přitažlivost zvláštní v nás jen pro nás dva, ne affinita těl, ne affinita srdcí! Vím, že mě zapomene pro jiného zas, vždyť znám ji dobře: Cítí puzení, být stále něžna, svoji něžnost sdílet a něžnost přijímat – mazlit se, milovat stále, a při tom ještě snít o lásce velké, věrné....věrné... 26 A je mi teskno....teskno... Oh, což nemůžeme nad naši lásku nikdy postavit hesla veliké lásky, máme-li milovat šťastni, klidni? Musíme smířit se s dělením v lásce, s pomíjením v lásce, jako by milenčina těla, duše půjčka prověčný majetek náš byla, majetek náš celý, máme-li šťastni, klidni milovat? Je nutno nemyslit a jenom v chvíli žít – nechat si illusi svou, nechat ji i jí pro náš i její klid? Dnes tu, a zítra onu – dnes mne a zítra toho, vždy s illusí, že taký okamžik za věčnost mluví? Tož hladím její vlasy – jsou tak hebké, jak peří nebo srst slabého zvířete, jež hlazeno být chce a rádo tulí se, hlazení miluje, ne srdce člověka. A je mi něžně sic a sladko, než k pláči teskno při mém hlazení. 27
PROROCTVÍ.
Co prorokoval, nevěřil – a přece dobrý prorok byl. Byl básník a byl psycholog – dva lidé v jednom, sok a sok! Ten psycholog – ten viděl dál, a básník – ten se pravdy bál. Když proroctví se splnilo, to dvojí „já“ se zjevilo. Psycholog řekl: Jasná věc! – Leč básník – ach, ten plakal přec....přec... 28
A Z VÍRU BOLESTI.... (FRAGMENT.)
A z víru bolesti, jež nikdy smířit se nemůže s tvrdým Bytí Zákonem, vstávají velké pravdy, prosté jako vše, co základ v skutečnosti má, ne v básni srdce – závětí strašné antinomie povahy světa a povahy srdce: Že z člověka se anděl zrodit nemůže, že každý styk je nutně suggesce, že nelze prachem jít a nezaprášit se, a blátem jít a nepotřísnit se, a tak že panenství, a věrnost, věčná láska, ty absolutní pojmy naší řeči, jsou relativní pouze hodnoty – a že tak obraz kterékoli ženy si možno ideálně čistý zachovat – jen v imaginaci! 29
OSUD.
Kdykoli my se loučili, bylo to vždycky v jeseni....jeseni... V ten čas, kdy plno teskných snů a divných duše horeček, jichž neměl ještě včerejšek, šlo krajem v tichém závanu kol ohrad, domů, plotů, zdí – a vše jak v divném zasnění o žití hlubším, vzdáleném, kdys v jiném bytí vysněném – v čas, kdy i obrys kostela v tom čistém čnící studenu, býval vždy jiný docela, jak slávou bohatějších snů v tajemném šeru opředen – kdy se tak záhy stmívalo, ven z oken snivě dívalo, kde vánek, jako ze sna jen, kol žlutých světel luceren bloudil a bloudil....bloudil... To byl čas, jenž vždycky rozlučoval nás. 30 Jak kdyby tomu Osud chtěl....chtěl... Naposled tedy s ní jsem šel v podzimní večer....večer... Z počátku se nám však nijak nezdálo, že byl by to den poslední. My byli ještě veselí! Až teprv, když jsem ono řek’, v čem býval v době poslední bolavý střed mých otázek a rozmluv s ní: Hlas její náhle ztemněl, změk’ – a v její zrak, tak ztrnulý, se náhle slzy vhrnuly....vhrnuly... Stromové listí nad námi v doprovod tiše hudební šustilo píseň pohřební....pohřební... Bylo to velmi podzimní. Polibků mnoho vášnivých jsem tehdy dostal, mnoho dal – už bez vášně však – – – A pak stich’ krok její v tmavých alejích. Tak jsem tu opuštěn, v nejasném snění stál. 31 Od jihu z polí v alej vítr vál, a korunami nad mou hlavou šuměl, tajemně šeptal... jak by temně zpíval....zpíval... Mně bylo v chvíli tu, jak kdyby na mou temnou postavu, v svrchníku zahalenou, dlouhým pohledem, se sám můj Osud díval....díval... 32
ROZLOUČENÍ.
A rozešli jsme se. Já tehdy neměl lítost. Až dnes mě smutek jal, tak nějak tíživý: Byla to zvláštní přec, byla to zvláštní bytost –- Ztratil jsem mnoho v ní? – Oh, kdo to dneska ví? Je žití moře širé, perel málo v něm, a kolik jich, jichž člověk nevyloví....nevyloví... A Náhoda tak vládne životem! Měl v ruce štěstí jsem? Kdo že mi to dnes poví? Dnes sen vše a nic víc... Snad ten mi v mysli změnil skutečnost v illusi? Snad klamu se dnes v ní? A přece zas: snad jsem jí nedocenil – a teď je ztracená....ztracená... Ach, kdož to vše dnes ví....ví... 33
LEKCE ŽIVOTA.
Dnes mně tak smutno, smutno v podvečer....podvečer... Ba ano, to zas jednou mě život obešel. Nutno to přiznat. K čemu zapírat? Co stalo se, to nelze odestat. Vše mohlo být, co bylo krásno v snech, jen to chtít chytit bez všech otázek, bez zdráhání a pochyb. Ale on, ten snílek bázlivý, byl samý polotón. Byl samý polotón a samá spekulace, vždy viděl obtíž tam, kde mohlo vše jít hladce, a bál se dotknout tam, kde měl hned obejmout – – Ten snílek pláče teď, ten sladký, jemný bloud. 34
NA CESTĚ ŽIVOTA.
Potkal jsem ženu. V mladém roztoužení vroucně se na mě usmála....usmála... Já minul ji....ji... Šel za mnou jiný – usmál se též. S ním tedy šla....šla... „Hle, láska!“ řekl jsem si, těžce poraněný, „ta nejsilnější je jen pouhý hlad! A když pak jedenkrát je hlad ten nasycený, zvšednění přijde, klid a chlad....chlad...“ A já přec litoval, že minul jsem tu ženu, že ač já nešel s ní, přec jiný kdos s ní šel, i měl jsem duši hořce rozezlenu, had žárlivosti v srdci zasyčel. „Hle láska!“ řekl jsem si: „Má, jak oné ženy, víc přec též není, nežli pouhý hlad – tou onou ženou jednou nasycený přešel by stejně v nudu, klid a chlad....chlad...“ 35
SPLEEN.
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo....nemělo... Všechno staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal – jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval, unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval: „Já to dávno povídal, dávno, dávno povídal....povídal... Povídám už tisíc let – každé větvi z jara svěží, každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade, že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko, že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží – že jen klam a žal je všecko: minulost i přítomnost, přítomnost i budoucnost, všechna nenávist a láska, všechen hřích i všechna ctnost – všecko, všecko....všecko...“ Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo....nemělo... Všechno s mojí hlavou stůně, vše si stýská, hořkne nudou, a v mé hlavě Hudci Zmaru stále stejnou píseň hudou: 36 „Marnost všecko, bolest všecko, šalba zlá a bolest všecko....všecko...“ Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny: Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané, plné výčitek a viny – ze všeho jen Smutek vane, vše tak stejné, nikdo jiný; i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí, po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku: Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala na nudu, a hnus, a spleeny, na samé jen kocoviny....kocoviny... Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším, ze všeho, co myslím, sním – ze všeho, co ani jindy, zdá se, jinak nespatřím – – – ze všeho, ach, ze všeho, jak by u mě nikdy jinak ani být už nemělo....nemělo... 37
NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...
Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané; z dálných výší, širých mílí přetajemný závan vane – přes ta širá teskná lada sotva však se pohne chvílí. Na obzoru velká luna stoupá jako leknín bílý. Smutek a s ním utišení zvolna stříbrem z luny kane, v srdce lidská zvolna padá....padá... Je to jedna z oněch chvílí, kdy se unavená hlava jako maně poznenáhlu dolů chýlí, klade do znavené dlaně. A v té ticha zbožné chvíli, po tom všem, co nám zde vzalo k vášnivému žití síly – meditujem’ zadumaně: 38 Proč jsme vlastně vůbec žili. Marně žili, marně snili....snili... Snění krásné, snění svaté, hýčkalo nás v loktech bílých, na dosah co ruky bylo, ukázalo v dálných mílích: Obraz, očištěný z nudy....nudy... A tak, bychom nyní žili, tak, bychom se ukojili, příliš jsme se svojím sněním rozhýčkali, vytříbili. Máme duši vyjemněnou, fantom jmenujeme ženou, fantom krásnější a bílý....bílý... Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané....pouspané... Vzduchem, jako z dálných mílí, přes uspaná širá lada utišení smírné vane, v srdce mé se němě vkrádá....vkrádá... Všechno mlčí v této chvíli. Velká luna na obzoru stojí jako leknín bílý....bílý... 39
HUDBA ŽENY.
Divná bytosti – ach ženo, ženo, Undino či Meluzino, fantome, jenž v šatu šerech v nejtesknějších navečerech zpíváš záhadu Své Duše – hudbou divné melodie svoláváš kol sebe zticha vánky tajné harmonie, tak že duše stěží dýchá – Velká bolesti – ach ženo, ženo, srdce mé Ti předurčeno: Sotva se’s ho slabě dotkla proutkem z tajemné své říše – sotva zašustila tiše, v šerých stínech, plných kouzla, vlnivá Tvá toilleta, jako hudba z jiných krajů: Otevřelo se – a Tys tam, krutá vílo – ženo, ženo, Undino či Meluzino, tajemná Ty Duše Světa přeludně a hbitě vklouzla! 40 Tam’s, ó Kněžko věčných tajů, z neznámé, vzdálené Vlasti, roztáhla Své němé ruce, jako v nevýslovné muce, jako v nevýslovné slasti – tam jsi spustila Své vlasy, symbol tajemství Své Krásy! Pod jich tíhou srdce hyne, pod jich vůní z říše jiné! Hudbě Tvojí nerozumím: Je tak mocná, smutná, šerá, plna vánků šumotání, kolébání, umírání – nejdivnější atmosféra kolem mystického Božstva – jako povětrné kouzlo podzimního navečera. Hudbě Tvojí nerozumím, otrok její divné moci – ale její doznívání, jako vánek v tichu noci, promlouvá jak zaklínání v moji duši hlasem Věčna: Já jsem Krása Nekonečná....Nekonečná... Smutkem tajemného gesta znamenána moje cesta – pout ke mně je nekonečná....nekonečná... Putuj ke mně v říši Věčna! 41
VZDECH.
Duše churavé, nervy bolavé – věčné neuspokojení... Žádné Absolutno, ze všeho jen smutno – ani pravdy není, ani lásky není, není, ba že není....není... Komu hymny zpívat? Koho s touhou vzývat? Maska na všem lživá! Duše churavé, nervy bolavé – Už se připozdívá....připozdívá... 42
II.
ECCE HOMO! (R. 1901–1910.)
[43]
PŘÍCHOD PODZIMU.
Už opět mlátička svůj známý smutek zpívá, a nad střechami sletují se ptáci; už se tak časně, časně svečeřívá – a zdraví mé se dosud nenavrací. Den dne je šeřejší, smutnější – a tak němý! Je záhadnější šelestění stromů – Co chvíli dlouhý stín se plouží teskně zemí, a marně ptáš se: Komu patří, komu? Vše pustne a vše tichne....tichne... Na ulici tak časně rozsvěcují lampy, šerem, zádumčivé, a v oknech protějších, kde večeří se dříve, viděti světla žlutá, večera kouzlo snící – co z šerých komínů kouř v attitudě snivé výš vznáší se, stříbrný na měsíci....měsíci... Tak mě tu zanechaly....zanechaly... Nemocného tělem, se smutným srdcem tak a se zakletou duší, ty letní, světlé dny....dny... A v citu roztesknělém má hlava kývá si a všechno, všechno tuší....tuší... 45 Poslední naděje, jež ve mně zbyla z leta, teď cítím, jak se s chladem vánku ztrácí; na střechách, na stromech se ptactvo teskně slétá mé zdraví, zdraví mé, to se mi nenavrací....nenavrací... Vím, jedno zbývá dnes mi: Hudbě podjeseně, v tom stesku cepů smutné, monotonní, naslouchat oddaně – a patřit rozesněně v tvář měsíce ve vážném zamyšlení: Že nutno s odletem se smířit jak ti ptáci – a jak ty cesty parku chladu, samotě, jak stromy plačícímu větru....větru... stejně že mně nutno vzdát se Jí dnes v němé resignaci. 46
SMUTNÁ BILANCE.
Smutek mi vešel němě do duše....duše... Nemoc a smrt – a to je vše? Můj život! Jenom úzké, chudé pole a každá brázda krví zbrocená – tak mnohá žeň plevelem ztracená, a celé plochy ladem, pusté, holé....holé... A po tom žití plném strádání, a po tom žití plném zklamání, po žití téměř bez vší rozkoše – po žití takovém, jež ani žití není, jen churavění, živoření – teď nemoc, smrt? Což je to vše? 47
PROČ?
Když o všem přemýšlím, jen jedno říkám: „Proč?“ Než na to nikdo neodpovídá....neodpovídá... Vše se tak cizím zdá, co potkalo mě – vše, i to, co přijít má. A tak mi připadá, že Někdo to „proč“ ví, že dávno zapsáno je ve svých knihách má – a nepoví....nepoví... 48
DO ZEMĚ SNŮ JSME PUTOVALI...
Do země Snů jsme putovali s rozpřáhlou světlou náručí – Oči se blaze přivíraly, jak v krásném, hypnotickém snu....snu... Ty země Snů! Ty krásné světy! Zavrou se s naší zornicí! Oh, vyloupejte pak ty oči – snad najdete ty světy v nich! 49
POUTNÍK.
Nocí se potácí, obklopen věčnou tmou, bezlidnou, mrtvou, širou krajinou....krajinou...! Je pláně bez konce, strom žádný podél cest, je mrtvo, bez větru, a nebe nemá hvězd....hvězd... Kolkolem chladný klid, bez hnutí, bez ohlasu – a poutník sám a sám, bezradný, bez kompasu....kompasu... Jdou míle do předu, jdou míle do zadu – jdou cesty v sever, jih, a každá nejistá a každá plná tmy – a k Světlu nevede snad žádná, žádná z nich. Chvílemi nad bahny co naděj chudičká proskočí žlutavá a drobná bludička, tmy neosvětlí však – a mihnouc, teskně zase zapadne v moře tmy a v mrtvo bezehlasé. Místo a hodina? – Už nejsou pro poutníka. Jde cestou zlomený, už ani nezavzlyká. 50 A jeho kroky mdlé – ty zvuků nevydají, a jeho oči mdlé – ty více nehledají. Poutníče osamělý, bezradnou jdoucí tmou, bezlidnou, mrtvou, širou krajinou – už nechoď dál! Už poodpočiň sobě....sobě... Vše marno, zbytečno – pomoci není tobě. 51
NADĚJE.
Naděje vzaly černé šaty. „Naděje, proč pak pláčete? Přišly jste na svět příliš časně – nemáte k žití práva přec!“ Chápou to, chápou....chápou... V resignaci, zrak slzou velký klopí v zem. Leč náhle zvedají jej, patří v mé oči pevně s výčitkou: „Když, krásny, po tak krátkém žití jsme k smrti odsouzeny přec – proč v nepravou jsme chvíli přišly, proč zrodily se pro zmar jen?“ Své líce krásné, ale bledé, jak květy ranných levkojí, si zakrývají v neprůhledné závoje černé, dlouhé tak! A pak už mlčky odcházejí po cestě sněhem zapadlé – kam’s v smutné, širé nedohledno....nedohledno... Na jejich stopy padá sníh – – – 52
ELEGIE.
