PARASIT.

PARASIT.
I. I.
Tak často jsem se už svým srdcem před ní snížil – proč mě tak mučí jen? – Vždyť jsem jí neublížil! Ublížil, neublížil – ne jistě vědomě, a jistě nikdy tolik, jak ona mně. Tak jsem ji v sobě choval, jak vlastní duše kus, tak v sobě opatroval, ze sebe dával růst, tak o vše se v ní staral, o tělo, povahu, tak s ní se hašteříval, že miluje jen hru! Svůj vlastní prospěch cítil jsem v jejím prospěchu, jak z vlastních jsem se těšil, z všech jejích úspěchů. Víc nežli milenku už své dítě jsem v ní zřel, jak přísná matka jsem ji učinit lepší chtěl. 150 II. II.
Přec musel pozorovat, jak přestává být mou, jak kamsi mimo roste, nade mnou, pode mnou. Jak víc vždy odrůstá mi, kams jinam přirůstá, jak její myšlenka je stále méně má. Jak někde odjinud se mi jen vysmívá – ta lítost! s jinými snad, jak se mi vysmívá! III. III.
I řekl jsem si tedy: to klamal tě tvůj cit, to nebyl kus tvé duše, to byl jen parasit. Vždy byla tobě cizí, jen na čas přirostlá, nebyla to tvá sestra, nebyla milenka. Vyrvi ji z nitra svého a budeš volný zas, tvá bude víc tvá práce, tvůj bude všechen čas! Tak jsem ze srdce svého ji tedy vyrvat chtěl – Oh, jak že v ně už vrostla!....vrostla!... já tolik krvácel....krvácel... 151 IV. IV.
A tedy se mi zdálo, též s jejím životem, že na věky tak pevně, tak krevně srostl jsem, že s sebou na dálku všech svého žití cest cit mého práva na ni si v sobě musí nést. A marně jsem si říkal: To lže ti jen tvůj cit, to není kus tvé duše to je jen parasit....parasit... V. V.
Přede mnou stojí bytost – oh, jak je blízká mi! Takové teplo proudí v mé vlastní tělo z ní....ní... Svým tělem, srdcem, duší – vším je tak cele má: Přítelka, sestra, matka, žena i milenka! Dívá se na mě tak, jak vždy se dívala, když ji už kdysi v dětství má duše snívala; dívá se na mě tak, jak vždy se dívala, kdykoli ji má duše, zklamána, vzývala: Tak oddaně, tak moudře, má v světě jediná, z mých bolestí a tužeb mým srdcem stvořená! Mé dlouhé hladí vlasy a ruka se jí chví, to zhublé moje tváře jí bolest působí. Hlas její chce znít pevně, však slyším slzy v něm – snad že je jí tak líto, že tolik smuten jsem. „Můj drahý – stále trpíš, stále ti život jen, na cestu trní seje, rok z roku, ze dne v den....den... 152 Než, hochu, nechť tě opět z žen jedna zklamala, jen já když zůstala ti, já, tvoje Vysněná! Nechť nikdo nehladí tě a nikdo nelíbá, já tebe hladím, líbám, já tvoje Jediná! A třeba jsem svým tělem od tebe vzdálená přes celou říši hmoty – má duše ta je tvá. Co příbuzné je duší, to není vzdáleno – to přes prostory, věky, je spolu spojeno. Snad v říši skutečnosti každý den u večer mě k sobě jiný tiskne a jiný laská jen. Leč étherné mé ruce v snu mém tě hledají, ty po tvých horkých loktech se toužně zvedají. Tak ať jsem jen tvým srdcem stvořená, vysněná: Já kdesi přece žiju – a ve snech svých jsem tvá – Celá a Jediná!Jediná!“ 153