Z tohoto světa (1901)

Básně, Antonín Jaroslav Klose

Z TOHOTO SVĚTA
I.
ČLOVĚK.
II.
Z DRAMATU NERVOSY.
DUŠE.
CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
ZVONÍ!
NEOBEJMOUT?
CO JE VÁM?
PO PRVNÍM VÁŠNIVÉM POLÍBENÍ.
V PÁTEK.
ZAŠLÉ NEDĚLE.
HMOTA.
TICHÁ NOC.
ROLNIČKY.
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.
ZDOBENÉ POHÁRY VÁŠNÍ.
ZÁPALEM MLÁDÍ!
JAKO STÍN ČLOVĚKA.
PŘÍRODA A ŽIVOT.
OTRLÍ NADUTCI.
MATIČKO MÁ!
PO DENNÍ PRÁCI.
V LESNÍM ZÁTIŠÍ U STUDÁNKY.
I. VÍTEJ NÁM!
II. S BOHEM!
III. VZPOMÍNKY.
III.
DOMA.

ANTONÍN KLOSE:
Z TOHOTO
SVĚTA
BÁSNĚ
NAKLADATEL F. ŠIMÁČEK V PRAZE 1901
[3] VEŠKERA PRÁVA VYHRAZENA Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[4] TOBĚ, VTĚLENÁ LÁSKO MÁ, ŽIVOTEM CELE MI ODDANÁ ŽENO DRAHÁ, MAŘENKO!
[5] I.
[7]

ČLOVĚK.
Tohoto světa pouhý syn, den nehalím si do mlžin. Mé touhy ani vlohy nesídlí s polobohy. Ti hledí na vše z dálek svých, jichž taje nikdo nevystih’, a jejich duše velká nejásá s námi, nelká. – Pro lidský cit a čin a zjev v mých prsou hárá, stydne krev, skráň životem mi hoří, že vlnou jsem v jich moři. Jen nad bahenní mloků proud chci v jasno výš a rovnou plout, ať v úskalích se tříštím, či k břehům spěju příštím. [9] I, zmítán rejem tam a sem, tak ob čas mrštit kompasem a v rozmarů svých soulad jen nazdařbůh se toulat. Dnů pán i otrok, slyšet rád na každou strunu v sobě hrát, jež život lidský tají, než stářím popraskají. Tak znám v těch dojmech chřadnout, kvést, být na pokraji pekla, hvězd, a napit se i plaše jen léku z Otčenáše. Tak žiju – byť i soudruh děl, až zajdu: „Snů jen, citů pel, krev snah a slza kropí ty známé lidské stopy.“ Je všecko v tom: „Zde člověk šel!“ 10

II.
[11]

Z DRAMATU NERVOSY.
Mhavý den, sychravý: v nitru mém tak – v bludných snech churaví duch můj i zrak. Tu náhle se mi otevírá zem tichá, plná bílých zdob, až v duši mou z nich svítá víra – leč zrak mi praví: To je hrob! Mhavý den, mrazu pln. Mne pálí skráň: schladím žár proudem vln, staň se, co staň! Ó léku vlny! tělo dí mi – však mysl v děs až vzbouřena: Co tady hledáš činy svými, je smrti pouhá ozvěna. [13] V parném dnu zář a květ – v zraku mém též, řkoucím: HleHle, pravdy svět! Duch: Je to lež! A sluncem, pestrem oslněný, zrak ztrácí se mi do nebes – duch skryl však tělo v země pleny: Jen v nich ti kyne život dnes! Mrtvý den, bez dumy – tak i já hluch: nic mi říc’ neumí zrak ani duch! Což spásy není v činu žádném, že před smrtí to nezmění?!... Tak potácím se den tu za dnem, až noc mne svádí k šílení. * Ó slzy z rubínů, jež stále tekly pro mne, a srdce horoucí, jež v mé se vdechnout ždálo, když jsem šel malátný po cestě krkolomné prost žití posily a naděje tak málo! Když krok můj matným byl a mysl v závrati: vždy náruč ženy mé mně hebkou byla berlou, 14 a pohled, úsměv, hlas přesladkých písní perlou, jež v noc mé duše zář dovedla sálati... Tu z blízka v poušti té, jíž bloudím řadu roků, zřím ve snu zázrakem se vznášet obraz Krista nad prostou studánkou, jež zdrojem svým a v toku zní ke mně křísivém a nad azur je čista. Jak žitím ovanut, jež dýše z kolíbek, jsem rosu z květu věd ssál v prsa ze studánky: lék v duši svou i zrak, klid v horečné své spánky – až zdraví na rtech svých dnes cítím polibek!! * Vracím se do prósy, v života ruch, z dramatu nervosy, v němž zmírá duch. 15