Můj bože, jak bych žil, můj bože, jak bych žil! Tak nejen rukama, však celým tělem chyt’, tak bych ho chyt’ a stokrát zobjímal, zobjímal tisíckrát rukama samá křeč! Ten drahý život můj! Říš širá možností! Ta celá plátna snů na obrazy tak krásné – – Ty nejkrásnější barvy nanést tam, v odstínech tisícerých, čarách nejrůznějších odvážnou rukou, okem zaníceným, horečkou lásky, lásky blouznivé! Tak plakal bych, tak srdcelomně plakal....plakal... Jak žití námořník se srdcem dobrodruha – tak státi na břehu, teď, když se svečeřívá....svečeřívá... Loď už se chystá plout, tam modré do dálky, už lana lomozí, plachtami bije vzduch, zve k plavbě odvážné, zve všemi dálkami – a lodní orchestr už spustil „Plavci v před!“ Jak bolí každý zvuk nesený v oceán, tím větrem vzrušeným po vlnách, po vlnách....vlnách... 53 Slyšet ty výkřiky, tak rušně odvážné, slyšet ta pískání, tak slavně spěchavá, lan lodních slyšet ráz přes plechy paluby, ty šroubů rachoty, to páry syčení, všecko tak vzrušené, všecko tak rozhodné – slyšet ten ruch a šum, dupoty palubou, ty zmatky vzrušené, ta slavná zvolávání – a blahé oddychnutí lodě, která teď se právě rozjela....rozjela... a šumí po vlnách....vlnách... A výš, tam nahoře, nad bílou palubou, vidět, jak třepotají se a vlají v modrou dálku, tak celé rozkochané už a roztoužené vlajky! Tam v dálce ostrovy jsou zlaté jako sen, tam ženy zázračné, s očima jako sen a noci červnové, a nebe hvězdnaté! Tam slavná města jsou a snivá údolí, tam krásná cizina, tam věčný smích a vzdech, tam lásky závratě – tam všechno, všechno jest... A já zde samoten na opuštěné výspě, se srdcem blouznivým a lačným snivých větrů, a hudby na moři, a zlatých ostrovů, a velkých slavných měst, závratných lásek žen – Má loď už odjíždí....odjíždí... do dálné ciziny, do velkých, slavných měst, kterých jsem nespatřil, ke krásným pobřežím, vzdáleným na sta mil, 54 k těm zlatým ostrovům, o nichž jsem tolik snil, za láskou krásných žen, po nichž jsem tolik nyl....nyl... Odjíždí na věky – a já tu zůstal sám, námořník malomocný, živlům smrti vzdán, rozený námořník, dobrodruh blouznivý! 55
TAEDIA.
Nadějí znaven, znaven beznadějí, znavený touhou, znaven resignací, tím vším, co stále znovu se jen vrací – – teď už bych jenom kousal nejraději, a zvracel všechen obsah duše svojí....svojí... Už nemám ani touhy k elegii. Mé housle už jen skřeky vydávají – leptají uši, mozek, koušou se a svíjí: Už harmonii žalu nedávají. Mé housle nejsou houslemi už ani: Rozbité skřipky už to jsou o jediné jen struně, od příliš marného a rouhavého hraní....hraní... 56
DEN ZA DNEM.
Den za dnem plyne v marném zoufalství, nadějí Osud vysmívá se jen – kol nechápání jen, a chlad, a barbarství, tak v marném zoufalství mi plyne den co den. Dny plné úzkosti, horečných dojmů, visí, napjetí, úděsů – tak plné útrap jen, a v bouři hrozných organických krisí končívá téměř každý, každý den. A noci, noci! Jedny probděné, v těch v mukách, úděsu den pokračuje jen, v snech živě děsných druhé prosněné, v snech, z nichž to volá: „Jak jsi nemocen!“ Den za dnem plyne v marném zoufalství, nadějí Osud vysmívá se jen – co kol jen nechápání, chlad a barbarství, tak v marném zoufalství mi plyne den co den. 57
MŮJ BOŽE, JAKÝ SMUTEK MÁM!
Můj bože, jaký smutek mám! Vše kol už spí, jen já bdím sám. Tak opuštěný proti tmám, tak nikým, nikým nechápán, si přemítám: Co bylo, co jsem dotud žil? Jen samé v děsu napjetí, a málo jen tak klidných chvil – jen samé paží rozpjetí a málo, málo objetí – vždy tolik, tolik vzdálený všech snů mých cíl. A teď, můj bože, nemocen, a nikým, nikým nechápán, všechny své sny ty tam, ty tam tak ubohý, tak sám a sám naproti noci němým tmám, konečným Bytí záhadám – Můj bože, jaký smutek mám! 58
JAK TEĎ VIDÍM...
Zas tím se stát, čím dřív jsem býval, tak znenáhla a beze ztráty, za sebou mít už stav ten klatý – Tak mít zas vše, jak dřív jsem míval....míval...! Jak krásně dal by čas se třídit, jak celý život klidně řídit v tom jiném, širším pochopení! Svůj Život žít, své stavět Dílo, až by se k báni dovršilo: Tak zřít, jak Sen se ve Svět mění! 59
VIDÍM JI, VIDÍM CELIČKOU...
Vidím ji v mysli celičkou, postavu její maličkou, nosíku křivku komickou, i její ruku chlapeckou – vidím ty dobré oči dvě, tak dětsky vážné, ztrnulé, stažení čela zvážnělé, i obočí to zarostlé; ten její zralý slyším alt, s nímž, sestra půl, půl milenka se nade mnou vždy skláněla – a vše mě na ní dojímá. I řku si: Nuže ať byla, už taková či onaká, a ať mě snad i klamala: Přec ke mně něco cítila, co k druhým necítila snad. A všední bytost nebyla....nebyla... Tak často taktní, citlivá – vždyť poznal jsem, jak dovedla být dojatá a dojímat....dojímat... Jak vážně mluvit uměla, a vroucně – jak se dívala, jak tiskla ruku, mlčela....mlčela... 60 Jak na polibky čekajíc vždy hlavu zbožně držela, jak svoje ústa při tom vždy jemně a něžně sevřela – jak dítě....dítě... a pak polibek, tak svatým vždy, tak vážným vždy polibkem vlastním zavřela. Vidím ji, vidím celičkou, postavu její maličkou, ty oči vážné, ztrnulé; slyším ten její drahý alt, ty řeči dětsky rozšafné – a je mi tak, a je mi tak, že mít ji nyní tady tak, já musil bych ji, v zraku zrak, kol krku chytit, upřímně, a jako přítel, kamarád ji v plná ústa zulíbat....zulíbat... Tak zulíbat, tak zulíbat, tak stisknout a tak zulíbat – a na tom černém, hustém vlase, lesklém a hladkém, dlouhém vlase se vděčně, němě vyplakat....vyplakat... 61
ŽALNO MYSLIT.
Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život. – Od dětství jen samý strach a pouta, samá marná touha, marné naděje – a teď neustálé utrpení, utrpení jen, mimo život, prostřed čtyřech stěn! Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu! Ta nejistota od zrození k smrti, ten dramatický chaos v erotickém žití, ta nejistota v celé lidské snaze, neznámost účelu a perspektivy! A pak-li klam je všechno – k čemu snažení? Když všeho obsahem jen illuse, když všeho výsledkem jen vzpomínka, k čemu to vše, k čemu, ach, k čemu vše? K čemu je život, je-li cílem smrt? Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý života....život... 62 Po všem tom boji s vlnami a tmou, a vichřicí a deštěm, v stálém kymácení, na rozbouřeném moři života – při stálém vyhlížení břehu, v mořské nemoci – teď jenom vrak na výspě uvázlý, k zlé smrti v opuštění odsouzený vrak! – Víření všeho slyším kolem hlavy, co žil jsem, toužil, bojoval a trpěl – – vzdáleně slyším, jak ruch ulice při oknech zavřených v tiché celle – a smutno ze všeho, tak smutno ze všeho mi je, strašlivě smutno, že bych zemřel....zemřel... Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu – snad by se dalo smířit s osudem a nalézt účel i v tom utrpení – – – Kdybych jak Job uslyšel aspoň hlas, který by s hůry volal, že se rouhám! Ale ta nejistota od zrození k smrti – ta možnost marnosti všech protrpěných běd! Vše pomine snad, zajde....zajde... Jak křik ulice, jíž masopustní vřava prochází, teď rozbouřený, jasný, okny otřásá – už vzdaluje se, temní, jednotlivý výkřik pronikne jasněji – i ten už tlumí se, hluchne a smutní – vše se vzdaluje, 63 slabší a slabší, hlušší, smutnější – výkřiky jednotlivé, jako zakřiklé sem pronikají – smutně doznívá poslední hluk z ulicí vzdálených....vzdálených... Až zůstane jen cos’, jak šalba slyšení, illuse ruchu – ticho v hlavě vše, ticho a smutno – že se člověk ptá: Zda vskutku zde zněl silný onen hřmot, to výskání, ty salvy bláznivé – vše jak by nikdy bylo nebylo... To je snad celý život, celá lidská snaha, radost i žal, rozkoš i utrpení....utrpení... Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život – a teskno, strašno stát na sklonku žití, živořit, doživořovat uprostřed čtyřech stěn, bez mládí žitého, bez stvořeného díla – – – Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu! 64
ECCE HOMO!
I. I.
 Tak rád bych setřás’ celičké to břímě, jež leží na mém těle, na mé duši – co trudných úvah, utrpení, hrůzy, zklamání, spleenů, problémů a trudu, co bludů, neukojení, co marnosti! Tak rád bych setřás’ celé ono břímě člověctví svého – ale jak a kam? Nemocný, při tom vždy víc zklamávaný v důvěře v lidství, v ženě, v lásce samé, jak stále více v bahno bych se nořil, vzdor vtělený jen, malicherný vzdor – Utracený člověk? Člověk ztracený? II. II.
 Přec ještě žiju! Tužby jako dřív, ba žhavější, ba vyhladlejší lety, horečně svítí z očí mých, a z plic derou se vzdechem – nekonečným vzdechem....vzdechem... A přece nejsem vzhledem svým již člověk....člověk... Proč s tělem mým mi nevyhubly touhy? 65 Zuřivý kousal bych, a zase bych jen plakal, sám nad sebou, nad nezaviněným, a přec tak důsledně tragickým osudem, osudu hádankou, že ano ten, ten ne. Má Hrdost! Výsost! – Básníku, tos’ Ty? Ten žebrák rozpadající se, jsi to Ty, básníku? III. III.
 Což nikdy těm mým mukám konec nebude? Což celé mládí má mi uplynout tak nežité, nemocí bičované, tělo i duch jen bez přestání štvané? Což mám být provždy zaklet v tento kout, v zajetí pout, tak neschopen se hnout, tak odsouzen jen vadnout a jen schnout – a naposled tak marně, bezúčelně zahynout? Což budu se vždy těšit z toho jen, že právě netrpím? Ten nejkrásnější den jen klidnější den bude? Což budu věčně dny jen počítat, kdy se mi poměrně je méně bát krisí a možné smrti? Což nikdy nebudu smět jako druzí žít, volně a bez přítěže bouřným žitím jít? Což budu se vždy těšit z toho jen, že méně děsící a mučící, že klidnější mám den? 66 IV. IV.
 Pod mrtvým, širým nebem širá Sahara, pláň samý písek, nekonečná poušť – jen žhavá výheň slunce, žhavý samum, oasy řídké, občerstvení sporé – jen nekonečná, širou, jednotvárnou pouští, žhavou a mrtvou pouští marná pouť! 67
KRÁSNÝ VEČER
Takový krásný večer byl....byl... Já jsem tak dlouho hovořil, až jsem se celý roztesknil po snivém kouzlu prchlých let....let... Tam venku hvězdy vzdálené zářily v kouzlo letních cest – tam šuměl život, vířil svět velkých a rozmařilých měst – tam život v celou šíř i dál šuměl a vál, blaženě štkal – a že tak krásný, krásný jest, zval mě a zval....zval... Dlouho jsem blouznil do noci....noci... Tak roztoužen, tak roztoužen – a v bezmoci....bezmoci... 68
SMUTNÉ JARO.
Jak krásně je, jak toužebně je dnes! Tam venku za oknem je jaro dnes, je smích, tam na zelených, něžných trávnících, stříbrem hra slunce a smějí se děti....děti... Z parku tak toužně sem zní mi ten smích! Tak dálně, tak volně, tak dálně, tak bolně zní mi ten stříbrný, plačící smích....smích... Občas mi do oken zavoní bez, tak teple, tak silně opojný bez... Oh, je mi teskně tak, něžně tak dnes – že bych tak horoucně zobjímal všechno, že bych tak bolestně zulíbal všechno, že bych tak lítostně tiskl vše dnes....dnes... Oknem se všechno tak krásnější zdá, tisíckrát víc, zdá se, něhy vše má – pro choré, po letech, tisíckrát víc smíchu a polibků jarní den má....má... 69 Tuším, že někde tam v dálce je les, na slunci stráně a vyhřátá mez, svítící šaty, a kruhy, a tyče, ve světlých výšinách barevné míče – teplo a světlo a vůně a ples, hlasy tak výskavé rozlehlou strání, v ozvěnách dálek a ve větru vání – jak by je někdo na plachtách jara do šíře, do dáli jásavě nes’....nes’... A zdá se mi, zdá, že možno je dnes, takovým obloukem báječným, volným, takovým zbožným a toužebně bolným, nad snivá temena šumících jedlí, o tužbách dalekých snících si jedlí zrakem svým zakroužit – závratně zatoužit, vysoko, vysoko do nebes! Co asi lásky je na zemi dnes! Nitěných rukavic, sluníků, stuh, kterými na stráních třepotá vzduch – co asi slavností mládí je dnes! Opíjí mládí, zavání mez – větry tak dalekým toužením šumí, jak by sám Eros je na křídlech nes’ – od slunce teplé tak tělo, šat voní, únavou jara se hlava tak kloní....kloní... v ozvěnách lásky hukotá les – 70 a celou slast tu, těžkou a němou, a celou strast tu, sladkou a němou, skryje a ukojí v šepotu teskném, v šepotu bláhovém, oddychu těžkém, mechové lože, kde zavání vřes....vřes... Pláče, ba pláče to v duši mé dnes....dnes... 71
TAK MNOHO TOUHY PO ŽIVOTĚ...
Tak mnoho touhy po životě, tak málo života je ve mně....mně... Můj bože, jak jsou krásné květy, a stromy, děti – celá země! Ty tvary, barvy, svity, vůně, jak mocnou řečí mluví ke mně – tak jako milenka či matka, tak zářivě, tak něžně, jemně – Můj bože, co je všude lásky – a co jen touhy, žalu ve mně! 72
NEZAPOMENUTELNÝ SEN.
