POLIBEK.

POLIBEK.
Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie! Chvilkové spojení – a opět rozdělení: Tak věčné touhy věčné nezkojení! – Vždyť srdce to, jež touhou lásky bije, je srdce dvojí....dvojí... Jaká elegie! Dnes líbali se. Zářící byl den, jak světlem slunce v zlatých klecích ptáků, jak světlým zpěvem jásajících ptáků by v šíř i dál byl celý vyzlacen. Tak zlatě jasný byl – až zdálo se, že zlato svítí jim ve světlém ve vlase....vlase... Dnes líbali se! Krásný večer byl, jako by nad alejí, jež se tměla v snění, jako by nad milenci, kráčejícími v snění ve hvězdách Osud: „Věčnost“ promluvil. Tak slavný byl, že v nekonečnou dál hlas jejich loučení se rozléhati zdál. Jdou léta přes polibky kdysi vyměněné. A dnes se zdá, že byly tehdy sněné, 174 tak na rtech dávno pranic necítěny, a samy rty jak odvždy odcizeny....odcizeny... Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie! Chvilkové spojení – a opět rozdělení, tak věčné touhy věčné nezkojení: Vždyť Polibek – oh, jak je smutná zem! – je Příštích Spojení jen pouhým symbolem! 175