DUŠE.

Antonín Jaroslav Klose

DUŠE.
Pryč, mátoživé představy! V mou náruč, světe lidí! S jásotem ret můj pozdraví, co zrak můj nadšen vidí, co paže může obejmout, co žhaví v srdci krve proud, mou duši jímá do svých pout a touhu, čin můj řídí i do vznětu i únavy – pryč, mátoživé představy! Buď zdráv, můj světe lidí! Co bez předmětu záhada citová, myšlénková? Svůj obsah mně jen forma dá, buď z těla si či slova! Ať dum to, bájí skvostný chrám, z rozbité lodi pouhý prám, [16] či člověk anděl, ďas je sám, či pohled jen, jenž chová zdroj citů, nití, pobádá – svůj obsah mně jen forma dá, buď z těla si či slova! Vše, mlhy představ, slovo, vznět, jich světla nebo noci, má Duší slout a bájí svět být pozemskému chodci? V tom prázdnu člověk smyslů pět a myšlének svých jarý let, svůj život že má utápět? Ji chápat chci-li moci, ta duše musí v něčem tkvět, ať útvar je to, slovo, vznět, jich světla nebo noci! Jen z hrobů nechť se opíjí to Nic, svým bytím smělé! Tvou duši samu – nechci jí, však k smrti rád v Tvém těle! Když z pravdy září, ze tváří, a když se nám tak podaří je, snoubence, vést k oltáři 17 a prosit Spasitele: „Spoj nám je, v ráj se rozvijí!“ – Tvou duši samu – nechci jí, leč k smrti rád v Tvém těle! 18
Básně v knize Z tohoto světa:
  1. ČLOVĚK.
  2. Z DRAMATU NERVOSY.
  3. DUŠE.
  4. CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
  5. ZVONÍ!
  6. NEOBEJMOUT?
  7. CO JE VÁM?
  8. PO PRVNÍM VÁŠNIVÉM POLÍBENÍ.
  9. V PÁTEK.
  10. ZAŠLÉ NEDĚLE.
  11. HMOTA.
  12. TICHÁ NOC.
  13. ROLNIČKY.
  14. CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.
  15. ZDOBENÉ POHÁRY VÁŠNÍ.
  16. ZÁPALEM MLÁDÍ!
  17. JAKO STÍN ČLOVĚKA.
  18. PŘÍRODA A ŽIVOT.
  19. OTRLÍ NADUTCI.
  20. MATIČKO MÁ!
  21. PO DENNÍ PRÁCI.
  22. V LESNÍM ZÁTIŠÍ U STUDÁNKY.
  23. DOMA.