Mně zdálo se: Já vyšel ven, tak něžný a tak dětinný – – Smály se na mě keř i strom, smály se na mě květiny....květiny... Byl nějak první jarní den....den... Slunce jak úsměv svítilo, obloha modrá jako sen – – vzduch voněl dálně – – bylo mdlo... Děti si hrály na stezkách, a já je měl tak něžně rád – bylo mi, jak bych sám byl z nich – já chtěl se vzdát jim, s nimi hrát – – – Zvuk hudby, jíž jsem neviděl, odněkud zněl, jak mladý žal. jak touhy ples, jak vděčnost, stesk – kams v dálnou dálku k lásce zval – – – A já jsem dále, dále šel, tak něžný a tak dětinný, 73 že vše, na co jsem pohleděl, bych hladit byl a líbat chtěl, stromové listy, květiny. Tu před sebou jsem náhle zřel palouk tak jarně zelený – tak snivě se zde v slunci chvěl, tak stříbrně se rosou stkvěl, tak trávami vlál v dálné sny – A prostřed něho – bože můj – jaký to čarodivný zjev! Až k hlavě stoupla všechna krev: Tam štíhlý přelud dívky stál. Takový světlý klobouk, šat, zkrásnělé tělo, tak, ach tak – pas zlatý, řasy, gesto, ret, zrak, v němž sám anděl lásky spal – já v žití nikdy nespatřil ten neuvidím vícekrát! – – – Jak kdyby vše, co v řadě let jsem o Ženě v své duši snil, mně sen v té dívky přeludu zde vykouzlil – – Oh, jak mi bylo! Světlo, vzduch, teď jak by ještě jasnější – té hudby roztoužený zvuk, teď jak by ještě hlasnější – to celé jaro mocných tuch, vše jak by doprovod a rám k Jejímu zjevu, jenž tu stál, 74 vztýčený, sám – co vzduch a hudba vlály v dál....dál... Radostí, něhou, vděčností, můj ret se zachvěl – cítil jsem, nijakou náhlou lítostí, že v předu v hrudi, pod krkem jsem sevřen – nějaká vlna tak strašně sladká, zlá mně stále výš a stále výš z prsou až k hrdlu stoupala – bolestná, slastná, strašná tíž mé celé tělo svírala....svírala... až náhle tryskla do očí – – – – Já zaplakal....zaplakal... Oh, myslil jsem, v tu chvíli mocnou, nadšenou, tak nadšenou a bolestnou, že srdce mé se rozskočí! Že pojmu v sebe celou zem i dálky – a nevidě nic, že oním vnitřním rozpětím vyzvednu svět či zmizím v něm – že vyletím, že vyletím – – – – – Tu vzbudil jsem se: Byl to sen....sen... Neutaženou roletou v světnici ještě setmělou z venku, co život, proudil den....den... A já si zasnil, nemocen, že po tomto dnu nová noc, 75 a po té noci nový den – a zase noc a zase den tak vystřídají vládu svou – – že plynou dny, že uplynou, že celá léta uplynou – – – – – a já jen stále nemocen, uprostřechuprostřed těch svých čtyřech stěn tak mimo život, mimo svět, kde tolikerý září květ, kde tolik krásných kvete žen – pro jiné jen, pro jiné jen....jen... 76
ZAJATEC.
Bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím, svůj trávím věk, já, těla zajatec – kol oken mých čtyř stěn jdou rána, dny i noci, kol oken mých čtyř stěn jdou čtyři roční doby – měsíce, léta....léta... Jdou, stále jdou a uvnitř čtyřech stěn jdou s nimi naděje a zase zklamání, dny klidně smutné a dny zoufanlivé; stejné i nové tváře v úzkém obzoru se střídají v světnici přede mnou, vždy totéž neporozumění, tytéž marné kony – tak žití dny se sunou kolem mne, měsíce, léta! Mé okolí se dívá nečinně, a mluví, oh, běda, stále nadarmo, a mnoho, planě mluví, v svých řečech, myšlenkách větrné mlýny staví – to okolí mé! Lidská slabost sama v svých způsobech a tvarech nejrůznějších, maličký Babel lidské nedokonalosti i v myšlení i v cítění: Zde předsudek, suggesce, autoritářství, a náladová nevytrvalost, 77 a lehkomyslnost a netečnost. Zde závist, zlomyslnost, uražená msta. Zde výsměch, zneužívání... A marný vzdor, a mamo bránit se, a tak to nezměněně jde a jde měsíce, léta....léta... Můj intellekt víc stále mužní, sílí, můj názor životní se stále upevňuje, můj názor životní vždy v podrobnosti větší se harmonicky, přesně rozvinuje – v svém vlastním životě, v svém vlastním díle zřím stále nové, pestré možnosti – a přec se vše tak marně vyčerpává jen v improvisacích a náladách, a v Říši Možnosti jen v touhách bez splnění se dusí nebo schne – – Tak celé bohatství mé je jak zahrada, den za dnem bohatěji rozkvetlá, než zavřená, klíč ukryt, kdo ví kde – a jara, léta dny se rychle střídají, že podzim všechen květ a zima všechen plod dřív bez požitku, bez užitku zničí, než nalezne se – nalezne-li se! Co je mi platen na mém loži zde, co je mi platen v tomto prostředí hlupáků vzdělaných, chytráků nevzdělaných, ten vyspělý, kritický Intellekt? Co prostřed sobectví a kalibanství má velká Citovost? Jen překážkou mi jsou, bych pevně vzdoroval, neboť vše příliš chápu, se vším příliš cítím, 78 a příliš náladově, člověk nemocný! Tak vůle má se marně rozměňuje jen v množství dětských, efemerních vzdorů – měsíce, léta! Tak vegetuju prostřed všednosti, tak vegetuju prostřed malosti, rak vegetuju prostřed bídnosti, tak vegetuju prostřed marnosti – bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím, bohatý imaginací, však chudý vlastním dílem, ubohý zajatec – uprostřed čtyřech tvrdých smutných stěn, co za okny, jak by se vysmíval, jde život vesele a bezohledně dál – měsíce, léta! 79
SMUTNÉ PÍSNĚ.
I. I.
 Touhy v mém srdci jsou tak živoucí – Tělo tak slabo, choré, hynoucí....hynoucí... Na duši křídla – V těle okovy – Ta bolest, bolest – kdo ji vypoví! II. II.
 V tolika dnech a tolika nocích, v tolika měsících, tolika rocích – jak v mučidlech napínání: Jen napjetí, štvaní, stálými těla krisemi, úzkostmi, horečnými visemi! A to vše bez ustání v tolika dnech, tolika nocích, v tolika měsících, tolika rocích uprostřed nechápání, zloby a pohrdání – jak to už snést? A moh’ jsem kvést – v tolika měsících, tolika rocích, ve dnech i nocích, 80 uprostřed přírody, uprostřed měst horečně, bez ustání: Vždyť k žití, k dobývání na světě tolik je cest! III. III.
 Tak žalářována tělem, tak bezmocně bijíc čelem, tak navždy ve svých snech spoutána v okovech – ó Duše, ó Duše, ó Duše, má smutná, nešťastná Duše – jaký to vzdech! Den po dni k životu volá, a nikdo neodolá, den po dni volá k boji, vydobýt trofej svoji, jí dále žít! A ty v žaláři těla, a ukována celá, musíš jen živořit! Ten žalář v rozmachu smělém, vyrazit mocným čelem – tak volným člověkem být, žitím se obdařit a jeho chválu pět! Svým dílem dobýt svět – ó Duše, ó Duše, ó Duše, jaký to sen! 81 Ty však, ó zoufalá Duše, nemůžeš – a kdybys tisíckrát chtěla – z žaláře chorého těla, bez vlastní zkázy ven! S ním spjata tuhým svazem, jsi připoutána na zem v nemoci okovech – ó Duše, ó Duše, ó Duše, jaký to vzdech! IV. IV.
 Když nechceš mně, Osude, žití přát, jehož smí každé zvíře užívat – tož jednoho mi dopřej: By se narodilo nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo! Vždyť těžko umírá se těm, kdo marně žili, kdo žití svého plně nevyžili, kdo díla vysněného nestvořili! A prostřed květů mřít, jichž vůně srdce tráví, jichž pohled Věčnost mluví a jako Věčnost pálí – uprostřed květů-snů, k nimž nikdo nepřivoní, jež jenom ke mně voní – a voní přec tak, voní – – A při tom vědět přec: Že přijde po mně kdos, snít to, co já jsem snil, že Čas mu dopřeje, by vše to vyslovil – to vše, to vše, co já už snil, leč nestvořil! 82 Jen cesta trnitá a žádný cíl! Oh, proč že jsem jen žil, když jsem jen snil, jen snil, jen toužil, nyl, a trpěl, tolik trpěl – proč jsem jen žil, když jsem se nevyžil a díla nestvořil! Když nechceš mně, Osude, žití přát, jehož smí každé zvíře užívat – tož jednoho mi dopřej: By se narodilo nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo! 83
LOUČENÍ S PODZIMEM.
To tehdy jsme se také loučili....loučili... Pamatuješ se ještě – tenkrát před lety? Na střechy počal padat prvý, tichý sníh. Ty tehdy zaplakal jsi němě, neslyšně, krajinou zasněženou, mrtvou, utichlou....utichlou... Pak odlétl jsi v jiný dálný kraj, svou družku hledat, provždy ztracenou....ztracenou... Já tehdy také tolik smuten byl, pro lásky ztracení já tolik smuten byl, v svých letech šestnácti, blouznivý, chorý hoch....hoch... Ten dávno minul čas. Zda je to pravda ještě? Tak vzdálen tomu dnes jsem, jako všemu už, co bylo před lety....lety... Dnes loučíme se zas. Je smutný podvečer, tak beznadějně smutný. Leh’ těžce na srdce, leh’ těžce na ducha, a celé sklíčil tělo nemocné. Ze stromů dávno listy sváty jsou, a kostry holé, jako trosečníci ve výčitce zoufalé k nebesům své paže zvedají – však nikdo nevidí....nevidí... 84 Už vítr nevzdychá – jen trpká netečnost s výčitkou civí v dálky čiré nic v pohledu věcí všech....všech... Je v agonii kraj....kraj... Kouř v sklenné studeno se vznáší naproti largo a nemluvně. Mlátička zoufalá si v prázdno naříká....naříká... a nic ji neslyší. Vše pusté, zoufalé, vše ve zbytcích a troskách, vše umírající a k sobě lhostejné, vše v kusých vzpomínkách a matných představách, vše v prázdno bezúčelně civící, vše bez síly....síly... Je v agonii kraj....kraj... Teď asi napadne už brzo první sníh. Napadne ve vločkách a všechno pokryje, poslední uspí city přírody. Umlkne všechno....všechno... S bohem, příteli. Buď zdráv a nenacházej! Krásné jest,jest žít v stálém roztoužení na zemi! Je nutno stále snít a toužit po Něčem – ať je to družka, nebo cizí kraj, ať mládí uprchlé, neb domov vzdálený, ať štěstí neurčité, neznámé – Je Touha smyslem žití. Co však já? Já ztratil vše, ač nikdy neměl víc, než možnosti a sny....sny... Teď duše má je jako tato pustá krajina, 85 a marnost její o to větší jest, že neví, zda ji Jaro probudí! S tím tichem hudebním, v němž ty se loučíš se mnou, loučím se také já....já... s životem? či jen snem? A brzy napadne v mou duši bílý sníh. Pomalu, largo....largo... Vločka za vločkou, zašumí jako v snách, ulehne tiše tak, a v tichý uspí, chlácholivý sen....sen... Oddaně, tiše, teskně, bez vzdechu, jak ona krajina se srdce zklidní též, uklidní navždy....navždy... Bílý chladný sníh krýt bude všechno: Myšlenku i cit. A je-li Věčného Cos’ v bytí mém, snad Anděl Smrti to kams jinam odnese, a zachová, by – tajný důvode – to jinde rozvilo, a lépe – aby tak naplněn byl snad zákon Moudrosti, vyšší, nám nedostupný. S bohem, příteli! 86
DEŠTĚ.
Tak bez přestání míjí nové dny, a s nimi naděje a plány umíjí – co k tomu venku deště podzimní pláčí svou věčnou melancholii....melancholii... Vše kolem zas už plné podzimu, jak loni, předloni....předloni... a plno všude stínů – a všecky jsou jak hudba šerých snů a nekonečně rozvíjených spleenů....spleenů... Rok se tak rychle v prázdno propadá, vlekou se jako věčné hodiny – a každá ta kol jdoucí hodina je jako němá dlouhá otázka – Tak míjí dny a dny a dny....dny... Dnes venku prší celý dlouhý den....den... Předvčírem pršelo, celý den i včera, a dnes od rána už až zas do večera – celý den....den... 87 Tak podivně a cize připadá mi stále vše – má minulost, ta léta....léta... jak ty stíny! Je celý život divná záhada. To možno pocítit, když se nám propadá neznámo kam a jak by bez příčiny....příčiny... Zřím z lože oknem, plným pláče, ven: Tam na okna a na komíny, střechy, věčně, jednotvárně, jako bez útěchy, se leje to dnes celý boží den....den... Pláče a pláče, leje se a leje, hluše, bez naděje – co obloha je pořád olověná, vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna – tak plyne řada dní, a každý deštivý, a dlouhý, morosní, a každým jak by člověk uvadal a životu a štěstí byl vždy dál....dál... Tak míjí celé týdny, měsíce, tak celý život míjí v dlouhé nostalgii, v němé elegii. 88
JSEM JAKO ŽEBRÁK TEN...
Svou hlavu opřít si, zaplakat, vyzpovídat, přec srdce citlivé nemůže komukoli. V mé smutné samotě, na loži utrpení, to jedno z všeho nejvíce mě bolí: Že, když se zaplakat chce, blízkého rámě není, že ruky, již bych stisknouti moh’, není, ni rtů, jimž přenesl bych stesk svůj v políbení. A přec ta potřeba, ta touha roste ve mně, čím v srdce mé víc utrpení lehá, čím víc se kolem mne jen chlad a výsměch šíří. Leč nikde porozumění, ni soucítění, něha. Snad přítel? lásky? Oh, jak zlé je žití! Každý jen sebe zná, a své jen rány cítí. Jak země jiné skladby, s jinou gravitací, tak přítel zmužnělý, v proud žití jednou schvácen, družného dětství sféře čím dál víc se ztrácí. Pak svůj jen život žije, vlastní sféře vrácen – kol svého Slunce pozorně se točí, svět jiných oblastí ztráceje s mysli, s očí. 89 A lásky – oh, ty dávno jiné, v dáli, pokud že vůbec byly milenkami, ne pouze ženami, jež času větry svály v náruč jen náhodou – ty lásky dávno s jinými zájmy, city, myšlenkami, se jiným ženami neb milenkami staly. Ne, nemám nikoho, kdo pohladil by hlavu, když těžká skloní se v rtů trpkém usmívání; ne, nemám nikoho, k němuž bych beze studu moh’ vyslat upřímný a teplý pohled ani. Od srdcí opuštěný, tak tu nyní stojím, nemocný tvor, své samoty se bojím. Oh, jak to pomyšlení, pocítění zebe: Nikoho nemít, jenom sama sebe! Kdo vypoví můj všechen trud, mou muku! Jsem jako žebrák ten, jenž hořce zaplakal, když přišel pes a olízal mu ruku! 90
TAK STÁLE MARNĚ PLYNE ŽIVOT...
Tak stále marně plyne život, tak stále marně plynou dni, vše kol tak mrtvé, nudné, všední – jen moje bolest nevšení....nevšední... V tom beznadějném vyhoštění ze všeho, co se život zve – co činit srdce? – Kde zde bytost, jež cenila by zlato tvé? Kde zlatník, jenž by rozeznával od pozlátka zde ryzí kov? Od primitivních pletich, frasí hodnotu činu, váhu slov? Jen sobectví kol nízké žije svým ironickým úsměvem, chytrácky z tebe tyje, mlsá v uspokojení surovém, a Život-Žena přisvědčuje té nízké, snadné přesile – Oh, jak je všechno všední, tupé, jak podlé, bídné, špinavé....špinavé... 91
EROTICKÁ TOUHA.
Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií, jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat – tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí, kams v jiné končiny se s láskou objímat! Na místech slavnosti se vidím v mysli státi u večer v podletí....podletí... Kol šumot, hlasy žen – mně, dojmy zpitému, je jako do závrati, jsem vším tím ohlušen, a znaven, rozteskněn....rozteskněn... Z povzdálí ve větru se třepotají šály, v té tmě tak snivě bledé v nich dívčí líce jsou – a prostřed zvuků těch, jež jdou dnes s výše, z dáli, z těch žen se každá zdá tak krásnou, vzdálenou! A jako zúmysla je plný pentlí vláni dnes onen vzduch – – – tak plný dálných snů... pln stesků mocných tak, tak plný milování, jež jak by válo dnes z Nemožna k Nemožnu....Nemožnu... A já tak uprostřed v tom slavném větru vání, ohlušen, rozteskněn, zde stojím sám a sám – 92 tím vzduchem plným snů a milostného štkání, kdes jistě žitého dnes slavně milování, obklopen, opojen – takovou touhu mám: Být oním větrem tak, jenž letí celou zemí, až někam k nejkrajnějším, dálným končinám, vlát duchovými svými perutěmi z široka v široko, vstříc volným prostorám! S tím vlakem závodit, jenž letí širou plání, s ním v země nejdálnější toužebně se hnát – jak vzduch být plný lásky, plný milování – a blahem štkát....štkát... Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií, jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat, tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí, kams v jiné končiny se s láskou objímat! Vše mohlo dosnít se, co bylo nedosněné, a všechno nedožité mohlo se kdys žít – mé mládí, mládí mé na věky utracené, proč dnes už nelze mi, už nelze navrátit! 93
VŠECKO V ŽIVOTĚ MÉM ZRADILO MĚ...
Všecko v životě mém zradilo mě, všecko, všecko ztratil jsem tak náhodně, tak marně – všecko....všecko... Ženy, umělecký život, založení rodu, rozkoš z různých typů míst a lidí, hlavně však, ó žel, mé Dílo – moje všecko! Jak to bylo krásné vše v mých snech, jak to bylo krásné, při všech strastech, všecko! Všecko ztraceno....ztraceno... Kdo mi to vše dnes vrátí? Jaká Ruka může zvrátit minulost? Co se stalo, nelze odestáti, minulost zůstane minulost – pro mne ztraceno je už dnes všecko, všecko....všecko... A přec – kdo je vinen? Kdo vše zničil, navždy otrávil v mém žití všecko, všecko? Na kom mstít se, když kruh příčin věčných osudně už napřed určil všecko? Hlavu v dlaních pustě o všem myslím, všecko zatracuju v životě svém, všecko....všecko... Vždyť mě v životě mém zradilo už všecko, vždyť je pro mne ztraceno v něm všecko....všecko... 94
JAK VŠEDNÍ ČLOVĚK...
Jak všední člověk proplet’ jsem se davem, na hlavě neviděnou korunu, o Království svém snící, se svým zlatohlavem, tak marně putující ke trůnu! Tak mrtev dřív, než mnohý tolik všední, jenž světu neměl, nemá čeho dát, jenž žije planě, jen tak ze dne ke dni....dni... Tak bohat být, a nemoci to dát, tak zbytečně, předčasně umírat, tak jen pro lhostejnou v svém chorém těle hru – Oh, jaká ironie v Řádu Vesmíru! 95
NĚMÝ HROB.
Zajdu, zajdu, nezanechám stop....stop... Němý nad mým tělem bude hrob. Pomník, který by měl všecko znázornit, čím jsem byl, i čím jsem mohl být, nebude nad němým hrobem čnít! Vše, čím kdys tak kvetla duše má – jarní louka plesající květem, letní obloha zářící věnci hvězd: nesmírným tím množstvím bohatá, vnitřní harmonií dojatá – nebude už nikdy více kvést: Všechno příkrov na vždy pochavá....pochová... Jenom zkazka, stručná, falešná, malým územím se bude o mně nést, z neznalosti všech těch stanic, cest, jimiž kdy kráčela duše má, aby jednou mohla Vrchol slézt, dlouhou cestou sice znavená, ale usměvavě, moudře pokojná, že se po dlouhé a trmácivé pouti může k posledu přec v dálku rozhlédnouti, nad svým královstvím vítězná Královna! 96 Zajdu, zajdu, nezanechám stop....stop... A přec vysnil jsem si kdys pro sebe krásný hrob! Tichý moudrostí pod věčným světlem hvězd, snil jsem jej se hrdě k výši nést z dálky viditelný už pod palmou vítěznou! Jinak viděl jsem v budoucnu duši svou! Za nežitý život odměněnou, dílem z kletby smrti vykoupenou, a tak v dokonalý Pomník proměněnou, strmící ve výši nadhvězdnou....nadhvězdnou...! 97
PRÝ ZÁŘÍ NOVÉ KVĚTY...
Prý září nové květy po lučinách Země a zahrady prý, samé světlo, vůně, jsou jarem zmámeny, jak Nekonečnem – zmateně úsměvny a rozníceně smutný, tak zcela bez své vůle, tak odevzdaně, osudně a krásně: Symboly mysteria celičkého žití....žití... Příroda celá ožívá a zpívá, v tvarech i barvách, ve zvucích i vůních – mystickou immanentní energií odvěčných smutků v bezkonečné lásce, odvěčných slastí v přerodu a slávě, milenců srdce, duše básníků bližšími činí svojí podstatě. To všecko tak, jak když jsme ještě žili, a s rozzářeným zrakem milovali barvy, a s otevřeným sluchem zpíjeli se zvuky, 98 a s roztaženým chřípím všecky ssáli vůně – a celou duší radost všeho smutnou vykvésti slavně v sobě nechávali....nechávali... Prý kvetou nové ženy na ulicích: Úsměvy jejich hoří v jasném slunci, smích jejich rozechvívá smutné snílky a dává tesknit o přeludech Země. Kde ještě loni poupě uzavřené, půl hravé, půl již zasmušené příštím – teď rozvírá se prvým listem v růži, vydává vůni jako překvapení, ňadra se chvějí, ruce jako v pláči, náramky chřestí, hlas se směje, prosí, a z oka volá velká vůle k žití, radostně teskná, krásně hrdinná, tak odevzdaně, bezvědomě, krásně....krásně... A kvete prý jich tolik toho jara....jara... A ty? Ty, který jako nikdo dovedeš chápat květiny a ženy, ty, který tajným smyslem skrze věci smyslně zpít se umíš mysteriem Duše, ty, život chápající v celém jeho smutku, jenž dán je jeho nekonečností – ty Básník Duše, Mystik Života, jsi vzdálen květů těch, jež štědře voní všem, celými krajinami, celou zemí – jsi vzdálen zvuků, jež hlaholí všem, celými krajinami, celou zemí – 99 jsi vzdálen tisícerých něžných světlých tvarů, jež všechny bolí, obšťastňují, zpíjí, tím vším, v čem obsaženo tolik, tolik ZeměZemě, a přece zase tolik, tolik Duše, jež dává snít o Světech Vzdálených....Vzdálených... 100
MNĚ ŽIVOT DAL JEN MÁLO RADOSTÍ...
Mně život dal jen málo radostí, ty nejkrásnější žil jsem v illusích – a všecky převýšily bolesti let posledních, let posledních....posledních... A přece věřím, stále mocněji, že život můj má dlouhou budoucnost, že jenom zkouškou je mé dnešní trápení, půst předsváteční, k lepší zemi most – muk, zkoušek Odyssea hrdin z pohádek, jež na konec přec čeká Princezna; jen pro ni že ten živlů temných vztek – leč Ona, že mou krutou minulost přec jednou odmění – vždyť zná mě, dobře zná... 101
MUKA PROMETHEOVA...
Mít srdce citlivé a smysly rychle vzňaté, být při tom hrdý, bát se posměchu – Mít rozum zbystřený, jejž stěží zdání zmate, jemuž se neztají ni pohled v úsměchu – ni poškleb úsměchu, jenž, vítězný, se baví, a celá bohatá a sladká smyslů žeň, již připravují si ti malí tak, však zdraví – a při tom k lůžku, při tom k chorým snům být bezmocně tak připjat nemocen – jak Prometheus k skále připoutaný, dravými supy denně užíraný! Tam venku, na stráních, ve vesnicích a městech je krásně volno tak, tam tolik života! Tam život ve svých nejrůznějších gestech před svými miláčky své vlasy rozplétá! Tam tolik růží, bohatých a krásných, tak mnohým zadarmo se k hrudi připíná, že mnozí cynicky je pohazují v blátě – vždyť těm i nejkrásnější je tak laciná! I to, co doléhá v kout, kde svůj život žiju – života ohlas zdravím vnášený, 102 tak ještě bohatý je! – Jen já v martyriu, jak k skále přibodnut v svém koutě spoutaný – nežiju, živořím, nejednám, trpím jen, nemoci útrapám, jak supům, v pospas daný, bezmocen, nemocen! A to můj život nejen dnes a včera, však v malých obměnách po tolik dlouhých let....let... Je, Die, tvůj to trestající hněv na nadčlověcké plány Promethea? 103
SIBYLLINY KNIHY...
Tak v mysli s bolestí probírám svoje žití: Jak mnoho moh’ jsem žít, a jak jsem málo žil! Jak mnoho mohl jsem v životě, v světě býti, a jak jsem zde jen přece málo byl! Co stalo se, už nelze odestáti, co učiněno, nelze odčinit; co minulo, to víc se nenavrátí, dnes lze jen litovat a beznadějně snít. Má každý tvor svůj čas zde vyměřený, co hřivnu svou – a na tom záleží, jak hřivnou tou, ať větší, menší ceny, dle svého prospěchu a cíle naloží. Jak jdeš – už určuješ. Jsi v cestě omezený vším, čím šel’s dřív – a každý čin tvůj má zas nový vliv, v okolí, v tobě nové tvoře změny. Jak knihy Sibylliny oddíly jsou žití, ty nelze nikdy dosti zaplatit – čím víc jich necháš marně uhořeti, tím za zbylé víc Osud bude chtít! 104
KARMA.
Kterému Molochu-Hmotě předci mí otročili, že jsem tak bezmocen? Jakým to hříchem Ducha pud Ducha zatížili, že jsem tak nemocen? Jakého Kalibana to v chrámu Ducha ctili, že tak je spoután můj Sen? Oh, jistě mnoho že, oh, mnoho tělem žili, že Duch můj trpí tak svým tělem zatížen! 105
VEZMI, JEN VEZMI NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ!
Trpíš a naříkáš. Trpíš a reptáš prudce. Je možno jinak? Vždyť jsi člověk jen! Pod tíhou klesáš, mstivě svíráš ruce: Žils málo tak! Jsi pro vždy nemocen! Zříš tolik nižších a přec tolik zdravých! Zříš tolik horších v rozkoši žít jen! A přec: Což nevyznáváš Věčnost prostřed změn, jež řídí rytmus proudů nejvíc dravých? Ó ty, jenž na vše s výše pohlížíš, ty, který Kosmu Přední Princip znáš, ty, jenž jsi promyslil a tedy dobře víš, že celý život, celý osud náš, je předků nebo vlastní viny tíž; že na Bytosti Rodu každá změna je vlastním jejím žitím utvářena, jen stopa zásluhy neb viny v běhu let – Ó ty, jenž s perspektivy vyšší na vše zříš, proč váháš doznat, že jsi ten, jenž jsi, že zákon naplňuješ jen v své pouti vezdejší, co žití rodu jen mystický výpočet – že žiješ a že máš jen to, co zasloužíš! 106 Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž! Vždyť jenom tak lze vinu vykoupit, že protrpíš se jí – to vyšší, duchové, jež, jako jádro v slupce, v duši tvé je tištěno – jen tím, že roztříštíš tu slupku dřív, dovedeš vydobýt. Jen tak se osvobodíš, shodíš svoji tíž, jen tak se vzneseš v blaženější říš – Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž! 107
MODLITBA.
V svém těžkém utrpení, ve svém strádání, v svém od všech opuštění, ve své bezmoci – Tebe, oh Tebe vzývat tedy chci, Ty světlý zjeve z exotických krajů, viničných svahů, olivových hájů, širokolistých palem, od Hebronu až kams ke Kafarnau – Tebe, jejž zrodil Nazaret a zradil Jerusalem. Ó Ty, jenž’s těla s duší vnik’ v tajná spojení, ó Ty, jenž skytal’s sladká a plná zhojení – ó pakli’s’ vskutku víc než pouhý člověk byl: Ó Duše Vyšší, Tichý Ježíši, pakli můj zoufanlivý kvil Tvé srdce uslyší až v nekonečno mil – pro mocně sladké ruce Tvé, Tvé oči přísně pokojné, Tě prosím, bys mně ulehčil! A je-li strádání mé v tajné spojitosti s mým hříchem, jenž tkví v mojí bytosti, co nutný důsledek tajemství dědičnosti – tu prosím Tě, pro vyšší možnosti, jež ve mně bytují, můj vyšší cíl, 108 by’s z moci vyšších duchů-mocností, jež Ducha Vesmíru, a každý jeho díl, ze hříchu vykupují svojí činností, mně odpustil! A má-li utrpení moje tajný v sobě účel, by květ můj v Ruce Tvé jedenkrát čistší vzpučel – oh, pakli Ruka Tvá mne na vinice své po cestě strádání a utrpení zve: Tu prosím Tě, bys neotálel déle a světlem vyšší svojí pravdy cele, a byť ode mne vzdálen nekonečnost mil – mě osvítil! 109
III.
ŽENY A LÁSKA. (R. 1905(?) – 1912(?).)
[111]
PO LETECH.
Po letech myslím na ni často, vzdálenou, však dosud nemám o ní jasný soud – svůj poměr k ní a poměr její k sobě dnes dosud nedovedu rozhodnout. Zda někdy na mě ještě vzpomíná, a s jakým citem? Je to přátelství? – Snad také jí zůstala nerozluštěná má povaha a vše – – – oh, kdo to všechno ví! Co ke mně cítila? A zda mně náleželo to teplé srdce? Čemu věřit mám: Těm chvílím ironických pohledů a řečí? Té něze pohledů a dětským rozmluvám? A co že jsem k ní vlastně cítil sám? Proč jsem ji na konec už líbal lhostejně? Proč víc mě její hlas, než dotyk opojoval? Proč, krásná, působila vždy tak mnoho v duši, málo v smysly mé? Miloval jsem ji? Nemiloval? 113
BLUDIŠTĚ LÁSKY.
Já Lásky příbytkem,příbytkem jak bludištěm jsem šel. Před sebou, kolem sebe – co tu zrcadel všech tvarů a všech barev, postavení! A ve všech, jak by tisícerá žena, se Láska shlížela ze všech stran odražena. I nevěděl jsem, kdy jsem stál, kdy šel, kdy kráčel v před, kdy v zad se navracel, kdy, v kterém odrazu jsem Lásce blíže byl – v kterém že vůbec z těchto zrcadel je věrně odražena, kde končí maska, kde začíná žena – a jaká tedy je ta pravá Lásky tvář. Já ani nevěděl, v prostoru jakém že se nalézám: Vždyť samé zrcadlo byl, samý klam – a já jen o zrcadla narážel! Takové nekonečno, nekonečno žen, takové nekonečno možných Lásky tvarů, takové nekonečno možných k Lásce vztahů – a všecko v pouhém zrcadlení jen! 114 Takové množství možných k Lásce cest, a přece nevědět, kde ona Láska jest, v tisíci maskách se zde zrcadlící! A kdy Jí nejblíže jsme, nevědět, a jak se zmocniti Jí, nevědět! I stanul jsem, a v středu zrcadel, k tisícihlavé Sfinze v tisíceré síni jsem takto děl: „A kdyby’s ještě více masek měla, přec máš-li masky, musíš mít i tvář, a kdybys v ještě víc se plochách obrážela, za těmi zrcadly se musí krýt přec tvář! Což nelze zbýt se těchto zrcadel, s maskami nikdy hotov být? Ó žel! Vždyť jenom tak se mohu nasytit, když bez masky Tě budu moci mít, Tě políbit, ó Lásko!“ Tu odněkud jsem slyšel temně znít: „Dřív musel by’s se Bohem-Koncem stát: Všech masek lidství v sobě, masek dění kolem, všech masek poměrnosti, změny Života se vzdát!“ 115
MÝM ŽIVOTEM ŠLY ŽENY...
