HLEMÝŽĎ.

HLEMÝŽĎ.
Zda někdy všimli jste si na své procházce, jak hlasem života kolkolem vyváben, ze svého domečku své tělo vytáhne a vleče je i s domečkem svým ven? Ještěrka, moucha, motýl kolem něj mihnou se krásní, volni, šťastni tak – vše žije pro sebe, jen jemu vyhne se: je divný, cizí tak! Jde těžce s osudem svým, domkem, a přec tiše jde, a mlčky vytahuje svoje tykadla; vše koná podezřele tak, tak nějak plíživě, že jeho zjevením se všechno měnit zdá. Ničeho ještěrce, ničeho motýlu, co nemá dát – proč se jen zjevil zde? Zarazí, splaší vše – tak zkazí všem jen hru – květinu potřísní....potřísní... Co chce? Co hledáš, hlemýždi? Co chceš tu, hlemýždi? A kdo že vlastně, tvore divný, jsi? Proč nosíš domeček? Proč jsi tak oslizlý? 181 Je z tebe nevolno – jdi, odkud’s přišel, jdi! Kdo byl to, kdo mu teď, tak pro zábavu všech, všetečně, rozmarně v hrot jeho očí sáh’, že zmrzen na sebe, zmrzen na celý svět, zpět ve svůj domeček se vtáh’? 182