PRÝ ZÁŘÍ NOVÉ KVĚTY...
Prý září nové květy po lučinách Země
a zahrady prý, samé světlo, vůně,
jsou jarem zmámeny, jak Nekonečnem –
zmateně úsměvny a rozníceně smutný,
tak zcela bez své vůle,
tak odevzdaně, osudně a krásně:
Symboly mysteria celičkého žití....žití...
Příroda celá ožívá a zpívá,
v tvarech i barvách, ve zvucích i vůních –
mystickou immanentní energií
odvěčných smutků v bezkonečné lásce,
odvěčných slastí v přerodu a slávě,
milenců srdce, duše básníků
bližšími činí svojí podstatě.
To všecko tak, jak když jsme ještě žili,
a s rozzářeným zrakem milovali barvy,
a s otevřeným sluchem zpíjeli se zvuky,
98
a s roztaženým chřípím všecky ssáli vůně –
a celou duší radost všeho smutnou
vykvésti slavně v sobě nechávali....nechávali...
Prý kvetou nové ženy na ulicích:
Úsměvy jejich hoří v jasném slunci,
smích jejich rozechvívá smutné snílky
a dává tesknit o přeludech Země.
Kde ještě loni poupě uzavřené,
půl hravé, půl již zasmušené příštím –
teď rozvírá se prvým listem v růži,
vydává vůni jako překvapení,
ňadra se chvějí, ruce jako v pláči,
náramky chřestí, hlas se směje, prosí,
a z oka volá velká vůle k žití,
radostně teskná, krásně hrdinná,
tak odevzdaně, bezvědomě, krásně....krásně...
A kvete prý jich tolik toho jara....jara...
A ty? Ty, který jako nikdo
dovedeš chápat květiny a ženy,
ty, který tajným smyslem skrze věci
smyslně zpít se umíš mysteriem Duše,
ty, život chápající v celém jeho smutku,
jenž dán je jeho nekonečností –
ty Básník Duše, Mystik Života,
jsi vzdálen květů těch, jež štědře voní všem,
celými krajinami, celou zemí –
jsi vzdálen zvuků, jež hlaholí všem,
celými krajinami, celou zemí –
99
jsi vzdálen tisícerých něžných světlých tvarů,
jež všechny bolí, obšťastňují, zpíjí,
tím vším, v čem obsaženo tolik, tolik ZeměZemě,
a přece zase tolik, tolik Duše,
jež dává snít o Světech Vzdálených....Vzdálených...
100