SPLEEN.

SPLEEN.
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo....nemělo... Všechno staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal – jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval, unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval: „Já to dávno povídal, dávno, dávno povídal....povídal... Povídám už tisíc let – každé větvi z jara svěží, každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade, že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko, že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží – že jen klam a žal je všecko: minulost i přítomnost, přítomnost i budoucnost, všechna nenávist a láska, všechen hřích i všechna ctnost – všecko, všecko....všecko...“ Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo....nemělo... Všechno s mojí hlavou stůně, vše si stýská, hořkne nudou, a v mé hlavě Hudci Zmaru stále stejnou píseň hudou: 36 „Marnost všecko, bolest všecko, šalba zlá a bolest všecko....všecko...“ Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny: Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané, plné výčitek a viny – ze všeho jen Smutek vane, vše tak stejné, nikdo jiný; i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí, po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku: Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala na nudu, a hnus, a spleeny, na samé jen kocoviny....kocoviny... Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším, ze všeho, co myslím, sním – ze všeho, co ani jindy, zdá se, jinak nespatřím – – – ze všeho, ach, ze všeho, jak by u mě nikdy jinak ani být už nemělo....nemělo... 37