PŘÍCHOD PODZIMU.

PŘÍCHOD PODZIMU.
Už opět mlátička svůj známý smutek zpívá, a nad střechami sletují se ptáci; už se tak časně, časně svečeřívá – a zdraví mé se dosud nenavrací. Den dne je šeřejší, smutnější – a tak němý! Je záhadnější šelestění stromů – Co chvíli dlouhý stín se plouží teskně zemí, a marně ptáš se: Komu patří, komu? Vše pustne a vše tichne....tichne... Na ulici tak časně rozsvěcují lampy, šerem, zádumčivé, a v oknech protějších, kde večeří se dříve, viděti světla žlutá, večera kouzlo snící – co z šerých komínů kouř v attitudě snivé výš vznáší se, stříbrný na měsíci....měsíci... Tak mě tu zanechaly....zanechaly... Nemocného tělem, se smutným srdcem tak a se zakletou duší, ty letní, světlé dny....dny... A v citu roztesknělém má hlava kývá si a všechno, všechno tuší....tuší... 45 Poslední naděje, jež ve mně zbyla z leta, teď cítím, jak se s chladem vánku ztrácí; na střechách, na stromech se ptactvo teskně slétá mé zdraví, zdraví mé, to se mi nenavrací....nenavrací... Vím, jedno zbývá dnes mi: Hudbě podjeseně, v tom stesku cepů smutné, monotonní, naslouchat oddaně – a patřit rozesněně v tvář měsíce ve vážném zamyšlení: Že nutno s odletem se smířit jak ti ptáci – a jak ty cesty parku chladu, samotě, jak stromy plačícímu větru....větru... stejně že mně nutno vzdát se Jí dnes v němé resignaci. 46