Mým životem šly ženy jen jak stíny, jen Velkých Lásek malé parodie – ni hrdinství, ni velké jaké viny nebylo v lásce naší. Jenom zájem chvíle. Jenom zájem chvíle, jenž z právě naskytnuvších se a mělkých zdrojů pije. Bez pudu nutného, bez duchového cíle, a bez vrozené srdcí affinity, tak náhodně jen, jak se setkávají lidé i zvířata na jednom místě v žití, my s ženou setkávali se. Když jsme se neminuli, my v lásku zahráli si, tak jak si zas jiní jen v karty, kulečník neb v šachy zahrávají. Ta z nudy, ta snad z vypočítavosti, a ona z nedostatku jiných, nebo z náhody – než z efemerních příčin zdálo se to vždy – v mém náručí se chvíli ocitla. A byl to můj vždy program: žít a milovat, co jiní prožili, též prožívat, jenž mě k ní dovedl – a byla náhoda, zda s tou neb onou ženou mělo se to stát. Tak vždy víc náhoda mě ženě předurčila, než volba pudu srdce plně svobodná – 116 a u mne zas než určitá jen žena vždy vůle lásky vůbec byla rozhodná. Má milování byla náhodná. – A naše polibky a naše objímání, jak chvílí určená, jak málo vášnivá! Jak mnoho přemýšlení, málo odevzdání, jen rozkoš chtěná dřív, neb ryze chvilková – leč láska ne, ba sotva milování. Jen experiment, a jen lásky hra. A přec též byly chvíle příchylnosti, až s rusky důvěrnými hovory, hlubšího chápání, životní upřímnosti, kdy otvíraly se už vždycky závory srdcí a duší našich. Byly chvíle, kdy všechno rozhárání, cizost, žárlivost, se zdály propadat kams – a duchový most se náhle od bytosti k bytosti zdál klenout. Ty chvíle bylo těžko zapomenout. – Než přece tyto chvíle neměly kořene, ni trvání, ni cíle....cíle... Tak žitím mým šly ženy jen jak stíny, jen Velkých Lásek smutné parodie, z nichž víc než trochu smutku, kocoviny, v paměti mojí sotva už dnes žije. 117
POZNÁNÍ.
Šla Žena naší lásky krásným snem, v němž jí, jak v zahradě, vstříc květů záře plála! Leč Žena trhala květ krásný za květem – až všechny otrhala. Teď ze zahrady zavadlé květ žádný nám už nevstane. Dnes každé ženě v zraku napřed čtem’, vždy napřed o lásce s ní hádat dovedem’ – i cítíme, že tak jak kdysi, tak prostě a tak nezklamaně, tak naprostě a odevzdaně, přec milovat už nebudem’. I byť bychom se opili, vždy bude to jen na chvíli – jen opojení, při němž víme, že střízliví se probudíme. 118
JINDY A NYNÍ.
Když jinoch starověký ženu miloval, své, její nitro sotva sondoval. Byl jarem opojen, jež v jeho touze kvetlo, byl světlem roznícen, jež z její očí slétlo, byl mlád, byl často vítěz – byl Život: Zpěv a Světlo! V tělesném odevzdání on ženy celé míval – vždyť že by měly duši, on vůbec nemyslíval. Uprostřed flory ňader, rozkoše mladých údů, růžových světel pleti, úsměvu zdravých pudů – tak vyrost’ s hrdým čelem muž ukojený ženou, ať heterou jen byla, ať čistou byla pannou: Vždyť proň, jenž duši cítil už vnějškem ukojenou, každičká krásná žena byla nezkaženou. Uctíval okamžiky, kdy hoří mladá těla v požáru pohledů na ňadrech rozvlněných – jen přítomnosti tehdy dythyramb ústa pěla a rozum nebádal o citech neviděných! Dnes vše je jinak. Tělo-illusi, trvale milovat už nikdo neumí. 119 Je dnešní člověk změněn....změněn... Samý rozum, cit, překáží hlasu smyslů za jich pudem jít. Vždyť ten, kdo srdcem prošel středověk, nenajde nikdy od zvnitřnění lék. Čí duchem prošla novověká věda, ten nikdy už se zpovrchniti nedá. Že lásky věčné touha je jen okamžik, že milencům se nikdy nelze plně vzít, ni tělem ani duší....duší... Že jen náhoda tak často předurčí, jež celují se, dva...dva... Že často tak jen tělo oklame dvě různé sobě duše, vnitřních světů dvé. Že stejně tak, jak ústa, umí tělo lhát, že možno tělem jednomu, však duší druhému se vzdát: To všecko lásku dnes nám otravuje, ruší. Tak vše jak zakleto je čarodějkou-duší. Milovat bezděčně dnes nikdo neumí: Hned k duchu hrdost, k srdci svědomí svým hlasem, lásce cizím, přísně promluví. Než někdo políbí dnes, budoucnosti ptá se, než obejme, v minulém pátrá čase, a jako haruspex kdys ptačí útrobu, on nitro zpytuje dle gest a pohledů; až věda, zkušenost mu v posled odpoví, jak odpovídala kdys jenom starcovi. – Dřív nežli žil, dnes člověk čte a sní, svou rozkoš tvoří si, krasší než reelní – tak láska vždy ho zklame, poraní jen žena, jak on dnes stejně: chorá, pokažená. 120 Tak vše dnes rozežráno krutou analysí, duch trpí skepsí, srdce samou krisí – ne čím je blízký, milenec dnes zkoumá, spíš čím že druhému je opačný a cizí. Tak našich jemných srdcí věčným churavěním se láska stala nám jen věčným neskojením, tak našich jemných duchů hořkým poznáním se láska stala nám jen jedem-zklamáním. 121
TRAGICKÝ ROZPOR.
V mé hlavě urovnána harmonicky žije ta celá v složitosti prostá Lásky Komedie – proč srdce mé se svíjí, poraněné, přec v drsných drápech Lásky Tragedie? Ó nelogické srdce! Chaotické chtění! Člověka osude! Básníka citlivosti! – Zvířetem hnusno být! Bohem být možná není – Oh, touhy Věčné Lásky! Muka Žárlivosti! 122
VĚRNOST.
1. 1.
 Jak věrné zvíře je pes! Kam se hneš, chce s tebou, na tobě visí pohledem-otázkou, když vidí tě, ocasem potěšen vrtí, válí se přítulně-oddaně po zádech u tvých nohou, chrup cení radostně, vrčivě pobroukává, z cesty tě vítaje, v překotném plesu s lichotným štěkáním bláhově na tebe skáče! Miluje svobodu – na volném prostranství pustí se do letu v třeštivé zvůli – ale zapískni na něho, přísně vzkřikni – poslušně vrací se k tobě, a plíží, ocasem, zadkem ochotně vrtě, pohledem prose, že se byl vzdálil....vzdálil... Ztrestej ho slovem, ztrestej ho bičem, zakňučí pokorně, ocas svůj stáhne – ještě se k tobě – skrčené běhy – prosebně lisu – – když pak ho pohladíš: s vrtěním, v poskocích, radostně vzhlíží, otírá hlavu, ruku ti líže! 123 V noci tě hlídá, ohroženého brání tě vrčením, štěkotem, zuby – jen k tobě zná se, jen k tobě tře se, z tvojí jen ruky pokrmy béře....béře... snad by i za tebou do vody skočil, když toho někdy by potřebí bylo....bylo... 2. 2.
 Máš pravdu, i já mám věrného psa. Ve dne mě provází, kam se jen hnu, čte každé hnutí, náladu, rozkaz z mé tváře napřed rozumným okem – Na slovo poslušný, líže mi ruku, když mu dám bičem. Snad by i za mnou do vody skočil, když toho někdy by potřebí bylo....bylo... A kdo by řek’, že pes onen tehdy, když jsem ho odvést chtěl od jeho pána: Vzpjal strašně srst, až celá se chvěla, zavrčel, zuby vycenil strašně, oči mu sálaly nenávistí – a nebýt zlobného vzkřiknutí pána, že by mě jistě byl roztrhal vztekem?....vztekem?... Ale teď zvyk’ – a o svém bývalém pánu, myslím, že neví....neví... 124
ZTRACENÝ RÁJ.
Jak to bylo krásné v Ráji! První muž a první žena, jeden muž a jedna žena! Žádná lásky nenasytnost, žádná lásky neupřímnost, žádné podezření, zrada! Vyhnal anděl lidi z ráje, vyhnal ráj z lidského srdce. Plný svět je žen, a velká jako svět je naše touha! Plný mužů svět je, plné muk je naše choré srdce. Tolik žen a tolik mužů! Tolik touhy, tolik zrady! 125
NIČEMNÉ POHLAVÍ.
Ničemné pohlaví, bez smyslu, bez hlavy, Hluše samá – nejlepší intellekt hraje v tvých osidlech divošsky nehodné, bláznivé drama! Spasmus či ideál, s tím dlouhým a tak dál stesků a rozporů, něhy a zrady – co tu je vratkostí, bolestí, klamností, hloupostí, nízkostí, všady, ach, všady....všady... Tak, jak to žije svět tisíc a tisíc let skoro bez variací – jak je to nudné už! S illusí úsměvů, žárlení, rozchodů, vždy se to vrací a vrací s každičkou generací....generací... 126 Ó Krbe Posvátný, v němž hoří Věčné Sny v světnici Umělce, Vědce! Tam trávit žití dny všem vírům vzdálený, chtěl bych – Než Srdce nechce....nechce... 128
KOČKY.
Nevěřte ženám – jsou to šelmy zlé! Jen kočky rozmazleně úlisné, v svém sobectví tak dravě zavilé! V svém romantickém stesku o lupu jen snící pro svoje dravé pudy šelmy zlé, blouznivě při tom oči zvracející, sentimentálně dlouze mňoukající ať na plese, ať v divadle, ať v parku romantickém při měsíci – tak sobecké, tak sobecké! Každá má svoje drápky zatažené, když na lup opatrně, zticha vychází, každá zná skomíravě mňoukat, když je v nesnázi! Každá má svoje drápky zataženézatažené, když opatrně z dálky oběť vyhlíží – a když se vítaná jí kořist přiblíží, jak sladce umí mhouřit ty své oči zlé, ty oči panovačně, lačně blýskavé! Mazlí se tenkým hláskem dlouze bolestným, mazlí se hlavou svou obloukem sladce Istným, svůj zrak tak rozkošivě, chtivě přivírajíc, hřbet smyslně a hladce prohýbajíc kruhem tak vábně, dlouze úlisným! 128 Když pohladíte ji – ať chválou, laskáním – jak dlouze, úlisně se o vás tře, jak zálibně, jak mlsně, smyslně! Jen všimněte si její rozkoše, jak se jí při tom v očích přivřených, na bocích k vám tak mlsně přitřených, na zádech zálibně a vláčně vznícených, prohýbá, vlní, skomírá a chví, tak hladce, ach, tak sladce v extasi jen její nekonečné lačné sobectví....sobectví...! Oh, nezapomeňte, že ostré drápky má, jež chytře ve svých prackách ukrývá! Že tenký její jazyk také drásat zná! Ó jen jí jedenkráte ubližte! Jak prokáže hned bdělé smysly své! Jak ukáže své pudy šelmy zlé! Jak svýma očima hned zlobně zablýská, a kterak hned shrbí hřbet, a zježí srst, jak prst – až zasrší – a vztekle zaprská! Jak hbitě-ostře drápkem seknout zná! Ó ženy kočky jsou – ó jen jim nevěřte! Tak zlé a lstné, od shora dolů celé falešné, jen pro sebe tak mlsně úlisné, tak smyslně a mlsně úlisné, jen svoje sobectví tak teskně mňoukající, když páří se a blouzní při měsíci – jsou všecky jenom šelmy sobecké! 129
ŽENY, VÁM VĚŘIT?
Jste instinkt a zase jen instinkt v svém těle i v celém svém duchu, jen efemerní pud vám diktuje vášeň i něhu, jen efemerní pud vám káže vzdáti se muži, jenž byl vám nedávno neznám, a vysmát se onomu muži, jenž vám byl nedávno všecko – Ženy, vám věřit? Ó ženy, rcete: Kolika žen, vašich sester, vám srdce oběti dovede být, kolika mužů srdce vám dovede prostředkem být, abyste dosáhly lásky onoho, kterého chcete? Kolik žen, kolik mužů jste schopny oklamat, utlačit, byste se cítily vítězi být? Jaká lest ve vaší řeči, jaká lest v přízvuku mluvy, jaká lest v gestu vašem, jaká lest v posunu vašem, jaká lest v pohledu vašem – Ženy, vám věřit? Míčem vám mužovo srdce, míčem jen, chvilkovou hračkou 130 nic víc vám mužovo Dílo, ba celé Umění světa a Věda, a všecko co velké člověka nitro kdy snilo! O úctě k vědě mluvit, o umění horovat, vzdychat, a myslit při tom jen na Něj – na svoji Ješitnost myslit, a na polibky myslit, na lest neb na zradu myslit – Ženy, vám věřit? Oh, kolikrát plakal jsem v dlaně, oh, kolikrát proklel jsem srdce, jež vrací se v illusi lásky, by našlo chvilkový vznět, neb dokonce přetvářku pouhou! A přec: Ó ženy, vy ženy, jak bolíte naše srdce! Váš pohled, když úkoje žádá, snít dává o veliké hloubce, snít dává o věčnosti něhy – Tak volá: Možno vám věřit! A vzdor váš, jejž slibuje pohled, vzdor opřít se celému světu, snít dává o hrdinstvích lásky hodných vznešených srdcí – Tak volá: Možno vám věřit! Než nikoli: Nelze vám věřit! Vždyť ten váš upřený pohled, 131 vznícený pohled lásky, chce jenom nasycení, chvilkové nasycení! „Kdo nasytí víc, kdo víc? – Kdo chytí mě žhavěji v náruč, a kdo že nejromantičtěji a nejbezpečněji k tomu dá užít nejvíce toho, co snila si Smyslnost má, snící o Požitku jen, co snila si Ješitnost má, snící o Rytíři jen?“ – Ženy, možno vám věřit? Ne věřit! Vždyť s nasycením, o něž jste žebraly, lstivé, výsměšná spokojenost v srdce vám záhy přijde. Nad štědrými mužů srdci jen triumf, jen triumf svítí v zelených chytrých očích, kde volá to: Žíti, jen žíti! A někdy i zlobná nuda, jež ret vám ohrnuje, z úst cynicky zazívnuvších výsměšně deklamuje: O lásce a hrdinstvích lásky, jež spojuje nejzazší břehy, o „věčnosti“ přísah lásky, o „věčnosti“ vášně a něhy – ó ženy, vám věřit! 132 Ty srdce, tak ubohé v touze, ty srdce, tak bezcitné bez ní! Ty srdce, tak otrocké v touze a tolik vzpupné přec bez ní! Ty srdce, jež nálada pouze a s ní každá náhoda mění! Ty srdce i nejlepších žen! Ty srdce bez šlechtických ctností, snah vyšších, spravedlnosti – surová přírodo jen! 133
JEDNÉ ŽENĚ...
