HMOTA.

Antonín Jaroslav Klose

HMOTA.
Jdu volně tlumem ulic kdesi dne prací zemdlen docela, tíž života se v krok můj věsí a s vlasem šero do čela. Můj každý dech jen bije přáním: „Domova sladký, volný klid!“ A všecko to, co skryto za ním, již sotva mohu domyslit. Vše kolem se mi do mlh ztrácí: dav pestrý, krása, píseň, hřmot – jak otrok s bídnou resignací sil ztupělých si nesu hrot. A cestou tou mně často zdá se, že proto v klid jdu domova, bych nabyté tam síly zase moh’ zítra ztrácet poznova. – [32]