PRÝ ZÁŘÍ NOVÉ KVĚTY...

PRÝ ZÁŘÍ NOVÉ KVĚTY...
Prý září nové květy po lučinách Země a zahrady prý, samé světlo, vůně, jsou jarem zmámeny, jak Nekonečnem – zmateně úsměvny a rozníceně smutný, tak zcela bez své vůle, tak odevzdaně, osudně a krásně: Symboly mysteria celičkého žití....žití... Příroda celá ožívá a zpívá, v tvarech i barvách, ve zvucích i vůních – mystickou immanentní energií odvěčných smutků v bezkonečné lásce, odvěčných slastí v přerodu a slávě, milenců srdce, duše básníků bližšími činí svojí podstatě. To všecko tak, jak když jsme ještě žili, a s rozzářeným zrakem milovali barvy, a s otevřeným sluchem zpíjeli se zvuky, 98 a s roztaženým chřípím všecky ssáli vůně – a celou duší radost všeho smutnou vykvésti slavně v sobě nechávali....nechávali... Prý kvetou nové ženy na ulicích: Úsměvy jejich hoří v jasném slunci, smích jejich rozechvívá smutné snílky a dává tesknit o přeludech Země. Kde ještě loni poupě uzavřené, půl hravé, půl již zasmušené příštím – teď rozvírá se prvým listem v růži, vydává vůni jako překvapení, ňadra se chvějí, ruce jako v pláči, náramky chřestí, hlas se směje, prosí, a z oka volá velká vůle k žití, radostně teskná, krásně hrdinná, tak odevzdaně, bezvědomě, krásně....krásně... A kvete prý jich tolik toho jara....jara... A ty? Ty, který jako nikdo dovedeš chápat květiny a ženy, ty, který tajným smyslem skrze věci smyslně zpít se umíš mysteriem Duše, ty, život chápající v celém jeho smutku, jenž dán je jeho nekonečností – ty Básník Duše, Mystik Života, jsi vzdálen květů těch, jež štědře voní všem, celými krajinami, celou zemí – jsi vzdálen zvuků, jež hlaholí všem, celými krajinami, celou zemí – 99 jsi vzdálen tisícerých něžných světlých tvarů, jež všechny bolí, obšťastňují, zpíjí, tím vším, v čem obsaženo tolik, tolik ZeměZemě, a přece zase tolik, tolik Duše, jež dává snít o Světech Vzdálených....Vzdálených... 100