JINDY A NYNÍ.

JINDY A NYNÍ.
Když jinoch starověký ženu miloval, své, její nitro sotva sondoval. Byl jarem opojen, jež v jeho touze kvetlo, byl světlem roznícen, jež z její očí slétlo, byl mlád, byl často vítěz – byl Život: Zpěv a Světlo! V tělesném odevzdání on ženy celé míval – vždyť že by měly duši, on vůbec nemyslíval. Uprostřed flory ňader, rozkoše mladých údů, růžových světel pleti, úsměvu zdravých pudů – tak vyrost’ s hrdým čelem muž ukojený ženou, ať heterou jen byla, ať čistou byla pannou: Vždyť proň, jenž duši cítil už vnějškem ukojenou, každičká krásná žena byla nezkaženou. Uctíval okamžiky, kdy hoří mladá těla v požáru pohledů na ňadrech rozvlněných – jen přítomnosti tehdy dythyramb ústa pěla a rozum nebádal o citech neviděných! Dnes vše je jinak. Tělo-illusi, trvale milovat už nikdo neumí. 119 Je dnešní člověk změněn....změněn... Samý rozum, cit, překáží hlasu smyslů za jich pudem jít. Vždyť ten, kdo srdcem prošel středověk, nenajde nikdy od zvnitřnění lék. Čí duchem prošla novověká věda, ten nikdy už se zpovrchniti nedá. Že lásky věčné touha je jen okamžik, že milencům se nikdy nelze plně vzít, ni tělem ani duší....duší... Že jen náhoda tak často předurčí, jež celují se, dva...dva... Že často tak jen tělo oklame dvě různé sobě duše, vnitřních světů dvé. Že stejně tak, jak ústa, umí tělo lhát, že možno tělem jednomu, však duší druhému se vzdát: To všecko lásku dnes nám otravuje, ruší. Tak vše jak zakleto je čarodějkou-duší. Milovat bezděčně dnes nikdo neumí: Hned k duchu hrdost, k srdci svědomí svým hlasem, lásce cizím, přísně promluví. Než někdo políbí dnes, budoucnosti ptá se, než obejme, v minulém pátrá čase, a jako haruspex kdys ptačí útrobu, on nitro zpytuje dle gest a pohledů; až věda, zkušenost mu v posled odpoví, jak odpovídala kdys jenom starcovi. – Dřív nežli žil, dnes člověk čte a sní, svou rozkoš tvoří si, krasší než reelní – tak láska vždy ho zklame, poraní jen žena, jak on dnes stejně: chorá, pokažená. 120 Tak vše dnes rozežráno krutou analysí, duch trpí skepsí, srdce samou krisí – ne čím je blízký, milenec dnes zkoumá, spíš čím že druhému je opačný a cizí. Tak našich jemných srdcí věčným churavěním se láska stala nám jen věčným neskojením, tak našich jemných duchů hořkým poznáním se láska stala nám jen jedem-zklamáním. 121