Básník a věčnost (1925)

Básně, Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
JAN Z WOJKOWICZ
BÁSNÍK A VĚČNOST
BÁSNĚ
NAKLADATEL FR. BOROVÝ V PRAZE 1925
[5] PŘEDMLUVA.
Přítomná třetí kniha cyklu mé osobní lyriky „Elegie a Nostalgie“*: „Básník a Věčnost“ v určitém stupni resumuje a synthesuje obsah předchozích knih tohoto cyklu. Vynechávám obvyklé, před vlastním textem díla umisťované udání období vzniku knihy. Neboť tyto básně ve mne – podvědomě, vědomě– utvářely se, zrály valnou řadu let, t. j. dlouho se tříbilo jádro a prohlubovala perspektivnost jich obsahu a tím se přetvářela i jich forma, zákonitý vyraz: zrály mnou a já zrál jimi. Pokud tento těžko sledovatelný a vystihnutelný pochod v nitru duše lze časově omezovat a vůbec určovat (lze to jen potud, pokud zřetelně vytane na hladinu vědomí), mohu sdělit tolik: „Prolog“ v původním svém znění vznikl už někdy v únoru r. 1897 a takto – nepodstatně pozměněn – přesel i do vydání mé „Poesie“ v r. 1900, jsa vhodným jejím prologem, co výraz mého tehdejšího lyrického cítění a nazírání. V posledních letech byl mnou znovu procítěn a ze svého původního základu vypracován tak, že odpovídá v tomto novém širším pojetí osvícenějšímu a prohloubenějšímu mému životnímu cítění a nazírání, jak vykrystalisovalo v přítomné knize, a takto otištěn v roce 1919 v časopise „Sladko je žíti“. Prvá koncepce elegie „Za dětstvím“, zároveň se svým vzorcem rytmickým, vytanula mi v mysli někdy v r. 1900 nebo 1901; k definitivnějšímu vypracování básně došlo někdy v r. 1911, kdy pod názvem „Elegie za dětstvím“ otištěna v „Lumíru“; v dalších letech byla pro své otištění v této knize upravována jen nepodstatně. Báseň „Apostrofa Lásky“ je z r. 1910, kdy jsem ji otiskl v „Lumíru“. V pozdějších letech přikomponoval jsem v její konečné partii ještě několik veršů a podrobil ji nepodstatným úpravám. Báseň „Strom Života“ byla vytvořena r. 1912 a téhož roku otištěna v „Lumíru“; také tu přetiskuji knižně se změnami jen nepatrnými, * Prvá kniha „Sny a Touhy“ (1914), druhá kniha „Bolesti Života“ (1915), obě u Fr. Borového. 7 „Elegie májová“ uzrávala nejméně deset let; její prvotní inspirace a některé verše (tak zejména refrain „U večer podzimní zbitého děcka vzlyk“ atd.) sahají až do r. 1912 nebo dokonce do r. 1911 i k skladbě jsem se pak téměř každoročně vracel a ji ideově i formálně prohluboval a tříbil. Prvních 6 oddílů vlastní elegie „Za Matkou“ vzniklo v bolestném roce 1913, kdy i v „Lumíru“ otištěno; v pozdějších letech jsem báseň nepatrně poupravil a připojil k ní jako „Epilog“ oddíl VII. První, neurčitější koncepce (s rytmickým vzorcem a několika verši) skladby „Za domovem“ je, tuším, asi z r. 1910 – 12; v následujících letech dotvořována a bez „Epilogu“ v jádře dotvořena; koncepce „Epilogu“ této básně je z r. 1918, ale i v dalších letech ještě podrobněji vypracovávány deskriptivní partie básně. „Elegie Podzimní“, jako „Elegie májová“, je plodem mnohaletým; i k ní téměř každoročně jsem se vracel a ji ideově i formálně dociťoval, prohluboval. Dialog „Básník a Tajemná Siréna“ je, tuším, z r. 1919. Původní, kratší, desilusionistická verse básně „Vy krásné zahrady...“ je z r. 1908, kdy pod názvem „Apostrofa“ otištěna v „Lumíru“. V pozdějších letech pojata a překomponována v dnešní její širší, kladné formě; definitivní její znění je z r. 1917. Původní koncepce básně „Noční kontemplace“ je někdy z r. 1911 nebo z r. 1912, komponována teprve v dlouhé řadě dalších let. Koncepce a první i poslední sloky „Epilogu“ byly podstatně hotovy v r. 1911, další vypracováno v r. 1916, v kterémžto znění toho roku báseň otištěna pod názvem „Básníka Věčnost“ v „Lumíru“. V dalších letech přikomponováno uvnitř básně ještě několik veršů, jinak již upravována jen nepatrně.
V Nymburce v r. 1922.
8
PROLOG.
Na houslích Věčnem trýzněného srdce budu hrát, na houslích životem zklamané duše svojí: Tu trýzeň touhy své, již nic zde neukojí, tu tragiku svých nenávratných ztrát – u svého mládí teskný podvečer: Já měkký houslista, já jemný ciseleur... Ať teskní po volnějších prostorech, ať smutkem touží v Nekonečno vplynout: Já v houslích svých uvězním její vzdech – dřív musí zaznít, než snad v aeonech Vesmíru bez břehů s mou duší navždy zhynout. Co trud mi života, co je mi věcnost touhy, když mohu tvořit – Básník-Sensitiv! Když mohu tak, a byť jen ozvuk pouhý, té krásy, přivanuté z Věčna dálných niv, svých houslí uměním si zahrát, vyslovit! Co všechny ztráty mi, co věčné roztesknění, tragická marnost snu, jenž ve Věčnu má byt – když se mi vše to v houslích v píseň změní, pláč v pramen melodické krásy, bolest v opojení, když mohu vzlyk svůj v hudbu překouzlit – tak utrpení své povýšit na Umění, 9 tak životem si Dílo vykoupit; když mohu touhy vznět, jenž skrytou sílu budí, v tisíců jiných rozpalovat hrudi. Věčnosti nápoj hrou svou dát jim pít! Tu hudbu jarních míz, jež tuchou Věčna trýzní, míjení smutek v hudbě jeseně, tu celou touhu svou, jež po Věčnosti žízní, ať lká dnes po dětství a zítra po ženě; tu celou vězním v drahých houslích svých, v jich sladkých adagech, v jich largech zdlouhavých – ty housle k prsům zvedám, ať z nich lká! Chci srdci Sensitivní Bytosti, jež trpí a snad v posled zaniká, dát, obdařený Věčna milostí, se v slzách vyplakat perlami Básníka! Toť úděl Básníkův, toť božský Věčna dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, tu světa touhu-bolest odvěčnou, nejhlubší její zdroj, nejprudší její žár, svou procítěnou hrou na melodie přelévati tvar, co formu symbolickou, věčnou, konečnou! Toť úkol Básníkův, toť jeho světu dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, 10 tu jeho touhu-bolest odvěčnou, jež zdá se znamenat jen marnost a jen zmar: svou melodickou hrou zjevovat jako mízy Věčna nutný žár pro jeho věčných jar žeň věčnou, konečnou! Tak stojím před Věčnosti soudem, já i moje hra, u mládí svého teskný podvečer: Své Věčné Touhy smutný Houslista, Tragiky svojí šťastný Ciseleur. 11
ZA DĚTSTVÍM.
Tak mi den ode dne víc někam v dálku mizí svět krásný mého dětství – tak den ode dne víc jeho cítění a chápání jsem cizí! Ach, kde že dnes již jsou ta všechna zvláštní snění o žití věcí všech – kde jejich rozprávění podivnou řečí smyslům všem i duši! Tak teskně se mi dnes již o tom o všem sní! Dnes tvary, svity, barvy, různé zvuky, vůně, už dávno nejsou tím, čím kdysi byly mi! Ty pachy příbytků, předmětů nejrůznějších – z každého voněl jsem odlišný jeho svět! Ta kouzla tvaru jich a barev, zvláštních svitů, o čem mi nedovedly o všem vyprávět! Ta chtivost dobrodružství nových, nových stále, ta chtivost stále nové, nové příhody – a přec ta bázeň zas, ach ona bázeň sladká, před vším, co v tajemném sní lůně Náhody! Ty prvé dojmy, ach, ze styku s dívčím světem, ty divné nostalgie neurčitých snů, jež v duši čeřily tvary a vůně jemné těl, šatů, střevíčků, a stuh, a kloboučků! 12 Ta snění podivná o cizích, dálných zemích, jež jsem si kouzlil vždy za dálným obzorem, ta touha záhadná po dálích všech a výších, kde krasší, bohatší vždy život tušil jsem! Ta síla závratná, jež z hudby křídel vála, a jak stesk po Vlasti vždy štkala v srdci mém, na svojich perutích vždy výš mne zvedávala až k prahům neznámým kdes v světě vzdáleném! To vše, to vše, co dávalo mi sníti, nejasné sníti tak o něčem minulém, o kdysi dávno už, tak krásně žitém kdesi, snad v kteréms uplynulém dávno žití mém! To vše, to vše, co kdys tak zcela bylo jen mým, jen můj tak zcela vlastní svět, že byl bych ostýchal se komu se s ním svěřit, vždyť nikdo nemoh’ mi, tak snil jsem, rozumět! A tento celý dětství mého svět, jenž se mi kdys tak krásný, širý zdál, jenž duhou barev dřív jak démant v duši hrál, ten celý krásný dětství mého svět, jak dotk’ se ho svým proutkem Intellekt, jen v uhel černý se mi proměnil... Oh, dnes už vím, že svět, v němž sen svůj tehdy jsem tak krásně žil, jen vlastní mé nebylo království: 13 že sníval mnohý, já jak tehdy snil, že se to zvláštní vše tak snadno vysvětlí – oh dnes, kdy osudně již všechny barvy světa jen v bílém zírám světle ideí! A často dnes, kdy unaven jsem vším, co synu člověka zde vývoj ukládá, tu znojnou práci-pout za Cílem konečným, jenž se tak krásný sic, než v dálce skrytý zdá – v té chvíli slabosti já nazpět v dětství zřím! A tehdy cizí tak a všední připadá mi ten tvor dospělý, ten, jenž dnes ovládá v svém intellektu celý širý svět; ten, jenž dnes dovede, ať je to kdokoli, se s každým cele tak a snadno srozumět, ten, jenž dnes pro všecko bezpečné slovo má; ten člověk dospělý s tím širým obzorem, ten člověk dospělý s tím jasným názorem, ten člověk dospělý – to dnešní moje já. V té chvíli slabostí, jak k Vlasti ztracené, zmlžené dálí, zpět já zrak svůj upínám! Zde z lodě Života na vlnách Světa Moře, kde bouří veslovat mám k Novým Pevninám! V té chvíli slabosti bych málem pustit chtěl svá vesla z rukou – vlnám vzdát se, vzdát, 14 u sladkém far niente dát se kolébat – a nazpět po proudu, k těm břehům ztraceným tam v dálce mlhavé, odkud mi Sirény, mé neurčíte, širé dětství sny, kynou a kynou, nechat loď se hnát... Zpět v dětství svět, v ta kouzla prchlých let – Zpět ve svět zázraků a stálé náhody! Zpět k ňadru Matky, Její na klín zpět, zpět v hýčkající náruč Přírody! Tam – Epilog. Epilog.
 Ne, vím, že nelze zpět! Že jako Celý Svět, chtít musím proti proudu bouří života myšlenkou-veslem k Nové Zemi spět! Ze bylo potřebí, by čočka-intellekt zkušenost celou sjednotil a zvlád’, i za cenu tak nenávratných ztrát, jakou byl širý, pestrý dětství svět, hranolem obraznosti rozložený, v kouzelných barvách vidma zbožně zřený. Že bylo třeba zrát. Že třeba jíti stále, stále vpřed... Že, co je za mnou, ztracený je Ráj... 15 Než Ráj je Ráj... Což možno zazlít mi, že v chvíli slabosti si, jako Celý Svět, o Zlatém Věku zasním, dlouze zadívám do doby dávné, roztoužený, zpět? Že v chvíli slabosti se touhu vrátit mám do oněch bezstarostných, krásných dětství dnů, kde, než jsme pojedli Poznání se Stromu, jsme, jako kdysi Celý Boží Svět, u brány Života v zahradě Edenu, jen v požívání, trpnosti a snu, jak v kolébce, tak sladce, oddaně, dřímali ještě v klíně Osudu – kdy ještě před námi, jak Zaslíbená Zem, ležely širé lány Věčnosti, tak divukrásné, ach, v svém slibu panenském všech nesčíslných ještě možností... 16
APOSTROFA LÁSKY.