Mně je dnes smutno, bože můj, že plakal bych tak, plakal jen, dnes všeho je mi líto tak, a tak se cítím nešťasten! Je mi to líto do tebe, že jsi se ke mně změnila, je mi to líto – Jsi to ty, je tvé to oko, ta tvář tvá? Což zapomněla jsi tak vše, cos’ kdysi pro mě cítila? Cos’ řekla vše, cos’ psala vše, což zapomnělas’ docela? Tak svoje oči odvracíš, tak opatrná, lhostejná – to tedy byla ona tvá tak velká láska minulá! Oh, zapomněla’s docela! Jak městem jsme se vodili 134 za podzimního večera; jak byla jsi mi oddaná, jak upřímně se’s tulila – i večery ty u kamen, ta tisknutí se vášnivá; jak’s na mně láskou visela, sentimentální, žárlivá – to’s tedy zapomněla vše, tak zapomněla docela! Mnozí tě, mnozí ranili, ty’s mnoho, pravda, trpěla – já k tobě mluvil jináče, já k tobě mluvil upřímně – to’s pozděj’ nejlíp poznala, poznala, sama doznala – A za to’s mě dnes po letech s takovým klidem, ranila – – – tak vidíš! – – za to vše’s mě dnes tak těžce, těžce ranila....ranila... Co zklamání už dopadlo do duše mojí ubohé, co utrpení, hořkostí jen za ty roky minulé – Teď prišla’s ty – a před sebou tu vidím, od níž čekal jsem, že na bolest mou balsám dá přátelským aspoň polibkem; 135 teď přišla’s ty, jež po léta mně vyznávala lásku svou, ty, lehkovážné srdce ty – Oh, kterak ženy malé jsou! Jak? – Slza? Řeči o boji, a že v tvou lásku věřit smím? Ne, ne, já nechci illusí, illusí nechci – – – nevěřím – – Ne, slovům tvým, těm nevěřím, a soucit tvůj, ten odmítám – Už nechci nic, už nechci nic – – – Můj bože, jakou bolest mám! 136
DRAMA ŠAŠKOVO.
I. I.
 Ruku mi sveřepě tiskne, a při tom po jiném vzdychá. Dívá se na mě vroucně – a zatím ten pohled značí jen samičky bolest, že druhý vedle objímá jinou. Oh, jak jsem klesl v hrdosti své! Vždyť tisknu jí ruku, tisknu ji vroucně, a dívám se na ni upjatě vroucně: a namlouvám si lítost s jejím srdcem ženy – a je to zatím čirá samečka bolest, samečka odtud zvýšené milostné něžnosti poblouzení. 137 II. II.
 Hraju snad roli šaška – ale jsem Shakespearův šašek: Jen srdce je blázen – ale rozum, ale rozum – – III. III.
 Žena snad méně než muž za to vždy může, když bije. Vždyť jiného nevidí nic, než chvilkový svůj cit – a co se při tom děje v bližního srdci – to ani nechápe, neví....neví... Přírody nevina, nevina pudu, a obou nízká jednání nutnost, z popudů spletitých málo. IV. IV.
 Je člověk vždy jen když trpí, vždy z nedostatku jen, z rány: Něžným a obětavým bolestně promíjivým, i hrdě uzavřeným s pocitem šlechtictví srdce – Tu nejvíc říká „dobrý“ anebo „zlý“ a „špatný“, „veliký“ nebo „nízký“ 138 a „lehkovážný“ – a vůbec minulost celou, budoucnost celou, hluboce medituje; jak v dramatu soudí, jak v dramatu jedná, právě tak nepředloženě směšně, či – chcete-li – velce. A perspektivní ten klam je jediným lékem srdci. Ubohé lidské srdce, ty příliš lidské srdce! Tvé ego je všechno, Tvé ubohé ego! 139
HOŘKÁ JE ŽENA.
Hořká je, hořká žena: Ať marně vytoužená bolestný stesk jen budí; ať plně dosažená zklame a na konec znudí – vždy něco nedosažného, vždy jinak vysněného, zůstane po ní v raněné hrudi. Lže tvary toiletta: Oč prostší vždy nahé je tělo! A tělo samo lže také: Oč víc toho dáti přec mělo než z toho, očím co lhalo, dotykem, spojením dalo! Lže duši řeč i gesto, lže duši úsměv i slza – lže celá, celičká žena! Vždyť Žena věčná je maska, Ona i ta její láska – závoj jen, záludná změna; jen jakás indická Májá v klam Bytí přioděná – Hořká je, hořká žena....žena... 140
KLETBA TĚLA.
Dala mi tělo – ráda, nerada, však duše – té mi vůbec nedala. Teď ve vzpomínce všechny stopy hynou, rozkoší zraku, hmatu, soulože, už ani vzkřísit v mysli nelze mi dnes vše – a představím-li si ji, jak ji dnes už jiní užívají, k sobě směle vinou, mám cit, jak nebyla by nikdy byla mou....mou... Proč tedy všechny lsti, a lže, a úsměchy, ješitné triumfy nad úspěchy, pohledy nenávisti nebo pohrdání, a konečně to lstivé s bohem dání, ta radost jizlivá, že mě tak oklamala, ten smích, jímž nad tím ješitně se smála, proč v paměť vrací se a pokaždé mě zraní? Dala mi tělo – ráda, nerada, však duše – té mi vůbec nedala; snad proto je mi dnes, jak vůbec by mi ani těla svého byla nedala. 141
POZEMSKÁ LÁSKA A MY, BÁSNÍCI VĚČNOSTI.
Eh, ať už se klameme navzájem v své ubohé erotice: Jen když nás illuse oblaží – potřebujeme více? Ve věčnost lásky své věříme, a přece milujem’ chvíli – dnes k ženě té a zítra té náš cit nás věčností mýlí. Že žena je právě taková, to mělo by nás mučit? Oh, od zvířat, od zvířat nevinných třeba se tady učit! Což tím, že cit ženy-člověka podléhá po čase změně – Což tím, že láska je dočasná, je o to pravdivá méně? Jsou duchové, kteří dovedou pochopit smysl Bytí, jít žitím jak zářící zahradou – jen žíti a žíti a žíti! 142 V lásce a všude blahoslavit koloběh života-změny, žízniví vděčně píti si illusi z polibků ženy. Leč nám, nám básníkům Věčnosti sen s láskou nemožno spojit – nás illuse lásky chvilkové nemůže uspokojit! 143
PRO KOHO JINÉHO?
Ty krásná ženo, pro koho tě šlechtím? Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností, osudem nemoci své, svého vězení, mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí? Oh, krásná ženo, žijeme jen jednou, a žití může být přec tolik jasné, krásné, pro toho, kdo je zdráv, a silen, mlád, a, hlavně, volný: bez úkolu, cíle, bez povinností vně a bez skrupulí vnitř, pro toho, kdo je mužem života, tak kvasící, tak mladě přizpůsobivý, tak milující změnu – jak on, jak život! Ty’s mládí a ty’s život! Ve své vášni k lásce, v své romantické touze, v rozpuštěných vlasech, v svém zoufalství a stesku hledání, v záhadných očích svých, svých slzách, polibcích – ty’s mládí a ty’s život! Já však jsem jiný tebe, starší, sušší tebe: Muž nemoci, muž bázně, únavy, muž snění, skrupulí, muž myšlenky a pravdy – ne však muž života a jeho živelnosti, a jeho bengálových illusí. 144 A tak tedy snad o vše přicházím, já, který téměř ani nežil jsem – pro užitečný květ snad ztrácím orchidej, pro živný pokrm snad tak strašně sladký jed! Jsou v žití chvíle věčné v letech všedních tak! Žel, jsou i chvíle tragické prostřed let bezvýznamných! Má krásná ženo, pro koho tě šlechtím? Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností, osudem nemoci své, svého vězení, mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí? Jsouc jednou na cestě, u koho zastavíš? Komu že Náhodnému a snad Ničemnému popřeje Náhoda (a tou je Vzrušení i Nuda), že v hodině své lásky v jeho náruči slavně a nesmrtelně zaškytáš? Má krásná ženo, dítě Náhody! Mé sladké dítě, na něž Náhoda svou připravila past, co nutný osud – pro koho ztrácím tě svým smutným osudem? Pro koho ztrácet musím tě, ó Osude, rci, proč? Ach, krásná ženo, pro mě nezrála’s! Ach, krásná ženo, já tě utrhnul – já pěstuji tě – a přece ne mně svou vůni dáš v mé žití zahradě! 145
MARNÁ MUKA.
Jak prosté je to všechno v životě, a přec bloudíme v stálém klamání – proč nemůžeme v pevné jistotě o sobě mít plného poznání? Proč v lidské srdce nelze popatřit, jak v hladin plochu, čistě zrcadlící? Co marných muk by nemuselo být! Co slzí skanout, co slov trpkých říci! 146
SNAD VINNA JE...
Snad vinna je, a není snad – kdo že to může říci? Slyšel jsem ji už směle lhát i pravdu směle říci. Snad nevinna je, budiž, však – je dítě lásky chtivé: Zda byla by nevinnou tak spatřit ji jiný dříve? A dlouho-li ji udržím v svých rukách Nemocného? Neodejde mi s Neznámým záhy za Rájem Vysněným do lákavé říše Jeho? Oh, není možno nikdy mít tak ženu sám a celou – Vždy nutno zřít ji, jak chce žít, vždy nově a vždy bengál žít, svou duší snivou i smělou....smělou... Po čem tak sami toužíme slyšet ji snít a lkát – po všem, co krásné, vysněné: Po Moři, po dálkách....dálkách...! 147
JESTLI MĚ ZRAZUJEŠ I TY...
Jestli mě zrazuješ i Ty, víc nechci věřit žádné ženě. Můžeš-li nízkou být i Ty, dovede být jí jiná méně? Je každá žena slabá, vím, musí být proto však i nízkou? I ta, jež duchem, srdcem svým dovedla by mně být tak blízkou? Ta, která celé jaro své jen o Veliké Lásce snila, a cíl své touhy bolestné si v Hlubším Muži stělesnila? Je každá tolik vrtkavá, že zítra sen v pud nízký změní – za žabí blány křídla dá, cynismem zabije své snění? Ne, klameš-li mě také Ty, nechci už věřit žádné ženě. Když neodoláš ani Ty – která že odolá už méně? 148
JAKO TY OSTATNÍ...
Jako ty ostatní i tato žena byla....byla... V pubertních krásných snech o Zvláštním Muži snila, Velkomyslném Duchu, Srdce Hrdinovi; o velké k němu lásce až za hranice světa sny svými plýtvala velkými v básních slovy....slovy... Jako ty ostatní své duše nepoznalal....nepoznala... V snech svojich důvěrných se sobě větší zdála, tak sebe zřela: Světa krásný střed, uprostřed sadu zářící, velký květ....květ... Když přišla Skutečnost, tu smutnou shledala ji – ničeho nezbylo v Ní po Vysněném Ráji! A ona, hrdinka, jen slabé dítě byla! Mě potkala – svůj sen si ve mně mstila. 149
PARASIT.
I. I.
 Tak často jsem se už svým srdcem před ní snížil – proč mě tak mučí jen? – Vždyť jsem jí neublížil! Ublížil, neublížil – ne jistě vědomě, a jistě nikdy tolik, jak ona mně. Tak jsem ji v sobě choval, jak vlastní duše kus, tak v sobě opatroval, ze sebe dával růst, tak o vše se v ní staral, o tělo, povahu, tak s ní se hašteříval, že miluje jen hru! Svůj vlastní prospěch cítil jsem v jejím prospěchu, jak z vlastních jsem se těšil, z všech jejích úspěchů. Víc nežli milenku už své dítě jsem v ní zřel, jak přísná matka jsem ji učinit lepší chtěl. 150 II. II.
 Přec musel pozorovat, jak přestává být mou, jak kamsi mimo roste, nade mnou, pode mnou. Jak víc vždy odrůstá mi, kams jinam přirůstá, jak její myšlenka je stále méně má. Jak někde odjinud se mi jen vysmívá – ta lítost! s jinými snad, jak se mi vysmívá! III. III.
 I řekl jsem si tedy: to klamal tě tvůj cit, to nebyl kus tvé duše, to byl jen parasit. Vždy byla tobě cizí, jen na čas přirostlá, nebyla to tvá sestra, nebyla milenka. Vyrvi ji z nitra svého a budeš volný zas, tvá bude víc tvá práce, tvůj bude všechen čas! Tak jsem ze srdce svého ji tedy vyrvat chtěl – Oh, jak že v ně už vrostla!....vrostla!... já tolik krvácel....krvácel... 151 IV. IV.
 A tedy se mi zdálo, též s jejím životem, že na věky tak pevně, tak krevně srostl jsem, že s sebou na dálku všech svého žití cest cit mého práva na ni si v sobě musí nést. A marně jsem si říkal: To lže ti jen tvůj cit, to není kus tvé duše to je jen parasit....parasit... V. V.
 Přede mnou stojí bytost – oh, jak je blízká mi! Takové teplo proudí v mé vlastní tělo z ní....ní... Svým tělem, srdcem, duší – vším je tak cele má: Přítelka, sestra, matka, žena i milenka! Dívá se na mě tak, jak vždy se dívala, když ji už kdysi v dětství má duše snívala; dívá se na mě tak, jak vždy se dívala, kdykoli ji má duše, zklamána, vzývala: Tak oddaně, tak moudře, má v světě jediná, z mých bolestí a tužeb mým srdcem stvořená! Mé dlouhé hladí vlasy a ruka se jí chví, to zhublé moje tváře jí bolest působí. Hlas její chce znít pevně, však slyším slzy v něm – snad že je jí tak líto, že tolik smuten jsem. „Můj drahý – stále trpíš, stále ti život jen, na cestu trní seje, rok z roku, ze dne v den....den... 152 Než, hochu, nechť tě opět z žen jedna zklamala, jen já když zůstala ti, já, tvoje Vysněná! Nechť nikdo nehladí tě a nikdo nelíbá, já tebe hladím, líbám, já tvoje Jediná! A třeba jsem svým tělem od tebe vzdálená přes celou říši hmoty – má duše ta je tvá. Co příbuzné je duší, to není vzdáleno – to přes prostory, věky, je spolu spojeno. Snad v říši skutečnosti každý den u večer mě k sobě jiný tiskne a jiný laská jen. Leč étherné mé ruce v snu mém tě hledají, ty po tvých horkých loktech se toužně zvedají. Tak ať jsem jen tvým srdcem stvořená, vysněná: Já kdesi přece žiju – a ve snech svých jsem tvá – Celá a Jediná!Jediná!“ 153
NAD JEDNOU ZLOU, ALE KRÁSNOU A SMUTNOU KVĚTINOU...
Vím, jsi jen jedna květina z nesčetných květů země té, jen jedna růže zářící na zemi pestře rozvité, květinná bytost setkaná ze slabostí a bolestí – leč krásná tak, a schopná snad v krásnější ještě rozkvésti....rozkvésti... Tak stojím smuten nad tebou: Mám tebe, cítím, v ruce své, v ruce, již trnem ranila’s své strany slabé, prokleté – ta krev na ruce zbarvené, ta chvěje rukou: Rozdrtit! Leč ruka váhá....váhá... Brání jí vyšší rozum a hlubší cit....cit... Mám říci: „Kvěť!“ a nepomstít krev ruky své na růstu tvém? Pokorně uctít krásu tvou a smilovat se nad trnem? Tak chtěl bych pomstít jen ten trn, jen trn ten zlomit na tobě, pak dál tě nechat, krásnou, růst v ryzejší, čistší podobě. Byla by velká vina má, spáchal bych příliš těžký hřích, dnes, kdy jsi teprv v rozpuku, tě zranit – a snad zahubit? Byla by velká krutost má, zlomit tě, květe trpící, přes mšice tvé a trny tvé, přece jen k výši toužící? Vím jedno: Chtěl bych tak – oh, žel, že trn by smál se řeči té – říci ti, jak tě uctívám v tvé kráse vzácně rozvité – 154 jak, co má ruka, krvavá od trnů tvojí slabosti, hrozí ti, tebe proklíná, půl z účelu, půl z bolesti, můj vyšší zrak a hlubší cit tě obdivuje v kráse tvé, lituje tebe v sudbě tvé: růže tak smutně rozkvetlé, přes mnohou mšici, mnohý trn tragicky krásně rozkvetlé....rozkvetlé... 155
V MÉ SRDCE NEVEŠLA JSI...
