NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...

NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...
Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané; z dálných výší, širých mílí přetajemný závan vane – přes ta širá teskná lada sotva však se pohne chvílí. Na obzoru velká luna stoupá jako leknín bílý. Smutek a s ním utišení zvolna stříbrem z luny kane, v srdce lidská zvolna padá....padá... Je to jedna z oněch chvílí, kdy se unavená hlava jako maně poznenáhlu dolů chýlí, klade do znavené dlaně. A v té ticha zbožné chvíli, po tom všem, co nám zde vzalo k vášnivému žití síly – meditujem’ zadumaně: 38 Proč jsme vlastně vůbec žili. Marně žili, marně snili....snili... Snění krásné, snění svaté, hýčkalo nás v loktech bílých, na dosah co ruky bylo, ukázalo v dálných mílích: Obraz, očištěný z nudy....nudy... A tak, bychom nyní žili, tak, bychom se ukojili, příliš jsme se svojím sněním rozhýčkali, vytříbili. Máme duši vyjemněnou, fantom jmenujeme ženou, fantom krásnější a bílý....bílý... Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané....pouspané... Vzduchem, jako z dálných mílí, přes uspaná širá lada utišení smírné vane, v srdce mé se němě vkrádá....vkrádá... Všechno mlčí v této chvíli. Velká luna na obzoru stojí jako leknín bílý....bílý... 39