DUŠE.
Pryč, mátoživé představy! V mou náruč, světe lidí! S jásotem ret můj pozdraví, co zrak můj nadšen vidí, co paže může obejmout, co žhaví v srdci krve proud, mou duši jímá do svých pout a touhu, čin můj řídí i do vznětu i únavy – pryč, mátoživé představy! Buď zdráv, můj světe lidí! Co bez předmětu záhada citová, myšlénková? Svůj obsah mně jen forma dá, buď z těla si či slova! Ať dum to, bájí skvostný chrám, z rozbité lodi pouhý prám, [16] či člověk anděl, ďas je sám, či pohled jen, jenž chová zdroj citů, nití, pobádá – svůj obsah mně jen forma dá, buď z těla si či slova! Vše, mlhy představ, slovo, vznět, jich světla nebo noci, má Duší slout a bájí svět být pozemskému chodci? V tom prázdnu člověk smyslů pět a myšlének svých jarý let, svůj život že má utápět? Ji chápat chci-li moci, ta duše musí v něčem tkvět, ať útvar je to, slovo, vznět, jich světla nebo noci! Jen z hrobů nechť se opíjí to Nic, svým bytím smělé! Tvou duši samu – nechci jí, však k smrti rád v Tvém těle! Když z pravdy září, ze tváří, a když se nám tak podaří je, snoubence, vést k oltáři 17 a prosit Spasitele: „Spoj nám je, v ráj se rozvijí!“ – Tvou duši samu – nechci jí, leč k smrti rád v Tvém těle! 18

CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
Šťastná chvíle, když po práci nedočkavě domů kráčím! Bouře vln, jež život tříští, v hladinu se míru ztrácí a myšlénky trilkem ptačím v útulek mě zvou již příští... Ulic hluk je pro mne němý. Láska, naděje a víra je mi každým krokem bližší; ve hvězdách zřím jimi k zemi, na níž duch si hladov sbírá dojmy, které lidkostlidskost dýší. Chvíle štěstí! – Hle, zde žena s umučenou tváří stojí, k ňadrům tisknouc drobné děcko – a hlavička zabořena v šíj’ se tulí matky svojí, v jejímž cáru má teď všecko. [19] Druhá dlaň mdle vzpjata k chodci: – „Dáš či nedáš, je mi jedno!“ Vždyť to dítě necítí to, zmírá tak i při pomoci! – Z prsou kamsi v nedohledno vzdech ti vyrvou dojmy tyto. Sklopíš zraky. Nemáš tuchy, co tě v druhém kroku potká na té cestě pro klid domů; buď si slep a buď si hluchý, bídy saň však není krotká, spouští řev nad rachot hromů: Zpola bos a rozedraný, otylým rtem doutník žmole, proti tobě člověk-taky potácí se na vše strany. Vše utopil v alkohole, tělo, duši, cár i zraky! – Po práci rád domů kráčím a se mnou zas jako prve s láskou naděje a víra –: Jen té bídy s okem dračím nezřít a té s plným krve, jež bran k ráji neotvírá!! 20

ZVONÍ!
Hlas zvonů zněl jak o svátku. Snoubenci šli ku sňatku. Duch můj při tom tkal nit jemnou, jakobych čet’ pohádku: Učiň tak i, milá, se mnou, budeš jako v pozlátku! Když ráno zazní klekání, políbím tě do skrání a ty ještě přivřeš oči, k nebi vzlétneš ze spaní – ať se svět juž jak chce točí, zahraješ si na paní! Dřív, než mne zrak tvůj zahlédne, an jdu z práce o jedné, juž ti srdce bude tlouci, jak ty zvony v poledne: „Pojď v objetí mé, to vroucí prsou tvých květ pozvedne!“ [21] V klid večera pak za znění zvonů, zvoucích k modlení, sepnem’ křížem ruce sobě dnem i láskou umdleni a snít budem’, v krátké době že být může, co není. Až v tom tak dotkám osnovu žití svého ku rovu, umíráček zazvoní mi, zahraješ si na vdovu: a v tu píseň, život s rýmy, vžít se můžeš poznovu! 22

