ZVONÍ!

ZVONÍ!
Hlas zvonů zněl jak o svátku. Snoubenci šli ku sňatku. Duch můj při tom tkal nit jemnou, jakobych čet’ pohádku: Učiň tak i, milá, se mnou, budeš jako v pozlátku! Když ráno zazní klekání, políbím tě do skrání a ty ještě přivřeš oči, k nebi vzlétneš ze spaní – ať se svět juž jak chce točí, zahraješ si na paní! Dřív, než mne zrak tvůj zahlédne, an jdu z práce o jedné, juž ti srdce bude tlouci, jak ty zvony v poledne: „Pojď v objetí mé, to vroucí prsou tvých květ pozvedne!“ [21] V klid večera pak za znění zvonů, zvoucích k modlení, sepnem’ křížem ruce sobě dnem i láskou umdleni a snít budem’, v krátké době že být může, co není. Až v tom tak dotkám osnovu žití svého ku rovu, umíráček zazvoní mi, zahraješ si na vdovu: a v tu píseň, život s rýmy, vžít se můžeš poznovu! 22