VĚRNOST.
1.
1.
Jak věrné zvíře je pes!
Kam se hneš, chce s tebou,
na tobě visí pohledem-otázkou,
když vidí tě, ocasem potěšen vrtí,
válí se přítulně-oddaně po zádech u tvých nohou,
chrup cení radostně, vrčivě pobroukává,
z cesty tě vítaje, v překotném plesu
s lichotným štěkáním bláhově na tebe skáče!
Miluje svobodu – na volném prostranství
pustí se do letu v třeštivé zvůli –
ale zapískni na něho, přísně vzkřikni –
poslušně vrací se k tobě, a plíží,
ocasem, zadkem ochotně vrtě, pohledem prose,
že se byl vzdálil....vzdálil...
Ztrestej ho slovem, ztrestej ho bičem,
zakňučí pokorně, ocas svůj stáhne –
ještě se k tobě – skrčené běhy –
prosebně lisu – –
když pak ho pohladíš: s vrtěním, v poskocích,
radostně vzhlíží, otírá hlavu, ruku ti líže!
123
V noci tě hlídá, ohroženého
brání tě vrčením, štěkotem, zuby –
jen k tobě zná se, jen k tobě tře se,
z tvojí jen ruky pokrmy béře....béře...
snad by i za tebou do vody skočil,
když toho někdy by potřebí bylo....bylo...
2.
2.
Máš pravdu, i já mám věrného psa.
Ve dne mě provází, kam se jen hnu,
čte každé hnutí, náladu, rozkaz
z mé tváře napřed rozumným okem –
Na slovo poslušný, líže mi ruku,
když mu dám bičem.
Snad by i za mnou do vody skočil,
když toho někdy by potřebí bylo....bylo...
A kdo by řek’, že pes onen tehdy,
když jsem ho odvést chtěl od jeho pána:
Vzpjal strašně srst, až celá se chvěla,
zavrčel, zuby vycenil strašně,
oči mu sálaly nenávistí –
a nebýt zlobného vzkřiknutí pána,
že by mě jistě byl roztrhal vztekem?....vztekem?...
Ale teď zvyk’ – a o svém bývalém pánu,
myslím, že neví....neví...
124