NEOBEJMOUT?
Našli jsme stezku si květnatým krajem. V tišině vábné kroků zvuk slábne, v modrojas nebe svou duší se ssajem’, písně k nám letí s oblak i snětí, podél nás bystřiny kříšťalný proud –: Jak bys mě mohla jen neobejmout? Nikdo nám nebrání, rádi se máme. Nad rájů skvosty dnů chléb nám prostý, láska-li dvou si ho duši, rtům láme – a nám zrak svítí tím, co chcem’ žíti bez tužeb nadzemských, marnosti pout krvavých: Snít jen a neobejmout! [23] Po práci denní a ruchu a shonu v útulku vzhledném k sobě když sednem’, s duší tvou v povídce, životě, tonu a její dějem smějem’ se, chvějem’, klesat jak zříme jej, výš i se pnout – ač-li se zdržím tě neobejmout. Přátelství, společnost – klam dne to pouhý! Koukol ať sází úlisnou frází mimo nás do jiných rolí a touhy – nám v plod i stranou osení planou; nejsladším je nám ten domova kout: Jak v něm své jediné neobejmout?! Našli jsme stezku si k radosti, pláči, oběma jednu; v jaru i lednu stejně se v nálady života stáčí, byť se již smekla v říš hvězd či pekla, do moře vlije se dnů našich proud téhož jen: Nebýt a – neobejmout! 24

CO JE VÁM?
I snítky bezu líto mi, když kvetoucí se ulomí. A soucit můj Vám zlíbal ruku, že ze života jarních puků květ trháte svých nadějí. Váš život jako pustý chrám bez boha, lásky, spásy zvuků, v základech svých se hroutí sám. Či hynout chcete raději než snésti lidský hřích a klam? Jste rozkošná tak – co je Vám? – Pln záhady je, tich a něm, rtů Vašich, očí vábný lem – a náručím ač objat vesny, Váš celý zjev je stopen ve sny, z nichž prsou dech tak mrtvě zní. A tajemství-li skryto v něm: buď života to vzkřik i děsný, jen žádná píseň pohřební!... [25]

PO PRVNÍM VÁŠNIVÉM POLÍBENÍ.
Zda přijdete? Noc mého studu zda slunný zrak Váš zaplaší? Div smyslů svých že nepozbudu, když na Vás myslím, nejdražší! Noc celou zřel jsem zrak Váš vlahý a ruce ke mně sepjaté, a prosebné ty tváře tahy tak přesvůdné i přesvaté. Noc celou bil jsem do svých skrání, leč neztišil své viny pal, že v šíleném svém milování jsem včera Vás tak obejal. Proč ňader Vašich bouřné vlny v člun citů mých se dmuly tak, až ret můj svláhly žízně plný, až zamžily můj žhavý zrak?! [26] Zda přijdete? Ó jak to říci v tu chvíli trapnou, nebohou, že Vámi pouze, hvězdou skvící, má noc je jasnou oblohou? Vy přijdete! Byť k štěstí, muce, Vás čekal mnou jen slzí proud –: Vždyť – kdo by Vás, kdo mne tak prudce a vroucněji moh’ obejmout?! – 27

V PÁTEK.
Jev tak chorý, k smrti zbledlý, z nálad vytrysklý – na sebe jsme nepohledli, ruce nestiskli. Ztajený dech, ret se chvící, nemohly ti slova říci – v pátek je tak divný den! V ranní šat jsi čile vklouzla, tvář snem zlacenou – celé nebe světla, kouzla plálo přede mnou! A já ani nevztáh’ dlaní po objetí, zulíbání – v dumy pátku zapadlý! Na okno jsi tiskla čelo, zraky klopila – nevím, co tak rozechvělo hruď tvou, rozmilá. [28] Vždyť jsi, šťastna již tak z mála, ode mne jen pokyn ždála – ale já jsem odešel... Každý den až k prahu, dveřím, jdeš mi s bohem dát – miluju víc, doufám, věřím, vždy tím tisíckrát! Ale dnes – ó slíbej, ženo, co v mých prsou zamlženo v páteční můj bývá den! 29

ZAŠLÉ NEDĚLE.
Tu nejsladší tak rád bych dal dnes myšlénku za jarní neděli kdys v polích na venku, když z rána vyšel jsem, hoch svěží, cítící, v šat oděn sváteční, tou bílou silnicí do polí zelených a v lesů úvaly, kde písně ptačí jak hlas boží znívaly. Kol vzduch byl září jen a vůní každá mez a paprsk bytost mou až k nebi kamsi nes’. V tom cos jak „hosanah!“ mně znělo do skrání: Od domků bílých tam, slyš, na mši sezvání! Tu, nevěda sám proč, jsem zbožně zůstal stát a po pěšinách kol se ohlížel tak rád na pestrých šátků mih od vesnic, od lesa, jak nad vším jásal zpěv až v modrá nebesa. [30] Těch duší byl jsem dech, ba všeho jako král, syt štěstím, jímž ten zjev celého kraje plál. – To všecko jest i dnes na venku v neděli, však jiným zrak můj, duch, životem – zvšednělý, že ani v nejsladší nechytím myšlénku to jaro neděl svých kdys v polích na venku! 31

