ŽENY, VÁM VĚŘIT?

ŽENY, VÁM VĚŘIT?
Jste instinkt a zase jen instinkt v svém těle i v celém svém duchu, jen efemerní pud vám diktuje vášeň i něhu, jen efemerní pud vám káže vzdáti se muži, jenž byl vám nedávno neznám, a vysmát se onomu muži, jenž vám byl nedávno všecko – Ženy, vám věřit? Ó ženy, rcete: Kolika žen, vašich sester, vám srdce oběti dovede být, kolika mužů srdce vám dovede prostředkem být, abyste dosáhly lásky onoho, kterého chcete? Kolik žen, kolik mužů jste schopny oklamat, utlačit, byste se cítily vítězi být? Jaká lest ve vaší řeči, jaká lest v přízvuku mluvy, jaká lest v gestu vašem, jaká lest v posunu vašem, jaká lest v pohledu vašem – Ženy, vám věřit? Míčem vám mužovo srdce, míčem jen, chvilkovou hračkou 130 nic víc vám mužovo Dílo, ba celé Umění světa a Věda, a všecko co velké člověka nitro kdy snilo! O úctě k vědě mluvit, o umění horovat, vzdychat, a myslit při tom jen na Něj – na svoji Ješitnost myslit, a na polibky myslit, na lest neb na zradu myslit – Ženy, vám věřit? Oh, kolikrát plakal jsem v dlaně, oh, kolikrát proklel jsem srdce, jež vrací se v illusi lásky, by našlo chvilkový vznět, neb dokonce přetvářku pouhou! A přec: Ó ženy, vy ženy, jak bolíte naše srdce! Váš pohled, když úkoje žádá, snít dává o veliké hloubce, snít dává o věčnosti něhy – Tak volá: Možno vám věřit! A vzdor váš, jejž slibuje pohled, vzdor opřít se celému světu, snít dává o hrdinstvích lásky hodných vznešených srdcí – Tak volá: Možno vám věřit! Než nikoli: Nelze vám věřit! Vždyť ten váš upřený pohled, 131 vznícený pohled lásky, chce jenom nasycení, chvilkové nasycení! „Kdo nasytí víc, kdo víc? – Kdo chytí mě žhavěji v náruč, a kdo že nejromantičtěji a nejbezpečněji k tomu dá užít nejvíce toho, co snila si Smyslnost má, snící o Požitku jen, co snila si Ješitnost má, snící o Rytíři jen?“ – Ženy, možno vám věřit? Ne věřit! Vždyť s nasycením, o něž jste žebraly, lstivé, výsměšná spokojenost v srdce vám záhy přijde. Nad štědrými mužů srdci jen triumf, jen triumf svítí v zelených chytrých očích, kde volá to: Žíti, jen žíti! A někdy i zlobná nuda, jež ret vám ohrnuje, z úst cynicky zazívnuvších výsměšně deklamuje: O lásce a hrdinstvích lásky, jež spojuje nejzazší břehy, o „věčnosti“ přísah lásky, o „věčnosti“ vášně a něhy – ó ženy, vám věřit! 132 Ty srdce, tak ubohé v touze, ty srdce, tak bezcitné bez ní! Ty srdce, tak otrocké v touze a tolik vzpupné přec bez ní! Ty srdce, jež nálada pouze a s ní každá náhoda mění! Ty srdce i nejlepších žen! Ty srdce bez šlechtických ctností, snah vyšších, spravedlnosti – surová přírodo jen! 133