V pohádce to zvoní
letos jako loni.
Venku tma. Sníh, vichr duje.
Teplým krb je v chaloupce,
kde si duch náš zlato kuje
luzných vidin ve hloubce.
U babičky kolem kamen
choulíme se děti, my;
než v pohádce dí však „amen!“,
ven letíme do zimy:
Rolniček hlas slyšet z dáli.
Bože, kdo to jede k nám?
Ani jsme se nenadáli,
může to být anděl sám!
V nadějích to zvoní
letos jako loni.
Sáně jako šipka letí,
s nimi světlo – bludička.
Mráz už láme kosti dětí –
Bloud, kdo v posled nevyčká!
A děti se objímají,
k doufání se zrakem zvou:
Za chvilku snad, co teď bájí,
zulíbá je pravdou svou!
Už jsou tady! – Krásné saně
kmitly kol – v nich cizí pán
nepohled’ k nám ani maně
a juž mizí v širý lán...
Umírá to, zvoní,
letos jako loni.
Rolniček hlas stále slábne,
děti zkřehlé v síň jdou zas –:
Bájí, dum ty kouzlo vábné!
Venku jest jen noc a mráz.
Stulíme se kolem kamen,
budeme zas naslouchat
pohádkám a jejich plamen
zhřeje naší pravdy chlad.
Zvenčí zas až něco zazní –
s poselstvím rolniček hlas,
vyběhnem’ ven, staří blázni,
než to zmizí v dál kol nás.
V pohádce to zvoní,
letos jako loni.