Šťastná chvíle, když po práci
nedočkavě domů kráčím!
Bouře vln, jež život tříští,
v hladinu se míru ztrácí
a myšlénky trilkem ptačím
v útulek mě zvou již příští...
Ulic hluk je pro mne němý.
Láska, naděje a víra
je mi každým krokem bližší;
ve hvězdách zřím jimi k zemi,
na níž duch si hladov sbírá
dojmy, které lidskost dýší.
Chvíle štěstí! – Hle, zde žena
s umučenou tváří stojí,
k ňadrům tisknouc drobné děcko –
a hlavička zabořena
v šíj’ se tulí matky svojí,
v jejímž cáru má teď všecko.
Druhá dlaň mdle vzpjata k chodci: –
„Dáš či nedáš, je mi jedno!“
Vždyť to dítě necítí to,
zmírá tak i při pomoci! –
Z prsou kamsi v nedohledno
vzdech ti vyrvou dojmy tyto.
Sklopíš zraky. Nemáš tuchy,
co tě v druhém kroku potká
na té cestě pro klid domů;
buď si slep a buď si hluchý,
bídy saň však není krotká,
spouští řev nad rachot hromů:
Zpola bos a rozedraný,
otylým rtem doutník žmole,
proti tobě člověk-taky
potácí se na vše strany.
Vše utopil v alkohole,
tělo, duši, cár i zraky! –
Po práci rád domů kráčím
a se mnou zas jako prve
s láskou naděje a víra –:
Jen té bídy s okem dračím
nezřít a té s plným krve,
jež bran k ráji neotvírá!!