DEŠTĚ.

DEŠTĚ.
Tak bez přestání míjí nové dny, a s nimi naděje a plány umíjí – co k tomu venku deště podzimní pláčí svou věčnou melancholii....melancholii... Vše kolem zas už plné podzimu, jak loni, předloni....předloni... a plno všude stínů – a všecky jsou jak hudba šerých snů a nekonečně rozvíjených spleenů....spleenů... Rok se tak rychle v prázdno propadá, vlekou se jako věčné hodiny – a každá ta kol jdoucí hodina je jako němá dlouhá otázka – Tak míjí dny a dny a dny....dny... Dnes venku prší celý dlouhý den....den... Předvčírem pršelo, celý den i včera, a dnes od rána už až zas do večera – celý den....den... 87 Tak podivně a cize připadá mi stále vše – má minulost, ta léta....léta... jak ty stíny! Je celý život divná záhada. To možno pocítit, když se nám propadá neznámo kam a jak by bez příčiny....příčiny... Zřím z lože oknem, plným pláče, ven: Tam na okna a na komíny, střechy, věčně, jednotvárně, jako bez útěchy, se leje to dnes celý boží den....den... Pláče a pláče, leje se a leje, hluše, bez naděje – co obloha je pořád olověná, vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna – tak plyne řada dní, a každý deštivý, a dlouhý, morosní, a každým jak by člověk uvadal a životu a štěstí byl vždy dál....dál... Tak míjí celé týdny, měsíce, tak celý život míjí v dlouhé nostalgii, v němé elegii. 88