HMOTA.
Jdu volně tlumem ulic kdesi dne prací zemdlen docela, tíž života se v krok můj věsí a s vlasem šero do čela. Můj každý dech jen bije přáním: „Domova sladký, volný klid!“ A všecko to, co skryto za ním, již sotva mohu domyslit. Vše kolem se mi do mlh ztrácí: dav pestrý, krása, píseň, hřmot – jak otrok s bídnou resignací sil ztupělých si nesu hrot. A cestou tou mně často zdá se, že proto v klid jdu domova, bych nabyté tam síly zase moh’ zítra ztrácet poznova. – [32]

TICHÁ NOC.
List se nechví, ztichla lada, život usnul v jejich lůně. Otevřeným oknem padá šera chlad i jeho vůně. Umlklo i klopot bědno – země splývá s nebem v jedno. Plná noc je. Juž v ní zašly rysy města, věží, strání; širý obzor zlatě krášlí hvězd a světel klidné plání stejně nad vším, bídou, chlebem – v jedno splývá země s nebem! A v té noci, mlhou tkané, země se ti zemí nezdá; každý svit, jenž z dáli plane, mníš: to s nebe září hvězda, za níž láska, mír se skrývá – s nebem v jedno země splývá! [33] I ta prostá duše tvoje částí nebes božích zdá se: Myšlénky z ní jak hvězd roje, v léčivé a tiché kráse v noc, tvůj život, kanou jemně – s nebem v jedno splývá země. 34

ROLNIČKY.
V pohádce to zvoní letos jako loni. Venku tma. Sníh, vichr duje. Teplým krb je v chaloupce, kde si duch náš zlato kuje luzných vidin ve hloubce. U babičky kolem kamen choulíme se děti, my; než v pohádce dí však „amen!“amen!“, ven letíme do zimy: Rolniček hlas slyšet z dáli. Bože, kdo to jede k nám? Ani jsme se nenadáli, může to být anděl sám! V nadějích to zvoní letos jako loni. [35] Sáně jako šipka letí, s nimi světlo – bludička. Mráz už láme kosti dětí – Bloud, kdo v posled nevyčká! A děti se objímají, k doufání se zrakem zvou: Za chvilku snad, co teď bájí, zulíbá je pravdou svou! Už jsou tady! – Krásné saně kmitly kol – v nich cizí pán nepohled’ k nám ani maně a juž mizí v širý lán... Umírá to, zvoní, letos jako loni. Rolniček hlas stále slábne, děti zkřehlé v síň jdou zas –: Bájí, dum ty kouzlo vábné! Venku jest jen noc a mráz. Stulíme se kolem kamen, budeme zas naslouchat pohádkám a jejich plamen zhřeje naší pravdy chlad. 36 Zvenčí zas až něco zazní – s poselstvím rolniček hlas, vyběhnem’ ven, staří blázni, než to zmizí v dál kol nás. V pohádce to zvoní, letos jako loni. 37

CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.
Nebe snů i peklo klamů, mlhy dnů i záři hvězd, hladovící Zítřka tlamu po tom, čím ti dnešek jest, ba i snah plod svěží podál, dnes-li červ ho neohlodal lásky přátel včerejší: chléb nám skytá vezdejší. S důvěrou-li, že to k cíli, přes dnů jek i hmoty jdeš a jen sníš si do posily – vzkřikne pravda: „Je to lež!“ Jako výsměch beznadějí na tě prázdné jamky zejí, jimiž hlad ti konejší často chléb náš vezdejší. [38] A přec si jej k prsoum tlačím: „Živote náš, mám tě rád!“ V dál se za ním žena, za čímčím, nevím – chci jen vše mu dát, abych tě moh’ líbat, ženo, cítit, co je utajeno síle, jíž svět zevnější chléb mi hněte vezdejší. 39

