NADĚJE.

NADĚJE.
Naděje vzaly černé šaty. „Naděje, proč pak pláčete? Přišly jste na svět příliš časně – nemáte k žití práva přec!“ Chápou to, chápou....chápou... V resignaci, zrak slzou velký klopí v zem. Leč náhle zvedají jej, patří v mé oči pevně s výčitkou: „Když, krásny, po tak krátkém žití jsme k smrti odsouzeny přec – proč v nepravou jsme chvíli přišly, proč zrodily se pro zmar jen?“ Své líce krásné, ale bledé, jak květy ranných levkojí, si zakrývají v neprůhledné závoje černé, dlouhé tak! A pak už mlčky odcházejí po cestě sněhem zapadlé – kam’s v smutné, širé nedohledno....nedohledno... Na jejich stopy padá sníh – – – 52