CHVÍLE ŠTĚSTÍ.

CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
Šťastná chvíle, když po práci nedočkavě domů kráčím! Bouře vln, jež život tříští, v hladinu se míru ztrácí a myšlénky trilkem ptačím v útulek mě zvou již příští... Ulic hluk je pro mne němý. Láska, naděje a víra je mi každým krokem bližší; ve hvězdách zřím jimi k zemi, na níž duch si hladov sbírá dojmy, které lidkostlidskost dýší. Chvíle štěstí! – Hle, zde žena s umučenou tváří stojí, k ňadrům tisknouc drobné děcko – a hlavička zabořena v šíj’ se tulí matky svojí, v jejímž cáru má teď všecko. [19] Druhá dlaň mdle vzpjata k chodci: – „Dáš či nedáš, je mi jedno!“ Vždyť to dítě necítí to, zmírá tak i při pomoci! – Z prsou kamsi v nedohledno vzdech ti vyrvou dojmy tyto. Sklopíš zraky. Nemáš tuchy, co tě v druhém kroku potká na té cestě pro klid domů; buď si slep a buď si hluchý, bídy saň však není krotká, spouští řev nad rachot hromů: Zpola bos a rozedraný, otylým rtem doutník žmole, proti tobě člověk-taky potácí se na vše strany. Vše utopil v alkohole, tělo, duši, cár i zraky! – Po práci rád domů kráčím a se mnou zas jako prve s láskou naděje a víra –: Jen té bídy s okem dračím nezřít a té s plným krve, jež bran k ráji neotvírá!! 20