ZDOBENÉ POHÁRY VÁŠNÍ.
Prostý šat mé touhy měly, chléb mi s vodou postačil, po práci jen o neděli ve vsi své jsem skotačil. – Kdys, když vodu v prostém džbánku žízniv ke rtům zdvihal jsem, blesk zapálil květ mých spánků, v neznámou jsem sletl zem. V hodokvasy, bujný přepych lidí, smyslů, tančíren, mezi vášně tvarů lepých vnes’ mě náhle divný sen. Sladkých vín tam proudy tekly po ňadrech žen rozkošných a v rej tónů, tempem vzteklý, spit až k pláči zněl tam smích. [40] Touhy mé tam rostly k nebi, vášeň ohněm syčela, nevědouc, čím dřív a kde by sežehla mě docela. „Dál! Víc! Žízním!“ V smíchu, bolu po číši jsem číši bral, mok pil z rév i z alkoholů – ale žízní umíral. Syt pohárů lživé krásy, rozbíjel je o zem v ráz – – Žízeň hasím. Oči mna si vodu z džbánku piju zas. Prostý šat mé touhy mají: Voda, chléb mi postačí – při nich se to v rodném kroji strádá líp i skotačí! 41

ZÁPALEM MLÁDÍ!
Z krásy ať i vzdušných těl, o čem snil jsi, co jsi měl, holý prý jen zbude vrak, po letech kdy z daleka klidný nazpět zatěká sesláblý už stářím zrak. Proto kvítím, samý žeh, pokryjme své plavby břeh, dokud tělem duch je mlád, ať pak ještě ve stáří mysli zřít se podaří aspoň v barvách břeh ten plát! Duší, srdcem, dlaní svou sílu vzepněm mladistvou pro hroudu i ideál – a tak k boji spojeni v práci spějme, v nadšení, za svým cílem výš i dál! [42] Ať pak ze snah, plodů těch, jichž neurval koloběh hltavého života, aspoň při snech, vzpomínkách, v lidské smrti šerý práh hvězdou se to mihotá! 43

JAKO STÍN ČLOVĚKA.
S rájem když naivností, s hrdostí pána do světa překročil dětství jsem práh, padal stín daleký přede mnou z rána, k západu v neznámo kamsi se táh’. Ve hlavách stínu až rád si cíl značí mládím duch bujarý, myšlení vzlet. Cesta má míjela. Stín už byl kratší – trochu se uhýbá – či jsem se splet’? Člověk se zadumá, oddychne v práci – polední slunce žhne únavou tak! Kam to však nejkratší stín můj se ztrácí? Zděšený obracím kol sebe zrak. Jakobych nemoh’ a nechtěl to chápat, o démant zákonů tupím hrot sil. Nadarmo! Kroky jdou ku předu v západ, k východu minul mne stín můj i cíl. [44] Života plni kde snové šli zlatí, vzpomínky rostou jen za mne v tu dál – nazpět stín dlouží se, hlavou se tratí tam, kde jsem v ránu svých nadějí stál... Illuse, naděje, plány a touhy, pravdo a vzpomínky, živote náš: Jako stín člověka denní jste, pouhý, z východu na západ cesta to táž! – 45

PŘÍRODA A ŽIVOT.
Na venek vyjel jsem v jarní si den osvěžit duši i tělo. Fialek vůní vše dýchalo jen, skřivánčí písní to znělo. Do lučin, lesů i zoraných brázd jak by se sklánělo nebe. Vidím už s žehnáním blaha tě klást na stoly po žních, ó chlebe! – Po jaru nadějích jel jsem tam zas, po práci léta a shonu, z očí ať úrody zachytím jas, v záři jich žehnání stonu. Pro dojmy útěchy jel jsem tam rád – po sklizni podzim je k pláči: Co mu hrom nepotlouk’, zemi šel dát – člověk jen seje a vláčí. [46]

OTRLÍ NADUTCI.
Ni bestii, jež zařve poraněna, kaluži, jež se k mrazu svírá v led, ni pustinám, z nichž v běl i do ruměna polibek jara vyloudí přec květ (o lidech, o vás, nelze věru mluvit, když um i cit váš nadlidsky jest uvit): Vy spitým rovni jste, z jichž úst jen pěna slov nekalých se řine v celý svět! Ať zlo či dobro, máte úsměch k tomu, náplasti vtipů, jedem ohyzdné. Na slunce budoucna i rachot hromů jen do větru váš ret si zahvízdne a domýšlivě házíte zrak stranou: „Dny větší zapadly a horší vstanou!“ ač stínem nejde v okna vašich domů, co svítá z nocí zde, či co se kalí z dne. [47] Pohrdou šlapete a svojí skepsí, co nezapadlo s vámi v lhostejnost; vznět ladna, cit, jen posíláte ve psí, že s vámi není lepší snahy prost: Na práci nikdy, ale na kritiky své tupé smysly brousíte si v dýky, leč místo v terč, v tu vlastní hnát je leb si, tam míříte, kde kmit’ se duše skvost. Nuž buďte dál jen silným alkoholem své velikosti prázdné opiti: Váš duch i zrak jen v hrobě stone holém, až vytřeští se hladov po žití! – Sny, snahy, touhy, znectívané vámi, byť nevstouply v svých ideálů chrámy: Ve mrazu, tmách, po cestách horem, dolem, stan z květů robí, i kde pusto kolem, v němž odlesk nebe s hvězd si zachytí! 48

