Vy krásné zahrady básníků srdci sněné,
horečkou touhy duchem vybásněné.
Vy krásné zahrady snem lásky vykouzlené,
na širých březích Věčna položené –
Vy krásné zahrady, kde Hvězdy hoří věčně,
květiny hrdých stvolů kvetou a voní věčně –
ach, Hvězdy Ideálů, květiny krásných citů,
všech vyšších hodnot, vyšších sil a ctností,
rozkvetší mimo svět železné příčinnosti
a kletby hmoty, tam, kde affinitu,
odvěčně určenou neruší žádná látka,
ni věčnou arsis lásky rovnováha vratká;
kde oheň svítí bez spotřeby, květ voní beze ztráty
Svět reality prismem Nitra jatý –
kde všechno od míjení odekleto žije
ve věčné rovnováze věčné harmonie:
Vy krásné zahrady – mé srdce patří Vám!
Má duše nešťastná, jak vyšší touhy žena,
kdys od hrubého muže uvězněná,
jak po svém miláčku své paže zvedá k Vám!
Hle, moje oči! Nesvítí to tam
odrazem světla Hvězd, jehož jste Vy tak plny?
A jejich úsměv – což to nejsou vlny,
jimiž se nesou vůně Vašich květů,
tak zcela cizí tělesnému světu?
Žel, z Ráje vyhnaný zde v Skutečnosti žiju,
a s nostalgií zlou Vás pouze vzpomínám,
když na obloze snění, čarokrásný klam,
se občas zjevíte v mém teskném exiliu,
tak příliš podobny jen fata morganám!
Když pomním na Vesmíru grandiosní práci,
práci Sisyfovu,
jak vždycky na čas jen zhráněna v integraci
se opět rozkládá, až v chaosu se ztrácí,
by začínala vždycky zdola znovu;
když zřím, jak budova, jak organismus, představa či cit
vždy znovu se zas musí rozložit,
v útvary nové přejít, by dál mohly žít;
když zřím, jak se tu všecko mísí, přeměňuje,
tu spojuje, tu opět rozpojuje:
až se jen stálým probíháním branou smrti Žití,
jen marným kolotáním veškero zdá Bytí –
a v Bytí tam i Já, dočasná synthesa,
v níž, jako v zrcadle, Bůh-Vesmír s hrou svou-děním,
Bůh-Vesmír, Proteus s vznikem svým-pomíjením
se shlížet zdá!
A přec: Vy zahrady, básníků srdci sněné,
horečkou touhy duchem vybásněné,
Vy krásné zahrady, snem lásky vytvořené,
na širých březích Věčna položené –
já věřit chci, že marně nejste sněny,
jen duchem vybásněny, srdcem vykouzleny,
já věřit chci, že nejste pouhý klam!
Vy všichni zduchověle štíhlí Věčna knězi,
labutě sněžné Věčnost zpívající,
v svém zjevu sami Věčnost zrcadlící,
milostné kouzlo bez míry a mezí –
Vy silní rytíři svatého Ducha Graalu,
Vy vojíni praporu Ideálu,
mně dosvědčte, že pravdu vyznávám!
Jak je to krásné: Krajem smrti jít,
zde prostřed konečnosti Věčnost žít –
své srdce proti ranám skutečnosti,
jež malá je svou skepsí, silná bez velkosti,
pancířem Ideálu zaštítit!
Jak je to krásné: Knězem Věčna být,
skutečna prašnou cestou s hlavou vzhůru jít,
a nad ní, ve výši Graal svatý nadšen nést,
kam odráží se s hůry v tisícerých svitech
Světlo Hvězd!
Nad země zákony Sen Nitra postavit,
pak v Nitra svého prismu zemi dát
paprsky světelnými plát a hrát,
ji v světle Snu, ji v světle Budoucnosti zřít!
Trojici svatou Pravdy, Dobra, Krásy,
co vyšší dcery Všeho Bytí Matky,
co trojí formu Té, jež na vše trvá časy,
vyznávat!
Tak vědět, v hmoty kameni že ducha dřímá hrad!
Tak proti skutečnosti vyšší pravdu Nitra,
tak proti stvořenému včera své vlastní tvůrčí Zítra
si postavit!
A v tento slavný zítřek, ducha vlastní byt,
své vnitřní, vlastní Já, jež zde podléhá změně,
tak neproměnně a tak oslaveně,
vidět jít!
A proto: Zahrady na březích Věčna zřené,
od pravých básníků vždy tady sněné, pěné:
Vy krásné zahrady, mé srdce patří Vám!
Hle, moje oči: Nesvítí to tam
odvahou Světla Hvězd, jehož Vy tak jste plny?
A jejich úsměv – což pak to nejsou vlny,
jimiž se nesou vůně Vašich květů,
tak zcela cizí pozemskému světu?
Což by se v úsměvu mých očí světlá Vaše síla
tak čistě, oslaveně zrcadlila,
kdyby Váš svět byl jenom pouhý klam?
Což by Vás naše srdce, básníků srdce, snila,
kdybyste nebyly světelným odrazem,
jenž s Budoucnosti světa promítán až sem?
Kdyby z nich neměla své sémě v našem snění
tato zem?
Ta zem, již z kletby tmy my jednou duchem pozvedneme
a v hrdinném svých vyšších srdcí plání
to Vaše Hvězdné Světlo jednou na ní:
Vy krásné zahrady, dnes pouze v nitru zřené,
jen touhy horečkou, snem lásky v dnešek přikouzlené –
vítězně zažehneme,
a s Ním též květy Vaše, o nichž dnes jen sníme,
z rytířských srdcí svých si na ni přesadíme!