Lásko, oh lásko! Věčně nezkojená! Princezno smutná v Draka porobě! Lásko, oh lásko! Země Zaslíbená! Slib Věčna člověku dán ve snech o Tobě! Zde, v Touhy jen a Rozpojení kraji, kde stálým je jen Věčné Míjení, kde Věčná Blaženost půl zkazkou a půl bájí ach, jak se to zde krásně, teskně sní, že přece jednou kdes tam v Zaslíbeném Ráji se blízké sobě duše setkají, jež, z kletby prostoru neb času nepoznány, se tady, osamělé, míjejí! Zde, v smutnou hmotou zatíženém kraji, kde nemožné je Pravé Spojení – jak že je sladké čísti v jinotaji, jak nám je pohádky a báje spřádají, že jednou přece v onom Věčném Ráji, v Království Matek, Věčných Ideí, v spojení věčném láskou zaplesají, ti, kdo dnes šlářem hmoty obetkáni, zde hynou jenom samou nadějí! Že ti, kdo tady jen se sobě vzdalují, ať je loď smrti nebo nedorozumění vždy dál a dál od sebe odnáší – 17 ti že se přece jednou setkají, by nikdy víc u věčném radování od sebe odloučeni nebyli! Lásko! Oh Lásko! Nikdy nezkojená! Princezno smutná v Draka porobě! Oh, zde, dnes, na zemi, jsi viděná a sněná jen v našich duších v pravé podobě! Zde marně vzývají Tě srdce nezhojená, zklamaná v nejrůznější způsobě – zde, Lásko, tolik, tolik vytoužená nadarmo volá básník po Tobě! Zde, v říši Duše zápasící s Hmotou, neplodné touhy, stálých rozporů, zde, v říši boje, bolesti a práce, zde, kde vždy třeba nových náporů – zde, v říši pochybností, odporů, zde, v říši samých teskných oddálení mezníky času, lány prostoru – zde, v říši Konečna a Záporu, zde, v říši Smrti tajemného zla, kde vše, co ponenáhlu rozvíjí a zrá, zas nutně ponenáhlu zaniká, jak Mrtvé Vody tknuto od kouzla; I ty jsi nutně v Hmoty porobě! 18 Zde, kde jen Nedokonalosti vládnou zákony, zde, v černě potaženém Království, jevíš se, Kněžko Věčna, v naší podobě – tak stejně dočasná a lidská jako my, tak s námi živořící v nekonečnu dní, v svém osudném a smutném Zakletí... A přec: ó, Lásko, marně vytoužená, jež kletbou záhadnou živoříc v porobě, jsi tady jenom samý Trud a Změna, jen Zklamání a Tužba Nezkojená – v Snech našich žiješ v pravé podobě! Tam, v nejčarnějších barvách vykouzlená, k ničemu v této zemi obdobě, k nám promlouváš jak Země Zaslíbená a naše srdce zvedáš k modlitbě: Pro slzy, jež jsme pro Tě vyplakali, splň slib, jenž dán nám ve snech o Tobě! Pro naděje, jež jsme zde prodoufali, přijď požehnané kralování Tvé! Splň, o čem v Tobě básníci zde bájí, ždajíce marně snům svým úkoje, co z jejich rytmů zní jak hudba z dáli, jak hlahol zvonů z blahé Vlasti Tvé, co v konci pohádek a mythů jinotaji se opakovaně a slavně slibuje: 19 By králevic, jenž sani mnohohlavou, své hvězdy jistý, vyzval do boje, nad kletbou zvítězil, a s královstvím a slávou, i s předchůdců svých, slabších, ale čestných, řadou vyrval Tě záhadného kouzla porobě! By v přiblíženém, přislíbeném Ráji, na konci vesmírného vývoje, ve věčném Blaženství a Harmonie kraji, kde ztratí rozpory se, ztichnou rozbroje, ten vzešel den, jejž srdce naše sní: Věčného míru svaté požehnání po tolika dnech stálých válčení, zázračné žně všech nekonečných zrání na lánech kosmického osení, po dlouhém ladění všech nástrojů a hlasů velebné Symphonie rajské zavznění – po kletbě rození všech věcí odpoutání v Svobodné Duše slavném zrození: Tak každé bolesti i práci v posled smyslu dání ve vyšším Bytí sebeurčení – tak srdcí všech konečné zradování v nezrušitelném Spojení! Oh, Lásko – Země tolik od nás sněná, zjev se nám ve své pravé podobě! Oh, Lásko – Princezno, dnes v Hmotě uvězněná, přijď požehnané kralování Tvé! 20
STROM ŽIVOTA.
I. I.
 Ty zlatý, zelený můj Strome Života, Ty v sadě Božím nejkrásnější Strome – jak že to nekonečně sladce šepotá v Tvé šumné koruně pro Tvého miláčka – jak nekonečně teskně šumí to v ní pro mě! Vy krásná, zlatá, sladká jablka, jak teskná byla jste vždy mému snu! Vy, která s díkůvzdáním na rtech trhala tak četná pokolení Ev a Adamů! Vy, jež jste uprostřed všech světa drah a cest, všech poutí, bloudění i scestí důvod sám, vždy s výše kynula, podobna sirénám, jejichž zjev vábnější než každý maják jest všem světa poutníkům! Oh, všecky cesty světa povždy vedly k Vám! II. II.
 Tak pod Tebou dnes. Strome velebný, troubadour teskný, vroucně rozjímám: Jak malý, nicotný, jak strašně smrtelný si vůči Tobě, Věčný, připadám, když zrakem ve výších Tvé širé koruny, 21 svou myslí pohroužený v Nekonečna sny. Tvou mocnou šíř, Tvou vznosnou, přímou výš pohledem zbožným v lásce objímám! Tvé plody houpají se vábně nade mnou, Ty ke mně vaneš s výší báječný svůj šum – svůj šum, svou odevěčnou hymnu velebnou, jež od Země až někam k Nebesům, od Bytí Kořenů až k dálným ku Hvězdám hlaholí vítězně Tvou širou korunou... Dnes tomu šumu zbožně naslouchám: Je sladký, moudrý Nekonečností – zpívá, že všechno mimo Něj je klam, On jediný že nikdy nepřelstí, On jediný, jenž Hlubin Tajemství vítězně donáší až samým ku Hvězdám! Zpívá, že On jediný hymnu zpívat smí, On jediný, On Vládce jediný – On jediný, jenž z všech zde na zemi nad všemi proti Sobě vyslanými sny, lidskými všemi nad chimerami, vždy v posled zahlaholil, šumný, vítězný! III. III.
 Ty zlatý, zelený můj Strome Života, Ty v sadě Božím Strome nejkrásnější – 22 jak dnes, kdy vím, že v Tobě pravda zní, kterou hlas žádný, žádný nepřezní: mi tesknou ozvěnou, již nic už nezkonejší. Tvůj šum, jak z dálky, v srdci šumotá! Jak všechněch ztracených těch chvil dnes lituju, kdy před Tebou jsem, vzdychající, stál, a bázní chvěje se, a touhou chvěje se, jsem po Tvém jablku jen jako zloděj ruku vztahoval! Oh, proč čím plodu blíž, tím víc jsem se vždy chvěl? Proč, čím víc chtěl, tím víc vždy utrhnout se bál? Jak často zatím plod tak mocně toužený mnou neužit na Stromě uvadal! Jak často poutník, nemýlený sny, píseň jak šum. Tvůj hvízdaje si v dál, přicházel, stanul, a hned plnou náruč Tvých právě nejlepších si plodů natrhal! Tak teskně jsem ho vždycky sledoval, jak se mi s kořistí svou ztrácel v širou dál – co já jsem pod Tebou, bláhový, plachý snílek, okraden, hladov, těžce zklamán stál – já, který jsem Tě nejvíc miloval! – Dnes pod Tebou už pozdě naslouchámnaslouchám, jak v jara jiných hlaholí Tvůj šum – 23 dnes pozdě, s bolestí jen poznávám veliký, hříšný žití svého klam, že vzýval jsem Tě příliš oddán snům! Dnes, kdy už celých pokolení plody, jež moh’ jsem trhat rukou hladovou, uvadly netrhány mnou, uvadly oplakány mnou, se Tobě pozdě, pozdě vyznávám – dnes rozhřešení Tvého pozdě, pozdě ždám! IV. IV.
 A přec: Ó krásný Strome Života, když beztrestně z Tvých větví trhat smí i člověk hrubých smyslů, ducha helota, i pustý srdce cynik – odpusť mi! Vždyť nenávistný nebyl asketa, jen snílek byl já, plachý, bláhový, jenž tajně zbožňoval Tvá zlatá jablka! O plody Tvé mě neošidila nenávist k Tobě – ale velká láska! Ta láska milenců, jež je tak veliká, že jejich nedotknutelná a krásná Milenka, jak v závoj zabalený obraz Tanitin, s nímž styk je jako samo žití sázka, jim připadá! 24 Vždyť ten, kdo pod Tebou dnes v pozdní chvíli lká, byl někdo, kdo jen v příliš mocném ždání, až v příliš svatém Tebe zbožňování, netrhal z bázně, že jak svatokrádce ho plod Tvůj, dotknutý, mystickou mocí raní... V. V.
 Ó kdybys lépe, lépe rozuměl, mě volil bys svou láskou mezi všemi! Milence pravého, jenž trhat neuměl, poněvadž miloval Tě nejvíc mezi všemi! Milence, který pod Tebou se chvěl, jen že tak příliš vzhůru pohlížel, zmíraje touhou Tvými pod větvemi! Oh, kdybys lépe, lépe rozuměl, tak teskně by Tvůj šum dnes s výše nešuměl mi! Víc bylo by Ti srdce mého žel! Vždyť, košatý můj Strome zelený, tak šťastně rozkvetlý nad celou širou zemí, Tys celý jediná má pravá Milenka! Na světe nikde není jedné ženy, jíž celé srdce své bych byl kdy daroval: Ty celý jsi mou láskou vyvolený, Tys celý srdce moje zaujal – 25 Ty, jehož šum mi s výší do mých snění, jak pozdrav z dálných, zaslíbených zemí, zvoní a zvoní, jak v dětství čítaná o Zvonu pohádka! Ted zvadneš-li mi a Tvá jablka nebudou na mě kývat pod větvemi: Svět změní se mi v širý, pustý kraj, kam větrem od šťastnějších krajin donášený mi bude z dálky doznívat Tvůj šum, jak ve vyhnanství Praprarodičům šumíval do snů Ztracený jich Ráj... VI. VI.
 Ty širý, zelený můj Strome Života, Ty v sadě Božím nejkrásnější Strome, jaký že dnes, kdy táhne nad Zemí zas nový jara dech se svými písněmi, to skýtáš pohled ve svých výších pro mě. kde na Tvých větvích už to rozkvétá novými sliby zas pro Tvého miláčka, pro nové mládí – ne však, žel, již pro mě! Mých snění roj Tvé květy oblétá, med nadějí z nich ssát však dnes už nelze mi – tak v úlu srdce svého stesk jen ukládám... A přec – s jak velkou láskou, Strome velebný, se všemi smysly Tobě poddávám! 26 Když větru van hne Tvými větvemi: Jakou to hudbou dálnou, báječnou, až někam k nebetyčným končinám, Tvou celou bytostí to zachví, zašumí! Jak když se hráze moří protrhnou a zabučí to nekonečností: Tak velebné přes všecky ohrady, vstříc krásným větrům každé Náhody, všem volným hrám, to s výsostí Tvých valnou prostorou se po vší zemi rozehlaholí – veliká hymna říše Svobody, v níž širé srdce samé Přírody posílá pozdrav dálným Výšinám! Jak hudba Tvá je drahá mladým snům! Jich pažím rozpjatým, jich smělým pohledům! Jen pokyneš jim svými větvemi k neznámých dálav širým prostorám: Hned jako polnicí to pro ně zašumí – hned píseň, jak Tvůj šum, tak jarou, svobodnou, si zpívajíce v pochod do dáli, pro dary Tvé si za Tvým hlasem jdou, až kdo ví kam! Vždyť rytmem mízy Tvé v jich cévách krev jim víří a v tužbách jich a snech to zní tak Tvůj jak šum – 27 hruď jich se ve větru, jak větví Tvojich šíří: Ty zpíváš: A hlas Tvůj tak přemocně jim zní, tak známě promlouvá k jich podvědomým snům, jak pištce kouzelníka píseň vábení, jež k dálným, neznámým je láká obzorům... Vím, mnohé jablko tak smutně mimo padne! Vím, mnohé, odhozeno, marně v trávě zvadne! Než lze jich milencům Tvým příliš želeti? Vždyť tak je učíš Ty svým hlasem staletí: že ne ten, kdo se vpřed na povely Tvé vrhá, ni ten, kdo bez váhání plody Tvoje trhá, leč ten, kdo otálí, propadá prokletí. VII. VII.
