VY KRÁSNÉ ZAHRADY...

Zikmund Winter

VY KRÁSNÉ ZAHRADY...
I. I.
Vy krásné zahrady básníků srdci sněné, horečkou touhy duchem vybásněné. Vy krásné zahrady snem lásky vykouzlené, na širých březích Věčna položené –
Vy krásné zahrady, kde Hvězdy hoří věčně, květiny hrdých stvolů kvetou a voní věčně – ach, Hvězdy Ideálů, květiny krásných citů, všech vyšších hodnot, vyšších sil a ctností, rozkvetší mimo svět železné příčinnosti a kletby hmoty, tam, kde affinitu, odvěčně určenou neruší žádná látka, ni věčnou arsis lásky rovnováha vratká; kde oheň svítí bez spotřeby, květ voní beze ztráty Svět reality prismem Nitra jatý – kde všechno od míjení odekleto žije ve věčné rovnováze věčné harmonie: Vy krásné zahrady – mé srdce patří Vám! Má duše nešťastná, jak vyšší touhy žena, kdys od hrubého muže uvězněná, jak po svém miláčku své paže zvedá k Vám! Hle, moje oči! Nesvítí to tam 98 odrazem světla Hvězd, jehož jste Vy tak plny? A jejich úsměv – což to nejsou vlny, jimiž se nesou vůně Vašich květů, tak zcela cizí tělesnému světu?
II. II.
Žel, z Ráje vyhnaný zde v Skutečnosti žiju, a s nostalgií zlou Vás pouze vzpomínám, když na obloze snění, čarokrásný klam, se občas zjevíte v mém teskném exiliu, tak příliš podobny jen fata morganám!
Když pomním na Vesmíru grandiosní práci, práci Sisyfovu, jak vždycky na čas jen zhráněna v integraci se opět rozkládá, až v chaosu se ztrácí, by začínala vždycky zdola znovu; když zřím, jak budova, jak organismus, představa či cit vždy znovu se zas musí rozložit, v útvary nové přejít, by dál mohly žít; když zřím, jak se tu všecko mísí, přeměňuje, tu spojuje, tu opět rozpojuje: až se jen stálým probíháním branou smrti Žití, jen marným kolotáním veškero zdá Bytí – a v Bytí tam i Já, dočasná synthesa, v níž, jako v zrcadle, Bůh-Vesmír s hrou svou-děním, 99 Bůh-Vesmír, Proteus s vznikem svým-pomíjením se shlížet zdá!
III. III.
A přec: Vy zahrady, básníků srdci sněné, horečkou touhy duchem vybásněné, Vy krásné zahrady, snem lásky vytvořené, na širých březích Věčna položené –
já věřit chci, že marně nejste sněny, jen duchem vybásněny, srdcem vykouzleny, já věřit chci, že nejste pouhý klam! Vy všichni zduchověle štíhlí Věčna knězi, labutě sněžné Věčnost zpívající, v svém zjevu sami Věčnost zrcadlící, milostné kouzlo bez míry a mezí – Vy silní rytíři svatého Ducha Graalu, Vy vojíni praporu Ideálu, mně dosvědčte, že pravdu vyznávám! Jak je to krásné: Krajem smrti jít, zde prostřed konečnosti Věčnost žít – své srdce proti ranám skutečnosti, jež malá je svou skepsí, silná bez velkosti, pancířem Ideálu zaštítit! Jak je to krásné: Knězem Věčna být, 100 skutečna prašnou cestou s hlavou vzhůru jít, a nad ní, ve výši Graal svatý nadšen nést, kam odráží se s hůry v tisícerých svitech Světlo Hvězd! Nad země zákony Sen Nitra postavit, pak v Nitra svého prismu zemi dát paprsky světelnými plát a hrát, ji v světle Snu, ji v světle Budoucnosti zřít! Trojici svatou Pravdy, Dobra, Krásy, co vyšší dcery Všeho Bytí Matky, co trojí formu Té, jež na vše trvá časy, vyznávat! Tak vědět, v hmoty kameni že ducha dřímá hrad! Tak proti skutečnosti vyšší pravdu Nitra, tak proti stvořenému včera své vlastní tvůrčí Zítra si postavit! A v tento slavný zítřek, ducha vlastní byt, své vnitřní, vlastní Já, jež zde podléhá změně, tak neproměnně a tak oslaveně, vidět jít!
IV. IV.
A proto: Zahrady na březích Věčna zřené, od pravých básníků vždy tady sněné, pěné: 101 Vy krásné zahrady, mé srdce patří Vám!
Hle, moje oči: Nesvítí to tam odvahou Světla Hvězd, jehož Vy tak jste plny? A jejich úsměv – což pak to nejsou vlny, jimiž se nesou vůně Vašich květů, tak zcela cizí pozemskému světu? Což by se v úsměvu mých očí světlá Vaše síla tak čistě, oslaveně zrcadlila, kdyby Váš svět byl jenom pouhý klam? Což by Vás naše srdce, básníků srdce, snila, kdybyste nebyly světelným odrazem, jenž s Budoucnosti světa promítán až sem? Kdyby z nich neměla své sémě v našem snění tato zem? Ta zem, již z kletby tmy my jednou duchem pozvedneme a v hrdinném svých vyšších srdcí plání to Vaše Hvězdné Světlo jednou na ní: Vy krásné zahrady, dnes pouze v nitru zřené, jen touhy horečkou, snem lásky v dnešek přikouzlené – vítězně zažehneme, a s Ním též květy Vaše, o nichž dnes jen sníme, z rytířských srdcí svých si na ni přesadíme! 102