MATIČKO MÁ!
Zaprášeny žezla skvosty, prázdná křesla na trůnu. – V dlaních ať jen letorosty, na hlavě máš šátek prostý či trnovou korunu, pod níž v bílém čele krvavé je stopy znát: Matičko má, k smrti rád mám tě z duše celé! Mám tě rád a mám tě radší za těch útrap, zloby dnů, kdy se lačně spáry dračí na bytost tvou sápou, tlačí – k prsoum tvým se přivinu, z nichž jak dítě vřele mléko, sílu, vznět chci ssát: Matičko má, k smrti rád mám tě z duše celé! [49] Ve světě-li nemáš štěstí, srdcí skvost, hle, u dětí: Z našich mozků, z našich pěstí, do mraků, jež bouři věstí, blesků roj se rozletí, dokud nebe stmělé nebude zas sluncem plát – Matičko má, k smrti rád mám tě z duše celé! – Na obzoru chmury straší. Přední stráže, holahej! V pevný kruh se sepněm’, braši, a tím, co se k volnu vznáší, matičko, nás požehnej na vztýčeném čele, byť i hrom děl svou chtěl hrát – Vari, kdo tě, vlasti, rád nemá z duše celé! 50

PO DENNÍ PRÁCI.
Tak, jak by všecko spadlo se mne, co tíží, prach má, ba i jed, když v pozdní chvíli, klidné, temné, si doma sednu naposled. Sám s sebou, oddán duši svojí a zraku, který nevidí, co shonu, slz a bídy stojí tak zvané štěstí u lidí. Ty neřesti a plahočení, surovost vášní, babský jek, jež v mrzáky nás lidi mění, bytosti – na smeť písmenek. Svět jiný se mi otevírá, pln vzduchu, čista, míru, hvězd – volností, svatem všehomíra i hruď má volnou, silnou jest. [51] Dech svatý blaha onou chvílí jak celým světem kol by vál v tom vědomí, jež ducha sílí, že den se práci věnoval. – 52