 Mystický, zelený Ty Strome Života, Ty v sadě Božím nejmocnější Strome, Ty, v jehož grandiosní Velepísně velebném, vznosném taktu kolotá sám celý Vesmír, v kruhy spoutaný přitahující mocí Erota, takže Tvůj šum Tvé k Hvězdám vzneslé témě slyší, jak ještě v jiných světech zní, jen v jiném přepisu a jiném ladění –- Ty Strome svatý, Strome velebný, jenž v Středu Bytí, kříž a prapor Země, vaneš a vláš a vládneš nad zemí: 28 Pro Lásky klamy. Lásky bloudění, pro Lásky moc, již mají Její sny, má bloudění, mé bludy odpusť mi – odpusť a posečkej – nevadni ještě pro mě! Vždyť, co že dnes víc ještě činit mám, než že se Tobě z hříchu zpovídám, že Tobě pokorně dnes vyznávám osudný žití, lásky svojí klam: Že vzýval jsem Tě oddán příliš snům! Když kveteš jiným, krásně zelený, když s Tebe nejkrásnější jablka i člověk hrubých smyslů, ducha helota i cynik srdce volně trhat smí – chtěl odpírat bys je svým pravým milencům? S křečí bolestné lásky Tebe objímám, o kmen Tvůj bytost svou jak břečtan opínám – tak oběh žití svého Tvému ke kmeni osudně vážu – sečkej, nevadni! 29
ELEGIE MÁJOVÁ.
Je jarní den, je měsíc máj, je svátek Země, světlý čas: Po Země širých rovinách, jich pestrých stráních, světlých pláních, zelených polích, lučinách, i v lesa skrytých houštinách, v daleký široširý kraj, byť zněl jen v nitru, jen jak v snách, tajemný Života zní hlas... Oh Pištce-Kouzelníka hlas! Zní tak, jak celé věky zněl, půl teskný ples, půl plesný žel, a jak znít bude zas a zas, kdykoli přijde jeho čas. Zní... Píská, volá, svádí, zve pozemské všechno stvoření k hlubokému se vnoření k dnu Bytí v jeho kořeni, v temnoty nejvíc mystické, tam, odkud prýští jeho zdroje, kde splývá ještě moje-tvoje, smrt s žitím, bytost s Bytím. 30 A zpod té Jeho písně, hle, v překotném proudu sil a změn, jak kouzelný by jal ho sen, svět celý jako opojen prožívá zvláštní děj a stav: V příboji nových vzácných šťáv, vyvřelých z Nitra Středu Bytí, hned v nitru všech svých částic cítí přítomnost mocnějšího žití; jak každá bytost, celá Zem se stává náhle jinochem, vzdálená srdci, duchu svému a bližší Bytí Obecnému. Tam v hloubi Bytí zřídla-vřídla, v mystickém víru opojení, vše vymezené, jedinečné, v živelně prudce nekonečné v původní, netržité nedělené dění se vrací – mění. Rozlita v žití žáru-varu, hle bytost žádná ani neví, zda více cítí strast či slast, kdy pojímá a kdy se vzdává, zda více béře nebo dává, kdy hlíz je vítězství, kdy zmaru; vždyť sama sobě jen se jeví 31 co Všeho Bytí malá část, vždyť ve svém zpití své já i cizí stejně cítí, jen jako Bytí časnou masku – tak se jí život ve smrt mění, tak život v smrti tuší klíčit, tak neví, zda allelujah v jedno slití bod Bytí nejvyšší či zmar jen značí, tak neví, zda k zmocnění své bytosti má ničit, či sama zajít v Oceánu Bytí – zda život nebo smrt je sladší... I dává cele své i cizí v sázku, vzývajíc ve svém podvědomém snění, v milostném opojení Život-Smrt: Lásku. Svou celou pleť, chapadla, otvory v mystický vír té osudnosti-hry zároveň jako nástroj k zmocnění se tyčí, a zároveň jak kořist nabízí a líčí: je zvedá, pokládá, otvírá, rozvírá, zároveň jimi předmět touhy svojí přivíjí a svírá, tlačí i v šťávách vyroněných smáčí – tak v mocném zpití Věčného Bytí, 32 vzlétá a zpívá, roní, voní, svítí, muka a rozkoš zas, a rozkoš a zas muka, chtivě se rozvírá, oddaně celá puká, choulí se a sklání, v se zmocňování, v odevzdání, v oplodňování, v umírání....umírání... Vše temně cítí: já a ty jsou v základe jen Bytí časné masky, gamety, tíhnoucí splynout v Zygotu, v Jednotu – ke chvále Smrti-Životu v znamení Lásky. Bytosti vlastní listu cizí stoupají kmenem proudy mízy, by plododárný vzešel květ; šelestě-zvoně křídlem svým v zrychlené stále vibraci, na slunci hmyz se potácí – s pudem za cílem neznámým, k němuž je řízen celý svět: se páří a září... Tak jinak, mocně, teskně tak na snětí zpívá v dálku pták – 33 jak v snách holubi krouží po střechách – ba všechno, co dnes křídla má, jak zve je píseň tajemná Života-Pištce – Ptáčníka, je rozvírá a jimi vlá, a jako v náruč rozevřenou, rozevřenou a roztouženou, plavně se v dálku rozlétá, ve výši jimi třepetá – To v srdcích všech dnes pudem lká Věčnost i rod i samička. I člověk – tvorstva cíl i vládce tu píseň cítí v nitru svém: volá ho ve výši a v dálce, volá a vábí dávným snem – dnes se základem Bytí v užším styku, až k tuše svého vzniku-zniku, i on dnes cítí, jak v něm vše pevné, jedinečné se rozpíná a vzpíná, chtivě řítí, až vplývá-rozplývá a ztrácí, v živelné plynné, plynulé, ve Věčné-Nekonečné, v samo Obecné Bytí; jak bližší dneska zvěři, stromům, zemi i svými kořeny i svými perutěmi 34 ke svému původu se vrací oddaně, toužně zpět; jak chladný rozum v horký cit, souzení chod v obrazů let, rozvážná vůle v pudu vznět se snaží vzplát a rozpustit – jak v jeho hrudi myšlenky a na rtech slova hned v pláč a smích, hned v obraz, v rytmus, v zpěv: v řeč srdce básníkova se zvedají a nítí, a v dálky svítí; vznět v údech v křídel duchových jak v strašně slastné rozpětí, dech ve vzdech, dotyk v objetí, jak ve zmateném opojení myšlení práce ve hru snění, zrak v smysl těla, oko v ret a pohled v pocel, v políbení se tyčí, dychtí rozpučet... Tak touží dneska ve všech tvarech, v barvách a světlech kvést a zrát, do dálek jimi slavně plát, křídloma ducha, srdce vlát – za cenu vlastních ran a ztrát je ve všech hlubin černých zmarech, je ve všech výší bílých žárech, vykoupat, zdrát i vyžehat; 35 vždy víc a více v sebe brát, a zas se Všemu Obecnému, skrytému ve všech zjevech jemu, duchem a srdcem, smysly vzdát, s Vším splynout, pro Vše umírat....umírat... Vždyť nad vše tvorstvo povznesen co vyšší duch, On jasněji svým srdcem, duchem cítí, že družka – druh je jenom nástroj, jímž s ním promlouvá, bez ukojení pocítit se dá. Věčnosti sen, odvěčná bolest rozpojeného Bytí, Věčnosti velká, svatá záhada. Je jarní den, je měsíc máj, je svátek země, světlý čas. Mag-Život hraje na šalmaj, zve, volá, píská, vyvolává: A z bezdna mystického zdroje, kde smířeno je moje – tvoje, z onoho proudu sil a změn v příboji nových vzácných šťáv, kterými svět byl oplodněn v tom s Bytím v Středu úzkém styku 36 až k svému vzniku, svému zniku, z nitra i z hrobu světa vstává hle, vskutku, nový, mladý svět: Života nové, mladé zjevy, bohatství nová, nové čary, růst hmoty, nové bujné tvary a pestré barvy, zářné svity, opojné vůně, zvuky, zpěvy, pohyby nové, chvějné kmity, hemžení, vzmach i let; vnějšího světa vnitřní zrcadla, snahy a city, o Věčnosti sny: símě a klíček, osa, list i květ, vejce a těla s orgány, s novou vždy tváří nová já: Tak se po miliony let zmlazuje smrtí Fénix – Svět! Je jarní den, je měsíc máj. Žití i Smrti – Lásky čas. Proč hlavu k dlani sklonil jsem? Po čase roztoužil se zas? Vždyť mně, jenž stromu Země list již uschlý jsem, mně, jehož lásky dávno minul čas, co může ještě dáti zem? 37 A nevím-li, že tento máj, jak každý máj po spoustu let, co se jím obnovuje svět, to všechno znovutvoření je jenom Bytí věčné hoření, jen magického přeludu kouzelný výtvor, pásmo snu, jen zdaj, jen blud? Že všechno ono znovurození je Bolesti jen z Bytí rození, Bolesti Bytí věcné množení – jen marná bolest, trud? Proč nechávám se zapjat zas, a byť jen poutem roztoužených tuch, ke kolu klamu Bolesti, hynoucí jedinec? A přec: Já prostřed Čtyřech stěn nemocen, Žitím vyhostěn, tou písní Pištce-Kouzelníka, jenž zpívá, jak vše vzniká-zniká, tou písní Žití-Smrti, jež v mou jizbu vniká, a volá, zve k té Věčné Hře, se cítím znovu obelstěn... Jak kdybych patnáct roků měl, mé srdce náhle cítí 38 přivátý větrem umocněného žití zas dávný stesk a dávný žel; vzdálené bytí, žití mému a bližší bytí obecnému, závojem svým, hle, opřádá je Májá – Sen; zas k němu vábně zní a zní života-smrti krásná stará zkazka, že žití je lup-oběť spolu jen, žár a tok věčný, o vše smělá sázka – zpěv Bytí: Láska. Ledová kůra, v kterou ztuhlo, hle, zas jihne, praská, rozhřáta v mízu života, jež stoupá... až přetéká z řas... Po žití v smrti, smrtí v žití, po utonutí v moři Bytí se roztesknilo – samo žití – dnes moje srdce tolik zas... S povzdechem pročítám dnes znovu Máchův „Máj“. Jak žitím přiblížen ten hovoří dnes ke mně! Rozžízněn po Hvězdách, napojen steskem země, zamyšlen nade vším, co, krásné, zaniká, zpěv labutí Věčnosti básníka – jakoby vyprávěl i mého žití báj. Vždyť jeho básník. Milenec Hvězd i Země, před nímž se propastí klín Bytí rozevřel, 39 jenž snů svých splnění kdes v Neskutečnu zřel – ten básník veliký má svého bratra ve mně. I já všech jevů čar mocněji jiných cítím, než také já jsem, žel, zrak vnitřní otevřel v tu propast úžasnou, již Démon zvaný Žitím, barevným vonným kvítím kol dokola na vrchu obestřel. Vždyť můj též mladý věk, mnohým tak šťastný věk, byl jenom nemocí, jež marně hledá lék, to touhy po Věčnu osudnou nemocí! Vždyť také mně, jenž náruč rozvíral tak milenecky něžně horoucí po žití fantomu ve světa šíř i dál – On unikal vždy dál a dál, vždy v jiný kraj – až v bájí Zaslíbený kams se mi pak ztratil Ráj. U večer podzimní zbitého děcka vzlyk, kdy z trestu opuštěno ode všech domácích si v koutku přemítá o věčném ztracení – co z venku, z dáli jak, tesklivě k němu zní hlasně si hrajících ostatních dětí smích; tak jako ticho zlé po síni taneční, kdy pryč jsou tančící a hasnou světla v ní; 40 v světnice ústraní vadnoucích květů stesk, jež v chvíli lhostejné utrhl rozmar jen; mroucího úsměv mdlý, jenž v jarní utkvěl den co smutná výčitka na jemných na ústech; myšlenka lodníka, jenž rodnou minul zem a ví, že nespatří už nikdy její břeh; tragický hvězdy sen, jež letí prostorem, zlou touhou po Cíli v ten věčný štvána let – to trudné pomnění na žití mého běh. Oh v této krajině, jež rovinou se táhne, jsem v máje měsíci byl k Lásce narozen; v té kolem rovině, již oko neobsáhne, jsem vysnil si svůj Nekonečna sen... Tam za obzorem, ach, kam zrak můj nedosáhne, tam za obzorem je, po čem mé srdce práhne – tak sníval jsem, co kolem hasnul den. Oh, jak jsem miloval ty nekonečné lány, ta vlaků hvízdání, jež v sněnou spěly dál, ty kouře v oblacích, jež volně rozvířeny marně se rozplývaly oblohou na vše strany, – obloukem touhy je můj pohled objímal, – vždyť, jak by sám můj duch to náruč rozvíral, rozvíral v nesměrno – než pranic nesvíral, tak se jen v touze parou rozplýval... 