VIDÍM JI, VIDÍM CELIČKOU...

VIDÍM JI, VIDÍM CELIČKOU...
Vidím ji v mysli celičkou, postavu její maličkou, nosíku křivku komickou, i její ruku chlapeckou – vidím ty dobré oči dvě, tak dětsky vážné, ztrnulé, stažení čela zvážnělé, i obočí to zarostlé; ten její zralý slyším alt, s nímž, sestra půl, půl milenka se nade mnou vždy skláněla – a vše mě na ní dojímá. I řku si: Nuže ať byla, už taková či onaká, a ať mě snad i klamala: Přec ke mně něco cítila, co k druhým necítila snad. A všední bytost nebyla....nebyla... Tak často taktní, citlivá – vždyť poznal jsem, jak dovedla být dojatá a dojímat....dojímat... Jak vážně mluvit uměla, a vroucně – jak se dívala, jak tiskla ruku, mlčela....mlčela... 60 Jak na polibky čekajíc vždy hlavu zbožně držela, jak svoje ústa při tom vždy jemně a něžně sevřela – jak dítě....dítě... a pak polibek, tak svatým vždy, tak vážným vždy polibkem vlastním zavřela. Vidím ji, vidím celičkou, postavu její maličkou, ty oči vážné, ztrnulé; slyším ten její drahý alt, ty řeči dětsky rozšafné – a je mi tak, a je mi tak, že mít ji nyní tady tak, já musil bych ji, v zraku zrak, kol krku chytit, upřímně, a jako přítel, kamarád ji v plná ústa zulíbat....zulíbat... Tak zulíbat, tak zulíbat, tak stisknout a tak zulíbat – a na tom černém, hustém vlase, lesklém a hladkém, dlouhém vlase se vděčně, němě vyplakat....vyplakat... 61