Vítám tě zas v stříbrném tom šatě,
jehož ledy shřívaly mou hruď,
když jsem žil své mladé žití zlaté,
kraji rodný – pozdraven mi buď!
Zase září obruba ta skvoucí
kolem břehů mého rybníka!
Ovšem neslyším tam tužně tlouci
z čarných nocí letních slavíka,
za to zní mi pod ledovou tísní
mrazu praskot potrhanou písní...
Přede mnou, hle, hladina se třpytí,
nová země z ledu jen a sněhu,
mocnější přec cítím žilobití:
v chorém srdci jarní slasť a něhu,
v hlavě jasno jako v bujné ráno,
myšlenkám jak v loži poustláno!
Nohy své teď obrnil jsem strojem,
a už letím trpělivou plání,
hnán své duše bujným nepokojem,
podél křovisk, kde jsem unaven
u podvečer v každý býval den
se sny svými, mladistvou tou chasou,
jež mne posud v duši doprovází
se vším žárem i se všemi mrazy.
Byl jsem šťasten po té ledné pouti!
Taktem klidu, jenž mé nohy řídí,
kolébám se vrbových kol proutí,
v mysli maje podivný svět lidí,
prsa dýší hrdě vzhůru vzpiata
a má duše božským kouzlem jata.
Ticho kolem, jenom pod nohama
vrže ledu zrytá hladina,
se mnou jen tu duše moje sama
k zpovědi se tlačí jediná.
Mládí čas nás baví do sytosti:
hraček bujná pleše kratochvíl,
panák s bubnem v milé společnosti,
míč je dnů všech vytoužený cíl,
v létě v rybníce tom houpačka,
v zimě hladká po něm klouzačka.
A pak přišla kniha! První obrázek,
první písmě, první myšleníčko!
A vše prchá zase za kratičko
a s ním dětský nenávratný věk...
Rychlým letem unikám a chvátám
ku rozlehlým podle břehu chatám,
právě zdá se mi, že rozežžali
v jednom okně kaháneček malý.
Svěť mi, svěť, ty světlo z chudé chýže,
snad že posvítíš mi rádo do šera,
jež se mysli mojí staví blíže
v temný kout zimního večera.
Již se nořím v kouzlo: dívka bílá,
z níž jen matná vzpomínka mi zbyla,
druhů tíseň, nadšená a měkká,
drahé vlasti sláva nedaleká –
vlastní štěstí daleko, neznámo,
přijíť-li má, přijde taky samo...
Oči září, je mi jako vítězi,
a byť ruka řinčela mi řetězy...
Plachých vran tu chumáč vyletěl,
kachen divokých a slípek trochu –
uleknu se, ohlížím se – žel,
ku návratu obrať, milý hochu!
Obracím se kolem rybaříka,
jehož domek chví se mrazem bílý,
a již noha čiperně se smýká
směrem tím, kde kyne domov milý.
V tisícerém ohlašuje lesku
rodné město unylým se očím,
měsíc kráčí volně po nebesku,
všecko kvete, kamo zrak jen stočím.
Kostelní věž skryta jako v páře,
dřímá klášter s mnichy u oltáře,
a hrad zírá temně do noci,
od smrti že není pomoci;
jenom ze dvou okéneček z dáli
rozlévá se do mlžiny svit –
tam mé nohy prosté pospíchaly,
tam má spása, pokoj můj a klid.
Pod nohou teď vrže po ulici
mrznoucí sníh květem bělolící,
již se blížím, klika cvakla čile
a už v jizbě nalezám se milé.
Kamna hřejí, dřívím rozteplená,
synek běží vesele mi vstříc,
zmrzlou bradu hladí moje žena
a já oba líbám v sladkou líc!