41 Pak jinoch... Oh, tam u „Ostrova“ už samá zeleň, světlý šat, vím, Vody hučí dneska znova, jak když jsem také já byl mlád! A v parku kol tam na vše strany, jak jara mládím vykoupány, lavičky bílé vítají, a kol nich, na nich kmitají nového jara toalety, nového jara lidské květy, nového mládí světlé barvy, vznětů a citů nové světy, Vězného Bytí nové larvy – co jako pozdrav dálných zemí nového jara vzdušné vany ve stromech v šíř i výši sunutých, v zpěvech tak valně slavně dumných. Věčného Žití-Lásky hymnus rejstříky všemi do nekonečné do dáli by zpívaly a zpívaly... Tak bylo i za mládí mého! Mně Žití zpěv ten, jenž kol vál, jenž se mi kolem v šíř i dál vždy ještě resonovat zdál v tisíci nejrůznějších ech; 42 ten valný slavný Žití Dech, jenž, cítil jsem, že Dechem Všeho, vanoucím ve všech oblastech, mně vždycky jenom připadal, co teskně blahý Lásky vzdech, blažený – a zas přec jen vzdech, jenž na dně hlubin srdce mého tak beznadějně dozníval. Tak bylo i za mládí mého! Kolikrát básníka-snílka bláhového u vod svých valných viděl stát ten ve větru tak hlučný jez! Jak častokrát, jak častokrát on v dál vzdech roztoužený jeho na zpěněných svých vlnách nes’! Sem s krví tancem rozpěněnou, sem s duší rytmem tance žití rozjitřenou a rozjiskřenou já z tančírny vždy vybíhal! A jak tou hudbou, tancem zpití vzruch odtud snivě zazníval v mou duši teskně roztouženou: Jak by té hudby, tance zvuky s tím šumem jezu vlnobití 43 i s mojí velké touhy sny v mohutný chorál jediný Života-Jezu Nesmírného, Života-Velké Tančírny se spájely a splývaly, a velký hymnus Blaha-Muky mně jako k pohřbu zpívaly – vždyť vodstva šum ten, který v dál tak vábně plavně, valně slavně ve větru vždycky vlál a vál, a přec tak marně kamsi mimo, kams v Nevratimo, uplýval, věčně odplýval; té hudby, tance doznívání: To vše byl jenom Lásky Žal, jen závrať žití, lásky lkání; to vše bylo jen ono Žití, jež ve svém valném vlnobití se stále jenom k předu řítí, kol časných tvorů mimo řítí – to Věčné Žití, jež nesčetností vln svých, tvarů, svých darů tak nespočetnou možností, s tím dechu věčným v prázdno váním, s tím věčným vod svých uplýváním, vanoucí věčně, plynoucí věčně 44 z nekonečnosti nekonečností, své hudby, tance jen jak z dálky v dálku zazníváním a slibováním, se nedá nikdy zachytiti jepici lidské, jež jen sní a cítí... Oh,kolik přešlo jar od oněch mladých let! Kolikrát viděl jsem vždy omlazený svět novými žití plameny se kolem chvět, novými pupeny se kolem rozvíjet, ve vodách Věčna stín svůj barevný radostně odrážet! Vždy léto přišlo, přišla jeseň, zima, plameny zhasila a květy zkazila mraznýma rukama svýma! Vždy sotvaže teď mládí okamžik raketou vybuchl a zaplál, rozvětvil se – už zase pukal, trhal se... už zase znik’, u tajemných vod Věčna navždy sklesnuv klín, na jejich hladině jen tmy a zmaru stín. Jak vlna za vlnou do Moře Věčna plyne, tak jaro za jarem, za žitím žití hyne, teď člověk rodí se, teď tráví mládí čas – a už zas mužem je – a teď už starcem zas, až – v určený mu čas – hyne u Prázdno-Věčno Oceánu vplyne... 45 Tak žití každého, jak smutný, trudný sen, vždy nenávratně mine... Jen pro chvíli v bolesti narozen – Věčnosti v srdci sen, přec otrok času, změn, tak člověk hyne... Rodí se, žije, hyne, rodí se – hyne zas, za žitím žíti, za plemenem plémě, co otrok Věčna, Země – tak celá pokolení vždy v jiném přestrojení jdou klamem žití-dění. Jeť Vládcem člověka, jak tvorstva všeho, jen Život-Smrt, jen Čas. Tak nadešel zas měsíc máj, májový podvečerní čas. Svět celý sní sen dávný zas, v daleké minulosti, v daleké budoucnosti kdes skrytý ztracený svůj Ráj... 46 Zas známý, sladce svůdný hlas, Života Maga-Pištce hlas, vypráví krásnou svoji báj... Vypráví, píská..píská... Volá, svádí, zve pozemské všechno stvoření k hlubokému se vnoření k dnu Bytí v jeho kořeni, v temnotu, ať v Praduši, ať v Prahmotu, kde mé a tvé, smrt s žitím, bytost s Bytím dřímají obejmuty v nerozlučném svazku: zve k zahynutí v tvoření, v shoření v slavném hoření, v Život-Smrt: v Lásku. Zve, volá, píská, vyvolává... A z bezdna mystického zdroje, kde sloučeno je moje – tvoje, žití i nežití, co nedělený Bytí taj, z Podsvětí-Prabytí stínů a par v přeludný žití-dění zdaj svět nový, vyčarován, vstává: 47 Věčnosti Bytí nové larvy, života proměnlivý tvar, životní mízy, životní vůle-touhy nové a pestré barvy, vzněty a svity, záře, hrdinný lačný žár – Života-Lásky nové květy, bytostí nových nové tváře, a s nimi nové radosti a s nimi nové muky, prosící jasné lkavé zvuky, tak cele samostatné světy s tragickým v nitru plamenem, svým osudem, svým démonem, jímž každý jednou opět shoří, až, rozvinuje zavinuté v nitru klubko pudů, tužeb tuch, oběhne žití svého kruh – tak opět nazpět v Bytí klín se vnoří, utonuv v Žití-Smrti nekonečném Moři, jak bylo by vše bylo pouhým snem... Je jarní večer, měsíc máj, Života-Smrti: Lásky čas. A celý kraj a celá Země a z nich Samého Bytí hlas, mučivým kouzlem svojich krás, hle, volá ke mně, pláče ve mně. 48 Hluboce zahleděn v nejhlubší Všeho taj, v tajemný Žití-Sen – kde miliony rukou, ramen snaží se chytit věcný plamen, kde miliony lačných rtů modlí se k Lásce-Životu; hluboce roztoužen, prostřed svých čtyřech stěn, jedince-churavce úzkých a chudých stěn, daleko zpět, daleko vpřed, volám svůj Žití Máj. U večer podzimní zbitého děcka vzlyk, kdy z trestu opuštěno ode všech domácích, si v koutku přemítá o věčném ztracení – co zvenku, z dáli jak, tesklivě k němu zní hlasně si hrajících ostatních dětí smích; tak jako ticho zlé po síni taneční, kdy pryč jsou tančící a hasnou světla v ní; v světnice ústraní vadnoucích květů stesk, jež v chvíli lhostejné utrhl rozmar jen; mroucího úsměv mdlý, jenž v jarní utkvěl den, co smutná výčitka na jemných na ústech; myšlenka lodníka, jenž rodnou míjí zem a nikdy nespatřil, nespatří tento kraj; tragický hvězdy sen, jež hnána prostorem 49 zlou touhou po Cíli – a ví, že Cíl ten báj – Nezřený nikdy Ráj, jen Sen, jen Báj: to mého žití minulý, budoucí Máj. Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Věčný je Žití Strom – má větev usýchá. Bez konce Boží Svět – slabá je paže má, bez smrti Život-Láska – její hlas se vrací vždycky zas a zas, než moje já jen to, co chvilková je v Moři bublina, na plátně Života dočasná stínu hra... Je hvězdný večer – Žití Máj teplý a světlý Lásky čas – mě ledovýma rukama dokola kolem objímá jen tma a tma... 50
ZA MATKOU.
I. I.
 Je mrtva. – Ta, jež nejbližší mi byla, ne duchem, jeho zájmy – ale tím, co nad to hlubším, důležitějším: Podstatných funkcí plánem mystickým. Ta, jež už před zrozením se mnou spiata byla, ta, s níž jsem v dětství svém srost’ celou bytostí – Ta konečně, jež v mojí nemoci, v mém žití posledním, nejtrpčím období, den za dnem se mnou v jedné světnici po kolik roků v stálém styku žila – tak že mi v žití nejvíc družkou byla, té družkou bytosti, jež ve mně tím, čím stromu kořeny: Má Matka, jíž mi nelze nazvat drahou, jak drahým nedovedu nazvat sebe sám – ta – hrůzo mystická! – už za onou je hranou, již Prozřetelnost uzavřela nám! Ta, jež tak často se mnou hovořila o smyslu života a tajích záhrobí, tak prostě, ale tak, jak hovoří, kdo celým citem svým, celou svou bytostí, 51 jíž na životě svém a vědomí svém lpí, v to tajemství se vžívá, o něm přemýšlí – ta se dnes v tajemství to vpravdě ponořila, ta o problému tom dnes víc už ví, než za života mudřec největší – ta tedy odešla mi už v ty kraje nejdálnější, tak provždy odešla v tu oblast nejtajnější – a nic mi nezanechala zde, než to tajemství! II. II.
 Jak bez pochyb, tak trpně, odevzdaně, se položila v náruč Neznámu! Oh, sotva tušila, že spánek, jenž ji láká, tak hluboko ji vláká ve svou tmu! Oh, ony hodiny, kdy, mrazně otupělý, jen jako cizinec jsem v nohách lože stál, co mysteria smrti průběh celý jen jako ze snu děj se před mnou rozpřádal! To hodin přísné, temné, dlouhé znění, příšerné, slavné – Osudu jak hlas, jenž v každou hodinu žití by měřil čas – až pak – do náhlého a mystického ticha, kam peruť Tajemství neslyšnou hrůzu dýchá – desíti zvuků temné dobíjení! 52 III. III.
 I Ona mrtva tedy....tedy... Mrtvo tedy vše....vše... S Ní odpadl mi článek poslední, jímž spojen jsem byl s dětstvím duše své – Minulost celá odešla mi s Ní! Teď teprv stojím sám před prázdnem nových dní v podivné nejistotě, teskné předtuše... Odešlo to, co odcházelo léta. Jak dávno tomu již, kdy byl jsem dítětem! Tak ohrazen, jak hlemýžď v domku svém, bezpečně oddělen od ostatního světa, já v rodné půdě, v kruhu rodinném, se rozvíjel, co v pravém živlu svém, – i vzdálen kořeny v něm zapuštěn – jak chorá rostlina, jež v skleníku jen zkvétá, a jako pták, jenž svobodně jen vzlétá, kdy cítí oporu ve skrytém hnízdě svém! Neb život duše mé měl býti eposem! Eposem-dramatem, v němž duše vnímavá, vždy více zkušenostmi obohacovaná, 53 démony hmoty k boji vzněcovaná, na široké a pevné půdě jen se do šíře a výše rozvíjí k jistému, nenáhlému vítězství zvolným, však vytrvalým zápasem! Než míjel čas a kolem měnil vše. Pod nohou mou, jak stromu kořeny, tu půdu podmílal, z níž rostly moje sny – dům, park i město vždy víc bez duše, s novými prospekty i lidmi, obyčeji, vždy všednějšími, chladnějšími ději, se odcizoval minulosti mé. – I Ona, Duše všeho, se mi vzdalovala: Svým vzhledem, světem ducha byl jsem muž – a Matka odevždy jen Dítě milovala: Tím zdál jsem se jí stále méně už! A přec – ať mužem jsem svým rozumem a vůlí, ať plánem díla svého tvůrce zralý jsem: Svým tělem, srdcem svým – „já“ svého bolestnější půlí – churavý, slabý tvor, jsem zůstal dítětem! Leč marno po prsu lkát děcku dospělému, jej držet, nepouštět poslední silou svou, 54 když prs už nemá mléka, jež by skytl jemu, jež mu je, slabému, životní potřebou! A těla, srdce cit chce také mléko svoje: Když nemá ho, tu hyne bez úkoje. A přec to konec nebyl. – Když se svečeří po Slunce Západu, přec duše nevěří, že vzchází Noc, pokud jen osvětlují svět žárovky. – Když zajde vše, přec duše, dokud vůbec dovede, se drží posledního – Illuse. Až zhasnou světla – tma kol zazeje. Tu poslední zmizela naděje: Na černém nebi marně duše hledá, hvězd chladný svit žádného světla nedá, ruch kolem doznívá, až je zde samota. Chlad děsí srdce, ducha temnota – a zdá se, Smrt že v každém rohu šeptá. Smrt, jež tu zbyla sama z života. To čekalo mě po tom velkém dni. – To tehdy Minulosti mé v hodinách bila hrana, a nad jevištěm, kde mé hráno drama, pomalu spouštěla se opona – 55 V té chvíli velké, kdy dech zůstal v Ní, z rozkazu neznámého zákona, se provždy přetrhlo v mé bytosti pupeční šňůry vlákno poslední... IV. IV.