V LESNÍM ZÁTIŠÍ U STUDÁNKY.
I.
VÍTEJ NÁM!
My nevěděli, jdem’-li tam, po čem jsme z duše práhli, když prchali jsme shonu, tmám, v mír boží neobsáhlý. My nevěděli, jdem’-li tam – jen lásky čistý drahokam, dnů našich, kroků vůdce, snem Zítřka před a s námi plál a za ním my tak rádi v dál šli šťastni s rukou v ruce. Až ty jsi řekla: „Kdekoli, jen spolu když tam budem’! Ať ráj to lesů, údolí, či chýš je v kraji chudém.“ [53] Až ty jsi řekla: „Kdekoli! Nás touhy všední nebolí po chtivých lidí tretě – jen tobě když to sílu dá, a naděj’ má, kdys přechudá, zas svěžím zahlédne tě!“ A jako úsměv nebe sám by zlíbal naše čela: V zátiší rajských tklivý chrám ta cesta naše spěla. A jako úsměv nebe sám už stínem lesů snes’ se k nám a dýchá v naše spánky –: „Pojď na prsa, má rozmilá, ať plnou je nám idyla v tom ráji u Studánky!“ 54 II.
S BOHEM!
Na výspě leží tichý kraj – jen ku zdaru v něm, lide, zraj! Jdu zmámen kouzlem lesních cest, kde zřím jen svěží naděj’ kvést; leč v odchod se mně zrak už kalí – či mraky se to s hranic valí? My nechcem’ odtud, ještě ne, vy lesy, snivě zelené! Kol na úbočích z mlází ční ty stromky jako vánoční – však rukou dětí vypěstěny nám na mohutné vzrostou kmeny: My nechcem’ odtud, ještě ne, vy stromky, svěže zelené! Až nové símě na mlází náš vnuk zde věrně vysází, kéž jako dnes i krásno příští jen vznětem z nás a pro nás prýští –: 55 My nechcem’ odtud, ještě ne, vy lesy, snivě zelené! Ba nechcem’ odtud do smrti! Spíš cizák leb nám rozdrtí, než vstoupí, lupu chtivý, v Studánky naší divy. – Na výspě leží český kraj – ó haj si jej, náš duchu, haj! 56 III.
VZPOMÍNKY.
Ozvěnou jsem slyšel zahrát zašlých tónů melodii: V kraji lesů, hájů, zahrad, kde se oči, prsa spíjí velebnem a zdrojem zdraví, po větvích kde s písní jásá kolem stínů paprsk hravý, kde jen sladký cit a krása v hebkém tonou objímání – žil jsem, ssál z těch dojmů zcela jako z květů motýl, včela, já a snů mých bílá paní. Není to pravdou juž – holý dým! Bože můj, dej, ať se nevzbudím! Města prach zmijí se točí v duši mou, skráně i oči. Vůní, září lemována k nebi z lesa hledí villa, kde jen slunným tichem z rána píseň dne mě pozdravila. 57 Hledím s okna. Na terasse bílou stezkou pod lipami ejhle, Ona kráčí zase! Lepý zjev, jen z touhy známý, úsměvem mi sladkým kyne, vábivým a stále sladším – a již jako zmámen kráčím za Ní stezkou v lesy stinné. Není to pravda juž – holý dým! Bože můj, dej, ať se nevzbudím! Ulic prach zmijí se točí v duši mou, skráně i oči. Jako bych šel za Ní rájem, nebo vzlét’ kams na nebesa: Laškujeme spolu, hrajem’ na potulkách v tichu lesa a na stezce málo známé při blouznivém opojení o lásce si povídáme, že nad naši v světě není. U studánky lesní v chládek, kam jen nebe hledí houštím, sedám s Ní a do pohádek o štěstí se lidském spouštím. 58 Tam v rozkoši objímání, jež okolí světa nezná, ssaju z žití přelíbezna já a – snů mých bílá paní. Není to pravda juž – holý dým! Ve shonu ulic a lidí dlím, denní prach zmijí se točí v duši mou, skráně i oči. 59

III.
[61]

DOMA.
Jako kdys v koutku před lety u okna sedím si doma: Vím už, čím vábí a co má v torbě své život prokletý, zlíbaný toužnýma rtoma. Úlisný žebrák, jenž krví mou špínu myl hrubých si dlaní, vesmír-pán, který mě před zimou září hvězd chránil a chrání! Jako kdys doma, v květu hoch, u okna sedím, muž zralý: Venku prach silnic se valí, mrazy jdou – rájem dýše hloh, kde se dva za ruce vzali. Všecko se opičí jako my, se zvyky doba se vrací, hejna snah plaší se, pitomí mozky zas chlebařskou prací. [63] Nechci se na to dívat dál – dejte mi pokoj s tím světem! Patří to blouznivým dětem: šaškové, lotři, principál s tučným „já“ pod lačným vzletem! – Vyhlídka zakryta. Mrazů květ v okna mi vetkala pravda: Z poháru žití mých citů ret nejlíp jen doma si zavdá! 64 OBSAH
Str. I. Člověk9
II. Z dramatu nervosy13 Duše16 Chvíle štěstí19 Zvoní21 Neobejmout?!23 Co je vám?25 Po prvním vášnivém políbení26 V pátek28 Zašlé neděle30 Hmota32 Tichá noc33 Rolničky35 Chléb náš vezdejší38 Zdobené poháry vášní40 Zápalem mládí42
[65] Str. Jako stín člověka44 Příroda a život46 Otrlí nadutci47 Matičko má!49 Po denní práci51 V lesním zátiší U Studánky. I. Vítej nám!53 II. S bohem!55 III. Vzpomínky57
III. Doma63
[66] Od téhož autora vyšly:
BÁSNĚ. Nákladem vlastním pomocí Stálců r. 1889. (Ant. Klose v Praze 1939 – II.) NA ZEMI. Verše nákladem firmy F. Šimáček r. 1892. DROBTY. Črty prósou nákladem firmy J. Otto r. 1899.
E: av; 2002 [67]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nakladatel F. Šimáček v Praze. Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 67

Věnování: Kloseová, Marie
(Tobě, vtělená lásko má, životem cele mi oddaná ženo drahá, Mařenko!)

