TRAGIKA LÁSKY.

TRAGIKA LÁSKY.
Na lodi, širém po moři, já a má Vysněná, jeli jsme v noci hvězdnaté, opilí světly, sami dva. Do prostřed moře širého, v cíl jakýs vzdálený, nadšení krásu na čelech, nesli jsme všechny svoje sny....sny... Vzduch, hvězdnou dálkou opilý, tak nekonečně slavně vál, prapory šumných pobřeží tak nadšeně, tak snivě vlál, všem hlasům, zvukům, ozvěnám tak slavná, mocná křídla dal, že nesly se vždy po vlnách až někam v nekonečnou dál – – Po moři širém, dalekém pluli jsme stále dál a dál....dál... Bylo tak mocně na duši, bylo tak slavně u srdce, nad námi hvězdy zářily, tak slavnostně, tak vysoce – Z duše se slova závratná, z ňader se vzdechy zvedaly, co ruce, bílé v světle hvězd, se rozechvěně hledaly, co srdce, těla, oči, rty se toužily, se hledaly....hledaly... Leč příliš krásnou byla noc v tom snu mém jasně viděná, tak příliš krásnou byla v ní má Žena světic vysněná, že byla příliš veliká má touha to vše v sebe vzít – a tak se smutné srdce mé nemohlo stišit, ukojit....ukojit... 161 A když jsme se pak vraceli, já a má Vysněná, noc sšeřela: Už vyhasla hvězd světla vzdálená. Vítr se stišil, zavál chlad, a po moři kol v šíř i dál, před ránem očekávaným šer němý jen se rozkládal. Po extasi a nadšení mé srdce přepad’ démon zlý: zlý démon zření chladného, a nudy, spleenu, únavy. Už se mi krásnou nezdála má krásná Žena Vysněná, tak všední se mi zdála teď, nevábná, málo vzdálená. I přiznal jsem si s trpkostí, že mému srdci bolest dá, i Žena Pouhé Možnosti i moje Žena Vysněná – Že láska krásnou může být jen tehdy, když ji provází, v svěžesti nadbytečných sil, v slavnostní srdce extasi, zvuky a pachy čarovné, světelné slavné obrazy – Leč že i tehdy nemůže nic více nežli krásnou být: Čím krásnější je, mocnější – tím míň že může ukojit, tím víc že srdce člověka musí svou slabost pocítit....pocítit... 162