 To cizí vědomí, že byla – a již není! Ty cizí, podivné, jež potom přišly, dni! To spěšné, surové jak, rakve přibíjení tam zdola – ach... Až pak – ó Bože! To hudby náhlé, táhlé zaznění! Ach, to Ji proti vůli z domu vynášeli, to mi Ji vynášeli – ! – jaké loučení! – na cestu, jíž se nikdy nenadála, na cestu krátkou – a přec poslední! V. V.
 Teď z všeho na mě zří jen Minulost; Město i lidé, drahý park i vila, vše jiné tak, než bylo, když jsem rost’, rodina celá, jak v ní kdysi žila, když ještě rodinou v mém rodném kraji byla se všemi příbuznými, známými a svátky... 56 Ach, to vše nevrátí se nikdy, nikdy zpátky! To vše mi odňala Osudu zavilost. A teď, kdy všeho Duše, Ústředí a Tmel v Ní, Matce mojí, navždy odumřel, když mezi mnou a Minulostí slední padl Most, já připadám si v lidnaté té poušti, jak prostřed cizinců jen, nevšímaný, host, kdy den se svečeřel a duše unavila. VI. VI.
 Než já s tou Minulostí srost’! Srost’ právě tak, jak srost’ jsem s Matkou svou – jeť právě Matka naše Minulost. Bez té se necítím k své Metě silným dosti, bez té můj Život nemá Budoucnosti! Můj Osud životní – toť Tradice: Tragická duše antinomie mezi tím, co by mohla a co chce a mezi tím, co musí a co chce – tragická závislost a lpění na Matce! Být příliš poután Hmotou, Minulostí, být příliš poután Matkou, Minulostí, tak nebýt nikdy k Dílu svoboden! 57 Jsem člověk světla – kol mne temnota, jsem člověk lásky – kol mne samota. – Zapadlo Slunce – kdo mi vrátí Den? VII.
Epilog. Epilog.
 Už kolik tomu let, co není mezi námi, a je-li, nikdo z nás Ji v kruhu necítíme. V snech mých, v snech druhých mluví sice s námi, chodí a jedná nezměněně zcela, jak byla by nám nikdy nezemřela – a přec jen klam to teskný, když se probudíme. Kde je, kým je – to nikdo z nás zde neví, toho se z nás zde nikdo nedovíme: Zda duše Její s tělem v hmotě dříme, či v podstatě je touž, jíž byla v schráně těla, neb zda a na kolik se smrtí proměnila – to nám až vlastní smrt, každému zvláště, zjeví. Než já přec žiju dál. Zachycen v půdě jiné, neb nejsem duchem pták, než strom jen schýlený, v ní znovu zapustil jsem útlé kořeny hluboko do země, měkké a pohostinné. 58 Strom-duch tak žije dál. A vůle svojí v síle, kořeny chorými tak těžce dobývané, přec občas letorost vyhánět neustane, byť sotva dopřáno mu jednou dospět cíle. Ó moje Matko! Pakli v sféře vyšší působíš dál na žití svého díle, i pakli duch Tvůj, na duševní míle, hlas, příbuzenstvím krve spjatý, slyší: Ó, buď co Slunce stromu žití mého! Jak zlatý paprsek života mystického, své teplo bytostné, své světlo duchové svou dlaní mateřskou v sám střed mé duše vlož: Je vpít přej listům mým, chlorofyl v listech zmnož, tak k nové obrodě podněcuj tkáně mé! Co zdola nestačí vssát kořenů mých síla, by list můj shora nahrazoval, přej, až by i jejích hmota vzrostla, zesílila! Tak pomoz ve mně svatý sílit děj, života svatý děj, jak tehdy, kdy má bytost ještě ve Tvé žila! Plod na Tvém stromu kdys, co na slunci teď strom, vždy spolu spojeni, jako střed s periferií, ať se má bytost zas dál z Tebe rozvíjí! 59 Rozkošať větve mé, mé listy na nich zmnož, zesil můj kmen i kůru – ať, v stálém množení odnože na odnož, dál rostu k Nebi vzhůru, s nektarem plodů svých, zlatých a vyzrálých. A pakli přese vše přec není mi snad dáno, by život-dílo mé zde bylo dokonáno; je-li snad vůbec vezdejší, co příliš hmotné, bytí, jen jedním ze stupňů, po nichž je duchu jíti: Ó, Matko, pomoz růst i za hrob duši mojí! Ať vlákno mystické nás tam, jak druhdy tady, spojí: Ten výš, ten níž, ať takto spolu k Výši spějem vždy pevnější, vždy světlejší, vždy tišší... 60
ZA DOMOVEM.
I. I.
 Zda, parku můj. Tě ještě uvidím? Tak mocný sevřel dnes mne po Tobě zas žel! Po tom Tvém čaru tichém, hudebním, jenž ať jsem kdykoli po pěšinách Tvých šel, se zraku zasněného steskem svým, mne jako hovor druha provázel, po všem, co v Tobě tolik bylo mým! Zda spatřím Tě zas jednou na podzim, v té Tvojí duše době nejkrásnější, kdy, jak by v styku s Něčím Vzdáleným za Svými zdmi, pozdravem větrným, pod oblohou v ten čas tak nejjasnější, tak duchovou, nejvyšší, nejdálnější, jsi ke mně mluvil vždy tak moudře teskná slova; kdy z květů Tvých už jen ty nejzvláštnější zbyly, jen astry barevné, a azalky, a thym, jen s kořáním, své vonné, svítivé své síly od zlatě žlutých do pomerančova měsíčky usměvavé s teskným kouzlem svým. Zda spatřím Tě kdy v zimy zkrásnění pod carským hermelinem sněhovým, kdy při stříbrném, snivém zjasnění 61 Tvá celá rozloha i se svým stromovím, smrky i velkou jedlí, břízami a duby, olšemi, i zasněžená pumpa slámou obalená, i všechna milá místa, nyní opuštěná, stoly a lavičky, tak krásně oněmí; kdy občas jenom temné šumění ve sněžných vrcholech Tvých stromů táhne tichem Tvým, co tu tam zašustne to větvemi, když návěj spadne zvukem stlumeným neb prškou sesype se na zemi. Zda spatřím Tě, můj parku, jednou zas, s tím svátečním a plesným vzhledem Tvým, v Tvůj nejvíc hlaholný, nejslavnější Tvůj čas, kdy z polí za zdí Tvou, jakoby z dálné dáli, vždy větry k Tobě přicházely, vály s nového jara velkým poselstvím! Dnes v duchu slyším zas nadšený jejich hlas! Tam vzadu na kopci v korunách stromů dují, hukotem slavným tak svůj příchod ohlašují, a Tebe v požehnaném čase blahověstí slavnou fanfárou jara hlasně pozdravují – co ve Tvých keřích, stezkách, jarním vonném vzduchu, jim už to svítí vstříc tak v teskném, snivém vzruchu! Jak často, chlapec bláhový, jsem snil, jak veršem bych Tvou duši zachytil, 62 s ní duši svou, v tom mocném vcítění, v němž slaví umělec své s věcmi spojení! Než marně jsem se pokoušel vždy znova, bych Tvoji hudbu pěl, Tvé barvy maloval: Mně z péra stékala vždy jenom hluchá slova, v nichž plamen lásky mé tak chladně horoval – přec čím ses obtížněji mně vždy postihnouti dal, tím víc, ó bratře duše mé, jsem Tebe miloval! Zda, parku můj, Tě ještě uvidím? Rok za rokem jde, a má naděje je málem jen co naděj romantika, jenž věří v Nemožné a po Vzdáleném vzdychá, co Skutečnost jen Přítomností je! Všem, kdož Tě mají dnes, Tě tolik závidím! Jak plně mohou ti užívat lásky Tvojí! A přec tak často zas o Tobě nyní sním, jak o jediné drahé milce svojí, jež nerada, se smutkem hudebním, měníc se v znenáhlém, však marném truchlena boji s Časem, tím vrahem svým, přec jiným nedá zřít ve vlastní duši svoji! Můj domove! Mé drahé město rodné! Ty, v němž co mladý strom jsem chyt’ se kořeny! 63 Kde jsou dnes všechny krásné ony sny, jež snil jsem ve zdech Tvých! Jak málo byly plodné! Dnes, smutný vyhnanec, na loži svém tu hynu, tak blízký Ti, a přec tak vzdálený! Na Tvojí půdě strom – než jeho kořeny ven z Tebe vyťaty pro nepoznanou vinu! II. II.
 Tak spatřil jsem Tě, drahý parku, zas! A žel, že spatřil! Bože, oč jsi choval dřív pro můj mladý sen víc života a krás! Oh, jak jsi zhmotněl! Zmrtvěl! Zevšedněl! Jak mně, jak minulosti své ses odcizil! S kým jsi ta léta, nešťastníče, žil, že zplaněl jsi tak? Jaký, jaký žel! Tvůj altán, besídky i stoly přemístěny, partie celé jinak olesněny, nejkrasší prospekty Tvé zakryty: Můj parku drahý, jsi to, rci, jsi Ty? Zde nové hrazení, zde zkažen snivý kryt, zde z Tebe dokonce kus celý urván byl! Oh, kdo tak na Tobě, se, parku, provinil? Což jsi to ještě Ty, když chybí z Tebe sebe menší díl? Jak moh’s to vše, můj parku, dopustit? 64 Na kopec vycházím – oh, oč je nižší nyní! A teď – to sen můj nový sráží žel: Ten pohled širý, jenž se odtud střel přes pole snivé k oknům továrny, až tam, kde mému vznícenému zraku se ztrácíval vždy houfec tažných ptáků kams v dálku továrního dýmu do oblaku, a teskně krášlil tak, básnicky povznášel o zemích vzdálených mé roztoužené sny – ten pohled nyní ohyzdných jakýchs domků mrtvá hradba stíní. Ba, Tvoje okolí! Což je to Nymburk dosud? O, město rodné, jak Tě shledávám! Vše, co jsi chovalo kdys nejdražšího v sobě, to tam, to tam – to cynik Osud rukama hrubýma zkazil v tak krátké době! Už nespatřím, jak v čistém chladném vzduchu na poli v dálce v modru k výši ční továrny mlnná světla, jak by v slavném vzruchu za chladných večerů kampagne podzimní! Už v podvečer v lip stinném stromořadí, kde snivě svítily kdys žluté svítilny, milostné chvíle uprchlého mládí, 65 mladistvých představ klamající sny nebudu nikdy, nikdy prožívat! Jak sladký byl ten svit! Jak důvěrný ten stín! Teď tam už všude spatříš rozlévat v slavnostně intensivním modrojasu svou cizí, novou, grandiosní krásu po celé šíři ulic, k výši městský plyn! Už není „Spálenky“. A, zabydlena dnes, ta hlučná města čtvrt se mi dnes pustší zdá, než kdys ta otevřená pláně rozlehlá, po níž se rozlétle tak vždycky dálí nes’ tu osamělý zpěv, tu větru šum a zdvih, tu kolotoče, zářícího dálí, směs hudby, výkřiků....výkřiků... když jsme zde stávávali za dob své mladosti ve chvílích večerních....večerních... Vše, vše tu změněno. V ulicích starých zříti budovy nové, nové barvy, jména, živností nových návěstí tu svítí – a mnohá volná místa, v nichž se kdysi dalo tak zvláštně, intimně o jejich duši sníti, dnes spatříš k nepoznání zastavena. Vše zaplněno vnitř, a městské na periferii hle, nové čtvrti povstaly a žijí, 66 a s nimi nové prospekty a vztahy, sokyně těch, jež byly mi tak drahy! Je Nymburk zastaven – a s ním jak zároveň i širý jeho dech by byl teď zastaven: ten širý jeho dech, jímž Nekonečna vzduch, jímž z volných prostorů kol, plný dálných tuch, dřív k němu pozdravem proudíval Věčna sen! Ty starý kostele, vy parkány, vy valy, vy dvorky, podloubí, vy všechna místa milá, zde ještě z minulosti mládí mého zbylá: jak že jste zapadla, jak že jste zesmutněla, jak planí výměnkáři se z vás nyní stali! Tu osaměly, a tu zastaveny, tu s novým světem v těsném smutném styku, ze staré souvislosti vytrženy, jak orgán zděděný, kdys v těle předků cenný, než nepotřebný dnes už v těle vrstevníků v tom novém prostředí už jenom živoříte než, trosky zapadlé, k duši nehovoříte, jak já o minulosti svojí jenom teskně sníte. Tak zhynuls domove, zároveň s mládím mým, ač přede mnou přec ležíš nepochován – 67 jak mrtvý, bez duše, s útrobím vyňatým, vlastní jen kůže, kost – na věky balsamován; jak v urně uložená hrstka popele, jen pouhé kosti v stavu ztrouchnivělém, kde dříve člověk byl, s duší i celým tělem, než duše odešla, a tělo zhořelé se rozptýlilo po vesmíru celém. Epilog. Epilog.