Kniha má pevnou nepůvodní vazbu, na ořezu je zdobena modrým vzorem. Desky kryje černo-šedý papír s mramorovým vzorem. Na hřbetu a v rozích je černé plátno s lesklou povrchovou úpravou. Hřbet v hlavě i patě zdobí dvě zlatě vyražené linky, na střed je umístěn nápis Klose – Z tohoto světa, provedený také zlatou barvou. Předsádku představuje list tužšího šedého papíru. Do této vazby je vložen kompletní knižní blok v původních měkkých deskách. Přední strana desek má v levém horním rohu autorovo jméno a název sbírky, v pravém dolním rohu pak drobnějším písmem jméno nakladatele (vše vytištěno zelenými verzálami). U pravého okraje desek je 40 mm široký růžový pruh, zbývající část obálky je bílá; zde je také vyobrazena stylizovaná květina; ilustrace částečně zasahuje i do růžově zbarvené části obálky. Zadní část původní obálky přetiskuje po obou stranách seznam knih (pod názvem Novinky krásné literatury), jež vydalo nakladatelství F. Šimáčka v Praze, Jeruzalémská ulice číslo 11, a to včetně ceny a dalších informací o těchto knihách. Titulní list je vysazen černými ozdobnými verzálami; jméno autora v levém horním rohu, název sbírky uprostřed strany a tiráž v patě strany na ose. Následující strana obsahuje v horní polovině znak Spolku českých spisovatelů beletristů Máj (s vyobrazením Pegasa), ve středu strany větu veškera práva vyhrazena (verzály, shora i zdola lemováno vlnovkou), v patě strany pak impresum. Strana [5] má věnování, strana [6] je vakát. Oddíly sbírky začínají vždy listem, na jehož liché straně uprostřed je umístěna římská číslice, sudá strana je vakát. Jednotlivé básně otevírá výrazná iniciála, zakončeny jsou zarážkou s různě obměňovaným květinovým motivem. Paginace arabskými číslicemi je tištěna v hlavě stran na ose.

Formát: 175x110 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 675 VIII 1

Sbírka Z tohoto světa je podepsána Antonín Klose. Na straně [4] v impresu nahrazujeme znak uvozovek »« znakem „“. V jazyce sbírky zachováváme všechny jazykové odchylky od současného úzu, ať již mají stylový příznak dobový či autorský. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (radší, myšlénková, nepohledli, sletl), hláskové výpustky (paprsk, mhavý) i všechny hláskové alternace (juž - již) a vokalizované i nevokalizované předpony (obejal; zhřeje). V pravopisu ponecháváme distribuci s-, z- v předponách (schladím, sesláblý), skupinu souhlásek ss- (ssát), psaní i - y (trilkem), verzálu ve slovech, která mají symbolický význam (Nic, snem Zítřka, Duší slout), nebo v zájmenech vyjadřujících úctu (Vás, Ona) a apostrofy, které se objevují především u sloves, a to v příčestí minulém, v první osobě plurálu idikativu futura nebo prézentu nebo v infinitivu, méně často u jiných slovních druhů (moh’, čet’, sepnem’, smějem’ se, říc’; šíj’, naděj’). Šetříme hranice slov v písmu: oddělené psaní příslovcí (v posled, v ráz, z rána, ob čas) a kolísání v pravopisu kondicionálu slovesa být (jakobych - jako bych: s. 21, ř. 4-5: Duch můj při tom tkal nit jemnou, / jakobych čet’ pohádku: - a v protikladu k tomu s. 58, ř. 13: Jako bych šel za Ní rájem,). V grafickém záznamu slov cizího původu respektujeme -s- (nervosy, prósy, resignací, ale např. frází) i zdvojené souhlásky (terasse, villa, illuse). V oblasti tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv lokál singuláru alkohole, nominativ plurálu snové, genitiv plurálu slzí proud, dativ plurálu prsoum, instrumentál plurálu rtoma; jmenné tvary adjektiv: tich, něm; stažený tvar zájmena přivlastňovacího: v jich moři; knižní slovesné tvary indikativu prézentu: dýše; adjektivum utvořené příponou v daném případě odlišnou od současné češtiny: kříšťalný proud a básnické výrazy: pohrdou, ždálo. V interpunkci doplňujeme čárku v souvětí (srov. s. 39, ř. 3); nevstupujeme však do oddělování komparace uvozené výrazem jak ve větě jednoduché (s. [21], ř. 4-3 zdola: juž ti srdce bude tlouci, / jak ty zvony v poledne:); do čárky za výčtem (srov. s. 29, ř. 4-6); do hromadění několika interpunkčních znamének po sobě (s. 14, ř. 14: že před smrtí to nezmění?!...).