V mé srdce nevešla jsi s lampou života, tam vrhla’s syčící jen smolnou výheň zla. Ty nejsi z těch, na nichž se sílila kdy velkých tvůrců velká myšlenka – ať jako přítelkyně nebo milenka, ty v srdce mého dům jsi nevešla. Ty’s duši nepomohla sen jí rozžehnout, tvůj oheň v srdci mém, ty duše paličská, byl jenom samý prsk a pal a čoud, jenž zůstaví jen puchýře a troud! Ty’s srdci mému věnem přinesla jen trudný kov svých vlastních lidských pout, ta svoje znamení tam vytiskla – a to: ó zlověstná, ó nešťastná – znamená nezapomenout! 156
ŽE NEDŮVĚŘIVÝ JSEM, MOJE MILENKO?
Že nedůvěřivý jsem, moje milenko? Oh, tomu nediv se, milenko moje mladá. Kdykoli řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“, tu z minulosti se mi vždy hned vybaví i další budoucnost – a s ní buď zklamání, buď zvšednění, buď zrada – té kletby se už srdce nezbaví. Když člověk dospívá, duch zkušeností zrá a srdce stárne mnohým zklamáním – tak snadno, prostě, se už neoddá žádný z těch tří milostným vyznáním. Vždyť vědí všichni tři, že často tak je náhoda jen lásky mateří, že srdce dívky pudům chvilkovým tak bez váhání často uvěří! A běda milenci, jenž oddal srdce své, a na oltáři srdce ženy dal se uctívat jak Bůh, a žertvy zápalné bez studu, bez hrůzy, ba s láskou přijímal! 157 Čím bude, až duch procitne, a cit vyvane z ženy nitra? Oh, dala vše mu dnes, měl jí dnes Bohem být – jak pomstí se mu za zklamání zítra! A vědí víc, vědí, jak často lze i lásku lhát! – A vědí ještě víc – – – A proto se, milenko moje mladá, když řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“ už mojí nedůvěře nediv nic! Můj duch se ironické nedůvěry té, jak srdce únavy, již asi nezbaví. 158
GONČAROVŮV ROMANTIK.
Romantik z Gončarova – samý cit a cit, chtěl, stále klamán, věčnou lásku žít: Jen cit a cit, jen samý cit a cit, jen samou věčnost v samých extasích! Konečně poznal ji u dívky unylé: Jen cit a cit, jen samý cit a cit – jež chtěla jako on jen věčnou lásku žít, jen v přísahách, a vzdeších, objetích, celičkou věčnost v samých extasích! Oh, jaké omrzení, jaké zhnusení! Až naučil se klít Gončarův snivý rek! A konečně – ó hrůza! – v poušti marných dní úklady strojit ctnosti slečinek! A na konec – ó ideální cíl! – on, jenž vždy na štíru s tím „mrzkým kovem“ byl, se s bříškem narostlým, byť s trochu chladným srdcem s penězi rozšafně, muž vážný, oženil. Lze věřit Gončarovu, že ten jeho rek na Věčné Lásky sen tak zcela zapomněl? 159 Že tolik může změnit zkušenost a věk? Nebo spíš věřit snad, že ve všech avanturách, ať míň či víc jich v životě svém měl, on zapřít nedoved’ a také nezapřel svůj vrozený, osudný naturel, a že přes všechno znudění, a trpkosti, a žal, přes ironii svou přec hledal v žití dál své Věčné Lásky Fikci-Ideál? Je těžko rozhodnout, když Život kolem jest, a bytost člověka se na obruči s ním nahoru, dolů točí, a dle toho právě, po jaké vlečena je z mnohých světa cest, je kleštěna a formována jím. A tak je možno snad, Gončarov generál příhodu všední že a neskreslenou psal. 160
TRAGIKA LÁSKY.
Na lodi, širém po moři, já a má Vysněná, jeli jsme v noci hvězdnaté, opilí světly, sami dva. Do prostřed moře širého, v cíl jakýs vzdálený, nadšení krásu na čelech, nesli jsme všechny svoje sny....sny... Vzduch, hvězdnou dálkou opilý, tak nekonečně slavně vál, prapory šumných pobřeží tak nadšeně, tak snivě vlál, všem hlasům, zvukům, ozvěnám tak slavná, mocná křídla dal, že nesly se vždy po vlnách až někam v nekonečnou dál – – Po moři širém, dalekém pluli jsme stále dál a dál....dál... Bylo tak mocně na duši, bylo tak slavně u srdce, nad námi hvězdy zářily, tak slavnostně, tak vysoce – Z duše se slova závratná, z ňader se vzdechy zvedaly, co ruce, bílé v světle hvězd, se rozechvěně hledaly, co srdce, těla, oči, rty se toužily, se hledaly....hledaly... Leč příliš krásnou byla noc v tom snu mém jasně viděná, tak příliš krásnou byla v ní má Žena světic vysněná, že byla příliš veliká má touha to vše v sebe vzít – a tak se smutné srdce mé nemohlo stišit, ukojit....ukojit... 161 A když jsme se pak vraceli, já a má Vysněná, noc sšeřela: Už vyhasla hvězd světla vzdálená. Vítr se stišil, zavál chlad, a po moři kol v šíř i dál, před ránem očekávaným šer němý jen se rozkládal. Po extasi a nadšení mé srdce přepad’ démon zlý: zlý démon zření chladného, a nudy, spleenu, únavy. Už se mi krásnou nezdála má krásná Žena Vysněná, tak všední se mi zdála teď, nevábná, málo vzdálená. I přiznal jsem si s trpkostí, že mému srdci bolest dá, i Žena Pouhé Možnosti i moje Žena Vysněná – Že láska krásnou může být jen tehdy, když ji provází, v svěžesti nadbytečných sil, v slavnostní srdce extasi, zvuky a pachy čarovné, světelné slavné obrazy – Leč že i tehdy nemůže nic více nežli krásnou být: Čím krásnější je, mocnější – tím míň že může ukojit, tím víc že srdce člověka musí svou slabost pocítit....pocítit... 162
KLETBA MODERNÍ EROTIKY.
Moje duše ta chce ženu jednu, moje tělo opět ženu jinou – a můj rozum neukojí žádná z těch, jež zkojila by duši mou neb tělo! Bože, kterak v sobě svá „já“ spojit! Bože, kterak všechna svá „já“ skojit! Všechna svá „já“ spojit bez rozporu, všechna svá „já“ skojit bez bolesti – bez bolesti vlastní i svých bližních, beze slevy, bez omezování! 163
VRANÁ K VRÁNĚ.
Kdybys měla své tělo tak černé a ohyzdné, jako máš duši, těm černým, ohyzdným duším bych tě pak nezáviděl. „Vrána k vráně“ by bylo plně v tom útěchou mou. Ale tvé tělo je bílé, a tolik, ach, tolik přec vnadné, že „vrána k vráně“ mi právě je pravdou nejvíce zlou! 164
MODRÝ A ŽLUTÝ PANOŠ Z JAKOBSENA...
Modrý a žlutý panoš z Jakobsena – jací se dnes to jenom lidé rodí! Bolestí pro vždy stala se jim žena: jen v modrém buď, neb v žlutém šatě chodí! Bolestí věčnou oba zadumáni, přec závidí si vzájemně své světy – ten s prosící, ten s popálenou dlaní, ten žízní vyprahlé, ten octem svrasklé rety. Čí osud lepší z nich, jak může rozhodnouti, kdo sebe zvykl v šatě obou vídat, bolesti obou ve svém nitru střídat – a růží žádných neměl na své pouti! 165
ŽÁRLIVOST.
Sotva že z dětských šatů jsem trochu povyrost’, v tvrz srdce mého vešel zavilý, prudký host: Tvář žloutenkové pletě, procedil v strohé větě: „Jsem lancknecht Žárlivost.“ Hned v ústrety mu vyšel pán tvrze, Sobectví, s ním shod’ se v příbuzenství, i pili na zdraví. A že si na tvrz oba práv stejných dělali, o panství nad ním hlučně, při piva korbeli, ve vrhcáby hrát s klením a laním začali. Ubohá tvrz – mé srdce! Zblácena, zplvána, tvrdými hesly boje po stěnách popsána, klením a hřmotem kostek zní pustě den co den – a nikdy zbožný zpěv a sladký míru sen. Často v tvrz srdce mého chtěl vejít tichý kněz a v hernu prokletou mír tišší, vyšší vnést: V kapli neb tichý domov mé srdce přestavit....přestavit... Odehnán však vždy z prahu, odešel se vzdechem. – Tak srdce moje nadál je vášně pelechem. 166
ŽENY.
Mé srdce poznovu vždy ženou otráveno, se poznovu vždy k ženě navrací vždy novou illusí a touhou obluzeno. Leč znovu poznává, že mění pouze jméno, že k novým mukám je jen odsouzeno – Tak stále krvácí... Ó věčná osudnosti svojí krásou, ženo! Ó věčná bolesti svou povrchností, ženo! Ó živle, zplodivší a plodící vždy zlo! Ó Evo, Pandoro, ó Kundry, Dalilo! Živle, jenž strhuje vždy, nebo rozvrací! Proč srdce mé v tvé kličce zapleteno na údech svých, jak zvíře, ochromeno se vinou tvou jen sem tam potácí! Jsem člověk. Osud člověčenstva všeho žít musím, jako každý jeho člen. S ním v kolo vývoje osudně zapleten, i kletby mystické, mystické kletby jeho, tvé kletby věno, ó Evo-ženo, jsem vzít a snášet tedy odsouzen! 167 Ó, kdy že zaměníš své jméno, ó Evo-ženo, a poslání své, jež ti uloženo, u hřivnu spásy změnit kletby svojí věno, kdy vykonáš? Kdy bude vykoupeno, co v našem, ve tvém žije snu? Kdy v Alžbětu se změníš – a kdy v Madonnu? 168
JEN TĚLO, A TO NA CHVÍLI...
Oh, chtěl bych tělem ženu vzít tak, že bych jí vzal duši, co svou bych ji chtěl procítit svou ve své její duši! Proč jsou jen naše lidská já od sebe oddělena! Tak od sebe vším vzdálena – zde muž, a tam až žena! Odstínů v pudech tisíce, minulost celá je dělí – tak vzdáleni jsou duší svou, vzdáleni svými těly! Ať sebe více docílí: Kdo ženu chce mít věčně – Jen tělo má, jen na chvíli, ne duši, a ne věčně! 169
NEKONEČNO V EROTICE.
Je v mnohé ženě celé nekonečno, a je tak nekonečně, nekonečně žen – oh, proč nám zakázáno požívati Věčno, proč Sen náš nemůže být nikdy ukojen? Čas, prostor, únava, s jinými soutěžení – čím vším je člověk tady omezen! Proč víc, než zmůže, touží ve svém chtění, proč víc, než může mít, mu o Štěstí lže Sen? Proč vidět kolkolem, proč vidět ve svém snění, o tolik více má, než dá mu Žití Den! Proč je tak nesmírné Vesmíru celé jmění a proč tak člověk málo nasycen! Proč Říše Možnosti, proč říše Krásných Snění tak nekonečná je – tak člověk slabý jen? Co neužitých krás kol hyne ve všem děnídění, a přec tak málo člověk béře jen! Je v mnohé ženě celé nekonečno, a je tak nekonečně, nekonečně žen! Oh, jak lze vyžít tomu celé Věčno, kdo tak je sláb a jeden žije den! 170
ŽENA A ŽENY.
Ne, nikdy žádné ženě jsem se neoddal, tak, aby jiných žen byl obraz před ní zbled’. Vždy obraz ženy sic mě cele zaujal, leč provždy zaujmout mě nikdy nedoved’! Oh, vím, že miluju já v každé z lidských žen kus Ženy! Nikdy nezkojen tou onou, zůstávám tak provždy nezhojen. Když v každé líbivější ženě spatřené je z části zobrazen kus Ženy toužené, kus vlastní Ženy mé – oh, kterak možno, kterak možno jen v náručích mužů tolik různých žen zajatých vidět – a nezávidět? 171
KLETBA INDIVIDUACE.
Ó kdybych věděl, ó kdybych jen věděl, jak sen svůj ukojit provždy – ó lásko! Ó kdybych věděl, oh, kdybych jen věděl, jak že se spokojit v tobě – ó lásko! Než vím, ach vím – je v těle Ďábel, ten jmenuje se Ďábel Zmnožení, odvěčné rozdělení Boha na nekonečno individuí....individuí... Z těch každé chce zas jenom Ono býti, jež bylo před zmnožením – celé, jediné, to, že jím není, jako lásku cítí a touží nekonečno, nekonečno míti, to nekonečno nekonečně mnohé, a nekonečně od něj vzdálené. Co nemá v sobě, v druhých sobě hledá a chce si pro vždy přivlastnit; než druhé, to se přivlastniti nedá, to samo druhé v sobě mít chce – běda, tak nelze nikdy druhé v sebe vzít! 172 Ó kdybych věděl, ó kdybych jen věděl, jak sen svůj ukojit provždy – ó lásko! Ó kdybych věděl, oh, kdybych jen věděl, jak že se spokojit v tobě – ó lásko! Než vím, ach vím – je v těle Ďábel, ten jmenuje se Ďábel Zmnožení, odvěčné rozdělení Boha na nekonečno individuí....individuí... 173
POLIBEK.
Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie! Chvilkové spojení – a opět rozdělení: Tak věčné touhy věčné nezkojení! – Vždyť srdce to, jež touhou lásky bije, je srdce dvojí....dvojí... Jaká elegie! Dnes líbali se. Zářící byl den, jak světlem slunce v zlatých klecích ptáků, jak světlým zpěvem jásajících ptáků by v šíř i dál byl celý vyzlacen. Tak zlatě jasný byl – až zdálo se, že zlato svítí jim ve světlém ve vlase....vlase... Dnes líbali se! Krásný večer byl, jako by nad alejí, jež se tměla v snění, jako by nad milenci, kráčejícími v snění ve hvězdách Osud: „Věčnost“ promluvil. Tak slavný byl, že v nekonečnou dál hlas jejich loučení se rozléhati zdál. Jdou léta přes polibky kdysi vyměněné. A dnes se zdá, že byly tehdy sněné, 174 tak na rtech dávno pranic necítěny, a samy rty jak odvždy odcizeny....odcizeny... Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie! Chvilkové spojení – a opět rozdělení, tak věčné touhy věčné nezkojení: Vždyť Polibek – oh, jak je smutná zem! – je Příštích Spojení jen pouhým symbolem! 175
IV.
MIMO ŽIVOT. (R. 1910 – 1914.)
[177]
ŽIVOT NEPŘÍTEL. (FRAGMENTY.)