 A přec: Mám právo, provázet jen vzdechem elegickým růst, rozvoj Celku, slabý jedinec? Mám právo, citem lidským, příliš lidským stavět své dětské vzpomínky a sny na vzdory velebnosti hlasu Života? Mám právo, oplakávat pokrok obecný? Vpřed! volá Zákon Žití! A vpřed Život kráčí. Co staví na odpor se, rozkotá, co odlišuje se, to sobě přizpůsobí. Čím je mu jedinec, čím všichni bdící spáči se svými sny o krásách zašlé doby? Jen krásné hroby, přes které dále kráčí, neboť jenom tak je růstem, vývojem, je Duchem Života! Oh, jenom tím, že boří 68 minulé tvary, získává si látku, z níž, znovu zhnětené, si formy nové tvoří! Lepší? Či horší? Těžko rozhodnout, když kuklou musí stát se dřív i motýl nejkrásnější, když jinošského hárání a zmatku obdobím temným musí proběhnout k své plné zralosti i genij nejjasnější! Co roste šíř a dál, toť teď už nový svět! Že k němu důvěrné své srdce nekloním? Jsou jiní zas, kdož budou rozumět mu důvěrně, poněvadž srostli s ním. Těch stav se kolébkou, je opět prostředím, v němž po svém žijí, o něž svoje sny, perutě silné, opírají k vzletu, vstříc mávajíce modernímu světu nad budov průmyslových komíny! Těch pojal v sebe kořeny s úponky jejich všemi ten dnešní Nymburk zas, ten dnešní parku vzhled: Tam, kde já postrádám své krásné, sněné včera, tam mezi synovci a neteřemi, milostný zítřka květ, se proplétá už malá moje dcera. Resignuj, smiř se! – tak to volá vůkol – žij s budoucností, mládím, dál a líp! 69 To, co ti zhynulo, je dým – to zde však, to je úkol, to života je nový, svěží slib! A mládí to zde přec ti cizím není, když jsi s ním pokrevenstvím rodu svého spjat! V něm po svém pokračuje jen tvé vlastní tvůrčí snění, s tím můžeš, musíš duchem navázat! Věřím, ó věřím! A přec, mladý světe, vím, že to jen můj duch se s tebou pobratří, ten duch, jenž miluje, co znovu raší, kvete – než srdce mé, má duše – ta Ti nepatří. Ta v úkryt nejhlubší svůj ve snu svém se vnoří, zrak zavrouc před světem – až v nitra zrcadle znenáhla před ní s důvěrností vzhoří v třaslavém citu odrazu mé mládí zapadlé. Naslouchám, ponořen v své duše vlastní střed: Ty staré město mé s tím kruhem luk a strání, dech Věčna dýchajíc ve větrů širých vání, už ze dna duše vzchází mi Tvůj krásný, zašlý svět: jak zraku vlichocují se důvěrně tím svým kdysi v Tvých známých ulicích, hle, známých tváří rysy! Jak mile kolébá tím dávným zvukem sluch v oděvech někdejších ten starosvětský ruch! Oh, vidím náměstí v podvečer o Vzkříšení slavnostně kolkolem z všech oken osvětlené, 70 tlum lidu šumného při zvonu hlaholení, co modrým stanem v stříbře prvních hvězd nade vším jarní obloha se klene; pak průvod, hudba pomalá, a v náhlém utišení, za davu sklánění se, v stále blížícím se hlasnějším zvonků znění, nádherný baldachýn, žár rudý pochodní. Teď k uchu, z náměstí jak, vábně-sladce zní zvuk ohlušivý prken sbíjení v předvečer jarmarku na stanů postavení. Oh nazítří, co zvuků a co hlasů! Už dopoledne ulic zastavení k náměstí hrnoucí se mládeží, dobytkem, dobytkáři, že sotva protlačíš se davem, jenž se sváří, kol bučících a kálejících krav, řinčících řetězů, kol prodavačů hádavých a hulákavých basů v rachotu povozů; a odpoledne, plném na náměstí ten pestrý lidu ruch kol vystrojených stanů, těch dřevených tak sytě červených a žlutých miminek, kolíbek, truhliček, těch ryb a koníků a husarů a srdcí z marcipánu, ten pokřik kramářů, ten trumpet, frkaček, brnkaček, slavíků a píšťal kvik a jek! Zde kanafasu měřeného loktem dřevěným svist ostrý, tam zas vzadu tichý stánek, odkud na tebe hledí, drážděna zájmem tvým, 71 koketní dívčí očka svěžích venkovanek; a zde hle nade vším ve světle slunce svítí zásvity hedvábně průsvitně vítěznými s balony červenými, modrými, zelenými překrásný velký hrozen na paprscích nití. Je svátek Těla Božího. V poledne na náměstí, hle zlato slunce, zeleň ratolestí, chvějivá bělorůžovost čistotných družiček – a bílé košíčky, barevné věnečky, sypané drobné barevné něžné kvítí, chvoj na dláždění, hle to všechno šumí, šustí tajemně a svítí a voní v teple slunce! Oh slyším hudbu jarních nedělí: Z „Ostrova“ vane v sluch až za plot zahradní! Jak se to při ní zvláštně, slavně sní, když ji vždy dálka, vítr táhle rozvlní, ty teplem odpoledne ospalý jsi, mdlý, a polem zíráš na věž kostelní! A sláva kolotoče Schlemleinova! Jak bylo by to včera, v mé mysli nyní jasně vystupuje znova, hle, stařec s prázdným rukávem a dlouhým vousem bílým, syn-mladík s rákoskou i dcera. Vždy, když se přiblížilo září, posvícení, to z dálky jeho velký flašinet už zval 72 a srdci podivné opojné rozechvění, a hlavě jakés exotické snění svým zvukem ohlušivým větrem přivíval. Jak zářil, jak se v bohatých svých třpytech zachvíval! Tak tajemně a krásně, orientálsky rozmařile, líně....líně... Ty ze skleněných korálků snímané, věšené vždy vábně třesoucí se třásně! A za večerů ve slávě bengálu, při hudbě flašinetu, pod letní oblohou tam na „Kozině“ ten jeho světel vír v divém dokola letu! Oh nyní za náměstím jdu, jako by v podvečerním šeru a z bývalého dřevěného mostu zřím vysokou budovu, i s vížkou, žluté školy, vysoko čnící volně nad okolí, nad sady kolem, nad řečištěm Labe širokým; vnímám ten tok – tak temný, chladný, širý, šumící tiše v dál kol stmělé plovárny, až k železnému mostu, kde se obzor sklání; cítím větru vání, jež jako na svých křídlech nese moje sny, tak neurčité, širé, bez mezí a míry. Zřím cestu hřbitovní uprostřed podzimu, kdy pozdní odpoledne halí se již v tmu; 73 je listopad, je Svátek Dušiček. Tma, vítr v kaštanové aleji hovoří v korunách, a na lavici u hřbitovní zdi,zdi prodává babka – pastva pro oči – celičké svazky barevných i bílých svíčiček, co na silnici v černé kaluži se přísvit oblohy sinavě obráží....obráží... A bloudím vnitřním zrakem po hřbitovu: Hle dolem v řadách nasypaných rovů, jak dnes to celé širé pole svaté je světly svíčiček a lamp slavnostně, tiše vzňaté! Jak v tichém kolkol šepotu a chrastění na větru svíčičky ty jak by ve snění, tajemně, němě, svatě plápolají! Tu větřík zhas’, ta, zdá se, dohoří. Jen za červeným sklem lampičky klidně plají. Po cestách kráčející lidé tise šepotají, a u malého, chudičkého rovu dva chlapci tiše prou se, hovoří. Jen v dětství hloub a hloub! Zde kasárna a blíže k domovu, hle, jízdárna a odtud hlasný křik a biče práskání a dupot koní – to důstojník za černožlutými hle vraty vysokými hrozbami, nadávkami svými 74 dokola zpitomělé, uřícené mužstvo honí a strach mu nahání; a ještě výše, skoro u nádraží teď z kovárny bušivý lomoz zní – hle nyní uhání odtamtud k městu splašivší se kůň a za ním dragoun běžíběží. Jak na jaře, a k letu u večerní chvíli, kdy duch tak teskně snivě znaven je a zpilý. za vůně jabloní neb střemchy, bezu, v záři měsíční, co tiše nehnutě zdi bílé k výši ční, snivě a krásně do snů dětství zní jak vábení, tam za zdí parku zvuky neumělé, jež vyluzuje rekrut v pausách do tmy rozechvělé kaprálem zaučován v troubení! Teď před zrakem, hle, mi On celý, celý vstává, v zeleni mladé s prvým větrem jara můj park, můj mládí svět, mé duše království! Ó vítej duši mé, ty starý parku můj! A všemi svými sny, jimiž’s mě rozesníval, když jsem se z Tebe kdysi za dětství kam’s v dáli roztouženě díval, mně tak zas jako kdys o Světě vypravuj, o Světe, jak jej tehdy ještě chlapec snil, 75 o Světě neskutečném, jenž však přes to byl, jenž krásnější a duchovější žil v mém snu a tuše – v oblasti Duše. A tak, co žije dnes můj duch s tím světem mládí, s ním roste, rozpíná se stále dál a dál – Tvé kouzlo, domove, nechať mě v snu mém svádí, bych srdcem, duší svou vždy v Tobě odpočal. Bych žití těžiště v něm maje duši svojí, svým vlastním bytím v tichu zakotven, nad denní ruch klad hudbu v duši mojí, nad skutečnosti zjev, skutečnost vyšší i Sen. O tajemství mi hovoř minulosti, o tom, co trvá, i když minulo, co žije v duši, i když zhynulo, o smrti tajemství, o duši, o Věčnosti! 76
ELEGIE PODZIMNÍ.
