Z DRAMATU NERVOSY.
Mhavý den, sychravý:
v nitru mém tak –
v bludných snech churaví
duch můj i zrak.
Tu náhle se mi otevírá
zem tichá, plná bílých zdob,
až v duši mou z nich svítá víra –
leč zrak mi praví: To je hrob!
Mhavý den, mrazu pln.
Mne pálí skráň:
schladím žár proudem vln,
staň se, co staň!
Ó léku vlny! tělo dí mi –
však mysl v děs až vzbouřena:
Co tady hledáš činy svými,
je smrti pouhá ozvěna.
[13]
V parném dnu zář a květ –
v zraku mém též,
řkoucím: HleHle, pravdy svět!
Duch: Je to lež!
A sluncem, pestrem oslněný,
zrak ztrácí se mi do nebes –
duch skryl však tělo v země pleny:
Jen v nich ti kyne život dnes!
Mrtvý den, bez dumy –
tak i já hluch:
nic mi říc’ neumí
zrak ani duch!
Což spásy není v činu žádném,
že před smrtí to nezmění?!...
Tak potácím se den tu za dnem,
až noc mne svádí k šílení.
*
Ó slzy z rubínů, jež stále tekly pro mne,
a srdce horoucí, jež v mé se vdechnout ždálo,
když jsem šel malátný po cestě krkolomné
prost žití posily a naděje tak málo!
Když krok můj matným byl a mysl v závrati:
vždy náruč ženy mé mně hebkou byla berlou,
14
a pohled, úsměv, hlas přesladkých písní perlou,
jež v noc mé duše zář dovedla sálati...
Tu z blízka v poušti té, jíž bloudím řadu roků,
zřím ve snu zázrakem se vznášet obraz Krista
nad prostou studánkou, jež zdrojem svým a v toku
zní ke mně křísivém a nad azur je čista.
Jak žitím ovanut, jež dýše z kolíbek,
jsem rosu z květu věd ssál v prsa ze studánky:
lék v duši svou i zrak, klid v horečné své spánky –
až zdraví na rtech svých dnes cítím polibek!!
*
Vracím se do prósy,
v života ruch,
z dramatu nervosy,
v němž zmírá duch.
15