Od mládí ve mně dvojí hnutí žilo: To jedno chtělo v sebe Nekonečno vzít, Vše obejmout, neb splynout s Vším, Vše žít – a ještě toto Vše ve vlastní změnit dílo; a že to nemožností smrtelníku bylo, já cítil bolest zlou. – Oh, musit ustoupit! A druhé chtělo klid a úzké omezení, dosebevtažení pro sebezachování, určité okolí - i sebe - vymezení, pro jasný pohled, přesné ovládání. Tak toužit v sebe Nekonečno pojat, a přec se bát, že samo ztopí mě, tak jako hlemýžď vždy zas do sebe se schovat, ochrannou membránou se obdat, encystovat – Tak toužit, muž, do světa okolního, sám, odvážně, tvořivě zasahovat – a tak se, dítě, k Matce vracet z něho se ochránit, se ohradit, se schovat – 179 Jak hmyzí sameček za velkou družkou svojí za Nekonečností se pouštět roztoužen – než sotva se s Ní sblíživ, musit prchat od Ní, bych nebyl přitažen Jí a Jí pohlcen! Miluju Nekonečnost, Život, živel Ženy, než jaký smutný jsem to milenec! K objetí trvalému slabý, Žitím přecházený, pták vracející se vždy nazpět ve svou klec! Teď světu celému bych chtěl tak zabránit, by nemoh’ milovat se, v opojení žít – úsilně zarážet to Žití koleso, jímž ve víru se točí dobro – zlo, ten celý krásný Život se světly i stíny, svět dobrodiní všech, ztrát, prospěchu i viny... Tak milenec chce zabít milou svoji, ač tolik zbožňuje veškery její vnady, když vidí, jak ho stále opomíjí, co jiným oddává se cele, bez výhrady. Oh, proč jen muselo, proč muselo se stát, že chtěl bych zarážet, co měl bych v proudy hnát, a co bych žehnat měl, že musím proklínat! 180
HLEMÝŽĎ.
Zda někdy všimli jste si na své procházce, jak hlasem života kolkolem vyváben, ze svého domečku své tělo vytáhne a vleče je i s domečkem svým ven? Ještěrka, moucha, motýl kolem něj mihnou se krásní, volni, šťastni tak – vše žije pro sebe, jen jemu vyhne se: je divný, cizí tak! Jde těžce s osudem svým, domkem, a přec tiše jde, a mlčky vytahuje svoje tykadla; vše koná podezřele tak, tak nějak plíživě, že jeho zjevením se všechno měnit zdá. Ničeho ještěrce, ničeho motýlu, co nemá dát – proč se jen zjevil zde? Zarazí, splaší vše – tak zkazí všem jen hru – květinu potřísní....potřísní... Co chce? Co hledáš, hlemýždi? Co chceš tu, hlemýždi? A kdo že vlastně, tvore divný, jsi? Proč nosíš domeček? Proč jsi tak oslizlý? 181 Je z tebe nevolno – jdi, odkud’s přišel, jdi! Kdo byl to, kdo mu teď, tak pro zábavu všech, všetečně, rozmarně v hrot jeho očí sáh’, že zmrzen na sebe, zmrzen na celý svět, zpět ve svůj domeček se vtáh’? 182
CIZINEC.
Tak ocit’ jsem se promenující, v podvečer na osvětlené, podzimní ulici – na kopci pole pak, jež holé, v šíři, šeru, podzimem dýchá v snivém podvečeru, táhnouc se, tiché, k světlům nádražním....nádražním... Já zvolna promenující, snivý a mlčící, o časech minulých, náladách dávných sním....sním... Jak tehda bylo to, když – před tolika už lety! – jsem mladík sotva sedmnáctiletý zde stál, o zájmech lásky snil, o sterých drobnostech, tak vážných mně v té době, teď vzdálených mi na tisíce mil! Jak tehdy bylo to, když v této ulici, kde ještě dnes ty osvětlené krámy tak snivě milostnými svítí vzpomínkami – jsme zpola jinoši a zpola hošíci v světlech a stínech tudy chodili – co v našich hlavách sny se rodily o kouzlu umění, a toilett, a žen, obrazy plné kouzla jeseně, barev a světel, stesku po ženě....ženě... 183 Tak jsme se s druhem, v paždí vodili – a vzpomínky, a stesk, a zvuky, nejvíc ale světla z těch luceren, nám v duši v obrazy a v metafory vzkvetla, co v srdci verše zvonily – jak sen....sen... S vědomím umělců a vyšších lidí v zraku, v snech, kterak dobudem’ svou slávou domovinu, tak chodívali jsme, podobni Rastignaku, s nadšenou pohrdou kol městských lidí stínů – a každý člověk, dvorek, dům a krám nám byl tak mile z minulosti znám! Dnes jdu zde v šeru, snivý cizinec, mlčící mezi stíny, sám co teskný stín – co večer snáší se do stromů, do křovin, tak jdu zde, sotva zpozorován kým. Jen, jak když větvemi se mihne netopýr, šelestě v temnu – co kol dýchá mír – tu dítě pohlédne, tu ohlédne se žena mým náhlým zjevem divně vyrušena....vyrušena... To nejsou lidé, jež jsem vídal kdysi, chůzí svou, rysy, známí, blízcí tak! To život, jenž zde býval mezi stíny, už není....není... Jiný, zcela jiný, je život zde teď, a mně cizí tak! Tak zdá se mi, jak zatím s hlučným ruchem, co život kolem spěchal stále dál, 184 co druh, co známý, smysly, srdcem, duchem, vždy víc se uplatňoval, víc se vyžíval – až zašel kams; co zatím jinak rostší, z těch, jež jsem znal co děti, povstával svět mladý, nový – jiný ideál v hlavě i v srdci bouřně rozzpívaný, než jaký já jsem kdysi vyznával – k životu poměr zářivější, prostší: Já zatím, nepostrádaný zde, mládím nevšímaný, jsem stranou, zapomenutý i nepoznaný, stál. Jak v oné pohádce ten stoletý, jenž z viny neznámé byl zaklet před lety, teď procit’ najednou, své oči otevírá – a náhle v nový, mocnější svět zírá, jenž více hlučí kol a dál se rozprostírá, než když, co jinoch, on zde naposledy stál; diví se, nevěří, své oči si protírá – až zvídá: že co vývoj stoletý zde kolem burácel a stavěl výš a dál, vždy větší vůle vzmach v snů smělé rozlety; co život-hudec hrál, a osud-vítr vál, a osudu i žití milovník na větru nejprudším nejvíce tancoval; co dělník ruky své i mozku každý sval napínal, pracoval – zde z viny neznámé na sto let zakletý, on spal a spal, tak marně spal a spal, teď neznámý zde už a všemi zapomenutý....zapomenutý... tak já čas přežil svůj. Dnes lidem zde jsem cizí, co město, luka, bolí vzpomínkami....vzpomínkami... 185 Stromy a stíny, jak mi v šeru mizí, vše jen jak šeptalo by: Sami, sami, sami....sami... Ba sami, sami....sami... Věky v stromech šumí, věž kostelní se věky vzhůru tyčí – Leč lidé? Plémě časné, trpasličí, tak jako v podzimkový podvečer ta pole, přes která vítr jako Osud fičí, vždy svoji víc, a sami, srdce smutné, holé, pustnou a chladnou, spřádají své dumy, až druhu druh už více nerozumí....nerozumí... Ty dívky, druzi, známí, s mládím snů svých, plánů – Kde že dnes jsou? Kde jsou? Ty Osud odvál někam v tuto stranu, a ty zas na druhou – ta dávno provdaná, ta svobodná zde žije, ten dávno vyměnil vysněnou dráhu svou, ten zemřel, onen zdatný pracovník je veřejně známý – a jak myslí jdou, já vím, že každý z nich, ať zde či onde žije, ať žena, muž – pro svoji minulost jen sobě sám svým teskným druhem je, a v chvílích jak teď já, po holém, suchém lánu, jenž sluje Minulost, se v snění prochází, počítá ztráty své, je vzdechem provází, a v tichém větru vanu schoulený v sebe sám své léčí melancholie... Ba sami, sami....sami... Všechno uplynulo, ba roztálo před vlastním srdcem v nic; co krásný dlouhý sen se v bdění rozplynulo, sen, jenž se znovu zdát nebude nikdy víc. 186 Jak tolik vichřic přes to žití dulo: To vyvrátilo, to zas rozvanulo – jen těmi mrtvými tam dole nepohnulo....nepohnulo... Má duše, viď! Teď zbyli jsme zde sami se svými prohrami, se svými vzpomínkami....vzpomínkami... 187
PODVEČER V JESENI.
Je soumrak v jeseni tak barvitý a ostrý, že vzduchem studeným a čirým, v němž se tyčí, kroutí, stromů a keřů chvějící se kostry, tak čistě kreslí se černé a pevné proutí! Dnes jsou tak kouzelné ty dálky otevřené! Na nebi barvy zříš tak kovové a stkvoucí, červeně fialové, modře, ruděžhoucí, od větrů rozčechrané, provětřené, jak na paletě obří rozetřené. Jak pobřeží, k nimž smělé plachty s větry, přes všechny vzteky rozvichřených šlehů, v tom širém oceánu vzduchu beze břehů se nesou v odvážném a dobrodružném běhu, prostoru brázdíce nesmírné kilometry – co v bouři výší těch, vítěznou slyší douti pochodu hudbu ke své slavné pouti: Tak jevíte se, dálky, zraku duše mojí, jež patří k Vám se steskem touhy svojí! Oh, jeseni! Ty dobo dálek, vzduchu! Odvážných vzduchoplaveb argonautů výší! 188 Jak v širých prostor nesmírné své tiši, touhu po pobřeží všech nespatřených říší – jak v duši probouzíš tajemných dálek tuchu! Sen křídla má, v dál širou letí jima, s ním chtělo by i moje srdce plouti – leč tělo smutné v zajetí je jímá, jak ptáka klec, že nemůže se hnouti. Sen křídla má, tak směle k výši spěje – tam i můj duch by stan chtěl rozepnouti! Leč místo křídel, tělo, jež se chvěje, vlec’ musí na své, k cíli dlouhé, pouti! 189
TRAGIKA SOBCE.
Ne, nepoznal jsem srdce, jež vskutku pro mě bilo – Ne, není jednoho, by mně se zaslíbilo. To tím snad, že mu srdce též pro sebe jen bije, a ducha jen, ne sebe s jinými rozděluje. To tím snad, že mé srdce touží jen do daleka, však nedovede bíti jednoho pro člověka. Chápání nejsem prost, uznání také ne, a není spravedlivějšího snad tvora nade mne – leč bezprostřední cit ten který se láska zve, 190 ten teplý, měkký cit, ten přec jen schází mně. Jsem země chladná jen, neschopná teplo dát – sám toužím po slunci přec, bych moh’ se na něm hřát! 191
PO DRUŽCE TAKOVÉ...
Po družce takové, jakou si zvolil pták, když z jara pocítil, že nemůže být sám – když kolem dokola už bylo smutno tak, a každý hnízdo měl, jen on byl ještě sám – Po družce takové, jakou si zvolil pták, tak rodem blízké mu, jen sladší let a zrak, klidnější let a zrak – Po družce takové, takové toužívám! Oh, družku takovou mít, jež by létala tak volně ve vzduchu, jak létám jen já sám – leč se mnou zároveň zas pod krov slétala, když tepla, úkrytu ve hnízdě hledávám! Bezpečno, teplo hnízd! Jak to ocenit zná, kdo křídlatý jak já a přec tak slabý pták, prostorem vychladlý, svá křídla znavená, a tolik znavený a vyděšený zrak, opory, tepla zapotřebí má – prchaje tam a sem před Žití Ostřížem, prchaje sem a tam, a přece nemaje se vyhnout, ukrýt kam....kam... 192 Po družce takové, jakou si zvolil pták, když z jara pocítil, že nemůže být sám – když jaro v hrdle měl, a cítil, ubožák, že nikdy nemůže to vytvořit si sám, co by, co druhé já, tvar jeho mělo mít, dál po něm mělo žít – Po družce takové, takové toužívám! Ba družka taková, jež, ptačí samička, by třeba nezpívala, jako zpívám sám – však, jež by, že víc klidu, v těle tepla má, svou péčí a svou krví dovedla tvar pevný, teplo dát, čemu tvar, teplo dát já nedovedu sám! Ba teplo pro plody, ba družka oddaná....oddaná... Tu umí ocenit takový chorý pták, jenž tělo prochladlé, svá křídla znavená, přec ve svém hrdle zpěv a v nitru touhu má: to vytvořit, tomu dát žít, co dále žilo by, co druhé jeho já....já... Po družce takové, jakou si zvolil pták, když z jara pocítil, že nemůže být sám, tak rodem blízké mu, jen sladší let a zrak, klidnější let a zrak – Po družce takové, takové toužívám! 193 OBSAH.
Co bylo moje dětství?13
I. SNĚNÍ A ŽIVOT. (R. 1899–1901.)
Hluboká Láska17 Spleen18 Tak zcela jinak...19 Valčík20 Dívčí srdce24 Jeden večer...25 Já hladím její hlavu...26 Proroctví28 A z víru bolesti... (Fragment.)29 Osud30 Rozloučení33 Lekce života34 Na cestě života35 Spleen36 Noci mír se s nebes chýlí...38 Hudba ženy40 Vzdech42
II. ECCE HOMO! (R. 1901 – 1910.)
Příchod podzimu45 Smutná bilance47 Proč?48 Do země Snů jsme putovali...49 Poutník50 Naděje52 Elegie53 Taedia56 [195] Den za dnem57 Můj bože, jaký smutek mám!...58 Jak teď vidím...59 Vidím ji, vidím celičkou...60 Žalno myslit62 Ecce homo! I., II., III. a IV.65 Krásný večer68 Smutné jaro69 Tak mnoho touhy po životě...72 Nezapomenutelný sen73 Zajatec77 Smutné písně. I., II., III. a IV.80 Loučení s podzimem84 Deště87 Jsem jako žebrák ten...89 Tak stále marně plyne život...91 Erotická touha92 Všecko v životě mém zradilo mě...94 Jak všední člověk...95 Němý hrob96 Prý září nové květy...98 Mně život dal jen málo radostí...101 Muka Prometheova102 Sibylliny knihy104 Karma105 Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž!106 Modlitba108
III. ŽENY A LÁSKA. (R. 1905[?]–1912[?].)
Po letech113 Bludiště Lásky114 Mým životem šly ženy...116 Poznání118 Jindy a nyní119 Tragický rozpor122 Věrnost123 Ztracený ráj125 Ničemné pohlaví126 Kočky128 Ženy, vám věřit?130 Jedné ženě...134 Drama šaškovo137 Hořká je žena...140 Kletba těla141 Pozemská láska a my, básníci Věčnosti142 Pro koho jiného?144 Marná muka146 [196] Snad vinna je...147 Jestli mě zrazuješ i Ty...148 Jako ty ostatní...149 Parasit150 Nad jednou zlou, ale krásnou a smutnou květinou...154 V mé srdce nevešla jsi...156 Že nedůvěřivý jsem, moje milenko?157 Gončarovův romantik159 Tragika Lásky161 Kletba moderní erotiky163 Vrána k vráně164 Modrý a žlutý panoš z Jakobsena165 Žárlivost166 Ženy167 Jen tělo a to na chvíli...169 Nekonečno v erotice170 Žena a ženy171 Kletba individuace172 Polibek174
IV. MIMO ŽIVOT. (R. 1910–1914.)
Život Nepřítel. (Fragmenty.)179 Hlemýžď181 Cizinec183 Podvečer v jeseni188 Tragika sobce190 Po družce takové...192
E: až; 2004 [197]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Borový, František; Leschinger, Edvard
(Fr. Borový v Praze. Tiskem E. Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 200