Jak zvláštní jasno je venku – takové chorobné šeré, podzimní šeré jasno pozdního odpoledne! Tak pohled dálně to nese, až teskno z únavy zraku, z lad širých, opuštěných, které kol parku se strou! Pískání proniká z dálky s úzkostným, bolestným jekem nahého vražděného uprostřed bezlidné pláně, v té čiré a širé a siré, studené prostoře dnes! V studené, bezútěšné, modravé Nekonečno pohledu uniká výš to nebeské klenuté Nic, po kterém oblaky bílé tak teskně do dálky plují, tak trpně v širo se ptýlí, tak marně v prázdnu se tratí, snílků jak neplodný život, snílků jak bláhové dny. Jdeš parkem prostornějším v té smutné nahotě stromů, jež svoje komolé údy, na větru rozkývané, a celou svou starobou, chudobou, porobou ukazují. Jdeš, Sám jdeš. A přec – ó tajemný samoty duchu! jdeš, jak bys nekráčel sám, jdeš, jak bys průvodce měl, jdeš, jak bys na cestách všech zdravil a potkával duše, jak na cestách, tvou které kříží, zněly by hlasy a smích. Tvář dívky před sebou uzříš, v běhu teď stanula náhle, říčna a udýchána, vlas po stranách zcuchán a zježen, paže, hle, bezradně vztáhla, zrak ztrnul, veliký, vpřed; 77 teď hlas slyšíš soudruhů z dětství „Už!“ z dálky zaléhající, teď bratrův, teď jak by matky, sedící u stolu zde, u stolu prázdného nyní, bez židlí, v pustotě smutné; teď jak bys s přítelem stanul – a je vám oběma patnáct – šibalský, satyrský úsměv jak vždy se u úst mu chvěje, zlatově září mu zrak, zvážněle herecky čelo mu nazvedá šprým. Z jinošství zjevy a hlasy s jinými z dětství se mísí, kol tebe stínem se mihnou, ozvou se, dechnou a ztichnou... A z hlasů těch, zjevů, spodní jak tón by jsi slyšel: „Jsme a přec zároveň nejsme, – jsme fantomy, fluida zbylá po rušném životě tom, jenž hýbal se, hlučel zde kdys; na všem zde uboze tkvíme, bezradné, bloudící stíny, beztělé vzpomínky-echa, nešťastná strašidla jen. Věru tak skutečné, živé tady jsme byly a šily a teď tu nejsme, oh nejsme – co zdáš se vnímat, je klam, bytí to zavražděného poslední pozdrav a povzdech, úsilí poslední myšlenka marná, které tu pro navždy zaklel Čaroděj nejukrutnější, vrah všeho živého: Čas. Minulost toho jsme parku, minulost, poutníku, tvá! Na tvou se věšíme duši, šíj její sklánějí, tisknou tížící naše paže – vysvoboď, vysvoboď nás! Nikoho nepotěšíme, stínový obraz a hlas, každému těžko jen, teskno, smrtelně teskno je z nás, bloudíme bez užitku, bloudíme bez účelu, hledáme včerejšek svůj, vtělená marnost a běda, 78 jsme a přec zároveň nejsme, jsme jenom z podsvětí stíny, dej svojí krve nám napít – osvoboď, osvoboď nás!“ Tak tě to skličuje ticho, jež přes to přeludným smíchem, dusotem honičky u zdi tak jasně se doznívat zdá, klamný jak třináctý úder, když skutečných odbilo dvanáct, že, bys je prorazil, upíra blanité křídlo, snem jež tvou zaléhá duši, na zašlou amora sochu dvakráte klepneš: Ó hrůza! Z dutého nitra stonem jak z hrobu – že až se zachvíš – v tichu tom zasní to: Bylo! Besídky železa, tkneš se: jak ruka mrtvých je ledné! A v tom hle – náhodou pouhou? – zvedší se křídlo větru zadýchne tišinou parku, zašumí po jeho cestách, tajemně zašeptá v křoví, ze sna jak skuhravým zvukem železných hřbitovních vrat zavrzá korouhvičkou na střeše altánové... Stromy se zachvějí chladem, samotou, úzkostí, smutkem, zakývnou pahýly údů... Teskno, tak teskno je v duši... Tolik ti náhle je líto toho, co krásně jsi žil, toho, co nežil jsi, víc... A kráčíš okolo vily k domovním železným vratům, ven jimi vycházíš, staneš, a zasněn dolů se díváš. Zde tedy cesta je k městu živým kdys vroubena plotem, lípovou vůní tak sladká, lip stínem tak důvěrně stinná, v bzučení táhlém chroustů, tlumeném hovoru chlapců 79 v korunách vonících lip za jarních večerů kdys: K městu a škole to cesta... Jak dávno, co školák jsi byl! Na zádech nesl si tašku, v hlavě sny zmateně krásné. o světě, životě velkých bláhové, klamné sny... Oh, kde dnes zůstal ten z druhdy důvěrný na cestě úsměv důvěrně známých lidí a domů a dvorků a krámů, kde péče rodičů teplá, úzkostně důležitostná? Kde z druhdy úsměvy jsou, kde tehdejší chlapcovy slzy? Oh, kde dnes je onen chlapec? Je on to, tady jenž stojí, sirotek, cizinec – illusí pozbyvší, nemocí zlomený vích? A v opačno tam, tam zas jde k nádraží cesta, k výstavné kolonii, koupané v alejích stinných, tak snivá v luceren stínech, kynoucích z nádraží světlech, při zvučných nárazech vozů a táhlém hvízdání vlaků, ať v jarním zvlnění vzduchu, ať v zimním nehnutí sněžném, k dostaveníčkům to cesta! Jak dávno, co jinoch jsi byl! Tu v ruce hýčkal si knížku, tu kytičku růžových poupat a v hlavě včelí roj bzučících představ milostných možností sladkých i hnízda však syčící spletených hadů předsudků, pochybností... Oh, kde že zůstal ten z druhdy snivý i mučivý zájem na dívčích pohledech, gestech, postojích, přízvucích, slovech, kde něha zbožně až teplá k jich údům, vlasům a šatu, smyslně mystické téměř z vůní jich opojení? 80 Kde dlaně rozechvělé dlouhý, hladivý hovor k dobrou noc podané, v ruce se chvějící, ručce, váznoucí vyznání v šeru, chvějivé dotyky němé, a – dlouhé tažení smyčcem – polibků blouznivé kouzlo; až, s šumícím mumrajem v hlavě spolu se svářících dojmů, večerem plným vůně, v průvodu ohlasů hlasných vlastních tvých kročejů, domů návraty potácivé? Kde že dnes jsou ty všechny jinošské blouznivé vzněty, kde všechny tehdejší prolité hořké jsou slzy? Oh, kde že zůstal ten jinoch? Je on to, tady jenž stojí, stárnoucí otec-ženáč – pelichající, morosní sýc? Odešels – pryč je všechno, prožils, dožils a všechno je pryč! Ty tam jsou tvary a barvy a zvuky, ty tam jsou tváře a hlasy, ty tam jsou zájmy a úsměvy, slzy... beztvaré, čiré, němé i v hluku, lhostejné, bezúsměvné, holé a cizí vše na tě, na cizince, zevluje, zeje a čiší z těch časem vyměněných kulis a herců a her. Tajemství času – mystické, strašidelné, tragiko času – bezedná, strašidelná! Uprostřed skutečnosti, jasné tak, všední a známé, cítit a žít své já tak skutečné, známé a živé – a prostřed té skutečnosti, jež míjí a v neznámo zniká s domy, jež zmizely v prachu, s tvářemi, které už shnily, s hlasy, jež zněly tak živě a přece už nezavzní nikdy, 81 vidět a cítit své já se měnit a stárnout a chladnout, žití a světu vždy dál, smrti a zásvětí blíž! V městě, jež tvým kdysi bylo a přeludně cizím se stalo, přelud jsi v hodině této v onom kol šeření němém, kdy jak bys nad městem, nad sebou přeludný vznes’ se a stanul, duchovým přelétl zrakem vzdálenost času a nitra, účtuje se vším, co bylo, ať kolem tebe, ať v tobě! Co že dnes splněnou touhu od touhy zklamané dělí? Čím láska, urážka, bolest v zrcadle časové dálky? Tak, hle, se příkrov času tišivě na všechno klade, prožité s prosněným stejně v kouzelných barvách se mísí, jedinou neseno hudbou, splývá jak v jediný sen... Zasněný tesklivě ještě, podzimu podvečerního míjení tesklivým sněním opředen ještě, a přec změněný, smířený nějak, vracíš se v zšeřelý park. Pískání zdaleka letí svobodně, vítězně jasné, tím moudrým mlčením parku, v té sklenné čistotě vzduchu, v té k Věčnu otevřené, svobodné prostoře dnes. A v dálných nad hlavou výškách v modravém bezstropém šíru oblaky plují tak lehce, svobodně vlídné a klidné, tak gestem žehnání s Výše ptýlí se, taví a tratí v etheru Věčna, jak světci, mudrci smíření s vším... A v moudrém ztišení parku jinak teď stromoví starci, 82 vzpřímeni, vážně a klidně, na tebe, poutníka, zří: Časné co, pouhý jen orgán ve službě Bytosti Vlastní – květ, listí – osudně zašlo; ale co na tom? Stromů, hle. Podstata Vlastní, důstojně, v strohosti přísné, pro nové rozkvěty, sklizně dále v nich přetrvává! Podzime, tajemný sade, kterým se neslyšně vchází v oblasti Vyššího Smyslu! Dobře vím, tebou již kráčím, pod mou už kročejí – tesklivé vzpomínky pouhé – zašlého navždy mi léta šelestí listí a chrast. Po tak jen neplodném Letu, zároveň nudném i krutém, s vedry, v nichž překotným zráním, bolestným praskáním v klasech osení sklánělo hlavy a listy předčasně uschly, prudce vždy vystřídanými krisemi přívalů, bouří, jež tolik zpožděných květů a předčasných zničily plodů, už jenom z dálky jak zřím a slyším vábit mě Jaro, blouznivou Života Illusi, tvůj to, ó Sansaro-Maya, přeludně měnivý, barevný závoj a křídlo a sen: Bytí jen larvy – barvy a stuhy a duhy, zvuky a hluky a srdce tluky a muky, dočasné, smrtelné vonící květy, měnivé, marnivé laciné cety, žíznivé rety a jejich bludné, blouznivé věty, blouznivé blažící lásky mučící lež a žádost i žel....žel... Nuž tedy vítány buďte, vy čiré dálky a výše, prospektů pokojné širých linie čisté a přísné, obraze zhuštěný-zvnitřněný v pokojné duchové zrání, 83 v Sen: Skutečnost duchovou, vyšší toho, co ode vždy bylo, toho, co za vším jest, Bytí a Moudrost a Věčnost! A domů, domů! Tak volá to mysl i srdce, životem zklamané, unavené, kdy, prostřed skutečnosti, oněmlé, odcizené, v zšeřelý podvečer žití chladem a steskem se choulíš, nešťastný Odysseve! Domů, oh domů, tak v duši i srdci mi zní to v tichu tom přišeřelém příznačným motivem stesku, mysticky jinotajně – básnický kolovrat snů... A doma v světnice ticho i v zemdlené tělo i duši, zároveň jed i balsám tisící, uspávající, prolíná záludné šero teď stále více a více; na věci stínem a smutkem, na gesta vadnutím padá, stlumením na zvuk i hlas, myšlenky v širokých kruzích opřádá obzíravým, mysticky hudebním snem... Ten nyní, kolovrat tichý, pod prsty básníka snílka blouznivě vrčí a hrá, z kužele třpytného niť souká se teskná a nyvá, a přec zas kouzelná tak! Oč všechny stanice žití: Setkání, loučení, smrt mocněji, důvěrněji k duši teď promlouvají! Vzdálené prostorem, časem tak jasně možno ti zírat, dívka jak z pohádky v kouzelném zrcadle svém zírala, rozteskněná, vzdálený milých svých kruh! 84 Teď, když se k večeru chýlí, když šero a ticho se sneslo na zem a v příbytek lidský, teď, když se připozdilo, teď, když se ztišilo teskně v duši mé opuštěné – když podzim jen v zrcadle snu a v illusi vzpomínky vrací krásný a bolestný obraz života, snažení mého, teď když jsem více než tělo sám stal se přelud a duch: slétáte v světnice přítmí, ke mně se slétáte blíže, vy stíny! Nehmotné, plynulé tělo, s tmou zpola splývající, značené v obrysech pouze, bez váhy, barvy a tvaru, bez kroku, bez hlasu, vážny a němy, duchově tajemné, duchově přísné! Ó stíny, vy stojící v dveřích, vy po stěnách němě se chvící, ó stíny, vy duchové snů, vy těla vzpomínek, tuch! Vy, v nichž snad perisprit těch, kteří kdys odešli, bloudí, loučení, poslední hlas, poslední ruky jich stisk! Odešli letos či loni? Či dokonce před mnoha lety? Jsou v cizině? Nebo snad mrtví? Či jinak změněni zcela? Neb jsou to bytosti sněné, v mládí kdys podivné době, snů, tužeb fantomy snad, setkané v duše jen tmách? Ať jakkoliv, jisto je tolik: To nejsou bytosti s krví, bytosti přítomné chvíle, svým tělem bydlící zde! To podivní občané říše, tajemné, podobné oné, 85 již zřít lze v zrcadlech vodních, říše, jež Minulost zve. Snů, představ mystická oblast. Podsvětí říše to temná, kde vládnou mluvící němí, kde stíny duší se plouží, těch, které Tajemné Řeky ze světa odvezl tok, tam, odkud promlouvá mnohé poznáním hlubším a vyšším, prověčným smírem a velkým na dálku požehnáním, také však výčitkou těžkou, marností, prověčnou vinou pohlíží na nás mnohé v kletbě, jíž nesejme nic. To tajemný, mocný kruh Mrtvých. Kdo v říš tu často se dívá, je víc sám mrtev než živ: Mrtev pro tento svět činu. Než světem duchovým ovát, tím, co zde přítomno není, tím však, co prověčné je, neb bylo určeno jednou, životem bezčasým žije. Hrou stínů zdá se mu jen svět skutečný je vším svým světlem, a říší Praskutečna ten stínů kouzelný svět. Ten, zdá se mu, ovládá vše, jak ovládá Loutkáře ruka (ta ruka, již, stínový obraz, na stěně kulis lze zříti) svět loutek lomozný tak, sebe víc osvětlený. Podzime, tajemná dobo! Ty světlem luny a lampy, snu světlem kouzelné teskným věcí tvář oblévající! Ty okna zalitá modrem, snu modrem oblohy, dálek, příbytků, dusí okna teskně nám ukazující! Čase, kdy záhadná bytost, jíž prosté jméno je člověk, půl pravomocný občan, půl cizinec na této zemi, 86 víc věří v Sudiček dar, než ve vlastni vůli a moc. Kdy se mu zdá zde být všechno určeno tajemným řádem, mlhavou duchovou přízí kouzelně opředeno, přízí, za jejíž konce, gestem jen duchově lehkým, pohybem Nejvyšších Bohyň tanečně suverenním, Moiry, k skrytému cíli, s výše své hýbají vším. Chvíle ty podvečerní, vzpomínek, pohádek chvíle, chvíle, kdy kolovrat snů ze skrytých béře se koutů, by, třpytě se na světle lampy, úsměvně zlatém a teskném, do oken zalitých modrem tajemně broukal a pěl! Toč se mé vřeteno snů! Zpívej svou stříbrnou hudbu víl, elfů tajemnou píseň! Duchová, útlá má niti básníka bílými prsty z kužele zlatá se viň, na světle měsíce, lampy, snů, dálek kouzelném světle, mystická zvonící příze modravým světlem se sviť! Měsíci, zašlého žití, neskutečného světla tajemný, magický světe, z mystické propasti Noci vystouplá, kouzelně mocná, podobo studené, kruté, podobo panenské věčně Bohyně Artemidy! Té, Jejíž zasvěcen chrtům, kdo Její podstatu nahou, panenskou jedenkrát uzřel! Zářící Artemido, napni svůj stříbrný luk srdce mé připravené! Hekaté-Kouzelnice, napoj svým magickým světlem 87 i mého ducha i srdce, způsob svým uměním tajným, ať já, tak tělesně-živě, úzkostně-živě vždy lpící na světě světlém a hlučném, na já svém chorém a slabém, změním se, uvyknu dřív, nežli se dostaví večer, a než mě oponou černou odloučí od světa živých, zahalí rubášem černým, zhltí a rozpustí v Sobě širá a tajemná Noc! 88
BÁSNÍK A TAJEMNÁ SIRÉNA.
