ROLNIČKY.

ROLNIČKY.
V pohádce to zvoní letos jako loni. Venku tma. Sníh, vichr duje. Teplým krb je v chaloupce, kde si duch náš zlato kuje luzných vidin ve hloubce. U babičky kolem kamen choulíme se děti, my; než v pohádce dí však „amen!“amen!“, ven letíme do zimy: Rolniček hlas slyšet z dáli. Bože, kdo to jede k nám? Ani jsme se nenadáli, může to být anděl sám! V nadějích to zvoní letos jako loni. [35] Sáně jako šipka letí, s nimi světlo – bludička. Mráz už láme kosti dětí – Bloud, kdo v posled nevyčká! A děti se objímají, k doufání se zrakem zvou: Za chvilku snad, co teď bájí, zulíbá je pravdou svou! Už jsou tady! – Krásné saně kmitly kol – v nich cizí pán nepohled’ k nám ani maně a juž mizí v širý lán... Umírá to, zvoní, letos jako loni. Rolniček hlas stále slábne, děti zkřehlé v síň jdou zas –: Bájí, dum ty kouzlo vábné! Venku jest jen noc a mráz. Stulíme se kolem kamen, budeme zas naslouchat pohádkám a jejich plamen zhřeje naší pravdy chlad. 36 Zvenčí zas až něco zazní – s poselstvím rolniček hlas, vyběhnem’ ven, staří blázni, než to zmizí v dál kol nás. V pohádce to zvoní, letos jako loni. 37