Básník: Ó zjeve kouzelný, jenž z širé hlubin tmy vždy světlý vyplouváš před duše vnitřní zrak, a zvláštním zpěvem svým, tak známě tajemným, než všechny zvuky země vyšším, krásnějším, mě v okruh uvádíš své moci tajemné, že mě cos vždycky pak za tebou zve kams do neznáma spět daleko mimo svět – Ó Vyšší Moci rci, odkud že jsi, kdo jsi? Jaké je jméno dálné Vlasti Tvé? Tvé oko modravé, jak mořské hlubiny, jak výše oblohy, jak lidské duše sny, je záhadně a teskně bezedné! Tvůj dlouhý, hebký vlas, i jeho proud i jas, hovoří k duši oním tajemstvím, kterým k ní promlouvá vlněním nyvým svým i voda měnivá i zlatý, zralý klas! A celé tělo Tvé, tak štíhle duchovéduchové, a přec tak souladné a tvárné, výtvor z pěn, to přes své étherné a čisté linie, přes astrálnější zář, než vše zde na světě, jak na skutečnost upomíná sen, 89 na krásu pozemských mě upomíná žen! Ba každá bytost zde, na zemi, na světě cos ve své podstatě z vyššího kouzla má, co v celé moci své, vítězně světelné svou krásou zjevuje Tvá bytost étherná. Já, jenž zde žádnou bytost empirickou milovat nedovede v plném oddání, já, jemuž zbožnit idol v každé zabrání, že v každé setká se s bytostí příliš lidskou; já, jenž jsem doveden zde v každé bytosti i věci zřít jen Ideálu odlesk hasnoucí a mdlý, jen Tvoji nedokonalou a smytou kopii: Hle, vůči Tobě, jež mě opíjí, blaženě zpit, jsem pouze pokorným a smutným troubadourem, vždy hotov za Paní svou, kam mě káže, jít! Modravě širého a bezedného oka Tvého zíráním a čarovným Tvým zjevem, světelně dlouhého a teskně zvlněného vlasu Tvého zmíráním a záhadným Tvým zpěvem prověčně hypnotisován, své srdce čarokruhem magické Tvé moci duchově obklopeno, a tak bez pomoci Tvé kráse vzdán: Chci proti zemské hmoty živlům všem být Tobě oddaným panošem-zbrojnošem, 90 chci, a byť v odrazu jen bědně zemsky mdlém, být krásy Tvojí věrným zrcadlem, Tvých zpěvů hudebním, byť lidským, nástrojem! Uprostřed nedokonalosti, změny, míjení, v oblasti záhadné, jakou je tato zem, Tvůj zpěv mi od mého zde zrození v můj stesk o teskné pouti zdejší cíli neznámém, jak s výše mečety hlas muezinův zní. Už v dětství svém jsem slýchával jej pět: Prý Vlast má jiný je, než tato teskná zem, jiný a krasší svět! Prý vše, co zřím zde, vše čím tady jsem, čím být zde mohu, co zde uvidět, té Vlasti vzdálené je pouze symbolem! Když přišel věk pak, kdy se v srdci mém rozvily neznámé a netušené síly, a v rozmachu tajemně osudném se jako perutě kol duše rozkřídlily; když jejich slavným zavlaním se vzňala a vichru orkánem se kol mne rozpoutala nezdolná touha po neznámém cíli: v tom vichru Tvůj jsem všeho mocnější já tehdy vyslech’ zpěv, v tom vichru Tvůj jsem všeho jasnější já tehdy uzřel zjev, že mocně tak jsem zatoužil se pustit strmým letem 91 v ohnisko sídla Tvého, ve chrám Tvého města – kudy však široširým světem by k němu dovedla mě cesta? Že v lásky touhy svojí pálícím mě žáru tak mocně zatoužil jsem zjev Tvůj obejmout! Než, rozpřáh’ náručí, jsem místo pevných tvarů přeludu prázdno jen a vlastní touhy páru,páru ucítil, smutný bloud! Dnes nejsem jinochem už, dnes již mužem jsem! A ten muž ve mně dnes, ten se již nespokojí tou neurčitou touhou, bezejmenným snem! Ten dychtí poznat vlastní bytost Tvoji, ten slyšet vysloveno pravé Tvoje jméno, ten tajemství magické krásy Tvojí: proč tvar je nejkrásnější v těle étherném, chce míti osvětleno! Ten chce znát Básníka, jenž vytvořil tak duchovýduchový, a přec tak tvárný zjev, ten chce znát božský Zdroj, z nějž pramení Tvůj nadpozemský zpěv, ten chce znát Zem, o Níž svou písní jen tak neurčitě vždy mu vyprávíš, ten slyšet pojmenovat chce tu, do níž ho vábíš, Říš – ten chce v tu Říši vjít, a tam Tě vzít si, mít! Chce, perlolovec, vnořit se u bezdné oka Tvého dno, 92 chce, plavec, roztouženouroztouženou, a přec mužnou dlaní na vlasu Tvého vlnivé a hladké plouti pláni, ó Siréno, ó Paní! Siréna: Můj slyšet zblízka hlas je v Bytí zasvěcením, můj toužit hladit vlas je trpět Věčna sněním! Ó rytíři můj, duchem zasvěcený, svým srdcem ke službám mým světlým posvěcený: Slyš, já jsem Siréna samého Moře Věčna! Ó Duchu, nitrem nazírající, ó Srdce, světlem božství plající, ó Básníku, slyš, já jsem Poesie, slyš, já jsem Nekonečná Hudební Krása světa. Světlo, z něhož žije, hudba, jež v nitru věcí přitlumeně zní, světlo, jež posvěcuje šerou všednost dní. Jsem Lásky sestra. Věčného Moře dcera, jež nikde břehu nemá, nikde nevyvěrá, jež svojím nekonečně širým vodstvem snu zem pevnou obklopuje, stápí v Neznámu. V hlubinách Jeho světlá zahrada, kde roste Strom, jenž nikdy nezvadá, a na něm visí krásná Lásky Jablka, jablka Hesperoven známá: Kdo je pojí, 93 ten lásky touhu svoji navždy plně skojí – než cesta k nim, jak věčnost, daleká... Tam visí Zlaté Rouno. V nekonečnou dáli třpyt světlé jeho krásy oslňuje, pálí, že za ním srdce všech, jež dálka neleká, jen vábí nezdolně, po věky budou plout; nadšením vzduté plachty k neznámému cíli, vždy Argonautů nových, nových plémě, milenci Ideálu, velké děti země, byť trofeje té nikdy nedobyli, konati budou nekonečnou pouť! Tam v světle úžasném největší hlubin tmy; v tmu věčnou vhaleny Sudičky-Moiry prověčně trůní, provždy neznámy bytostem všem a nejvíc samy sobě. Tam na dně bezedném, co v lůna hrobě, svůj zimní spánek spí, ukryty zrakům všech ve škeblích tajemství, co Krásy Světa světlé pravzory, nejvyšší Skutečnosti a přec Symboly: Slzavé Perly. To Mé i Sestry mé jsou vlastní, podsvětné, tajemství pro nás samy, skryté životy. 94 Mou Matkou Věčnost je. Prověčný život dal mi Její propastný, nejzáhadnější klín. Sen, který stvořil mě, nejhlubší vrhal stín, ten v hlubin podmořských nejhlubším temnu zrál, než odtud světelný, přímý a vítězný, z bezedných propastí k hladině vyplouval: mé Matky Věčnosti nejvyšší gesta kyn, nejlehčí, velitelská Jejího paže hra, nad víry hlubiny svou krásou zvítězivší, z temnoty hlubinné světlem se vykoupivší, co pěna úsměvná hladiny zrcadla. Proto, ač údy mé, vzdušné a stříbrné, duchově tvárné kouzlo světla mají; ač hladké vlasy mé, zlaté a světelné, jak zlaté rouno vln mé tělo pokrývají: přec modré oko mé, bezbřežně rozlité, bezedné, beztvaré tajemství hlubin tají. Jimi se k tobě Věčnost, moje Matka, dívá! A čistá melodie, již má bytost zpívá, tvé srdce plavcovo, tvé srdce norcovo, v lůno mé vábíc Matky, v poslední cíl i východisko zpátky: toť Její praslovo, toť její věčné hymny – věčné ukolébavky, jež všemi vlnami 95 v oblastech veškerých světelné Její tmy, Bytosti Její věčným žitím rozvlněné, prověčnou láskou Její věčně rozepěné, vlní se, zpívá, toť Tvojí Pravlasti i Země Zaslíbené je nekonečná melodie snivá... Než tím, že nyní znáš původní moje jméno, že nazvat dovedeš mou Matku a mou Zem, ničeho vpravdě nemáš osvětleno: Neb věz, já jsem tajemstvím věčným, které přezvědem poznáno býti duchu nemůže, jen v podobenství, dík jeho se základem světa společenství, být může smyslům jeho přiblíženo; jež pouze melodií, pouze symbolem, jen tuchou vzpomínky a nitrozření snem být může srdcem tvojím postiženo: Než nikdy, slyš, ni nejrozžhavenějším v letu šípem touhy srdce tvého nemůže býti Sídla Mého Mateřského, ni pro srdce tvé, ni pro ducha tvého kdy plně dostiženo v poměrném tomto bytí pozemském... Než to je dar, ne kletba. Neboť, drahý, věz, že právě to, že Bytí tajemství ti nelze rozřešiti, že právě tajemství to, věčným že je Bytí, 96 že jeho říši žádná není mez, to, právě to, v tvém srdci bezmeznou touhu nítí! Nad myslitelným cílem vždy je ještě cíl, a nad ním ještě....ještě... Dále....Dále... Věčně tak! A byť jsi sebe vyšší mety dostoupil v síle a kráse – vždy tvůj vnitřní zrak by kdesi v mlze milionů mil zas ještě, nový, vyšší ideál objevil, kam by tě touhy tvojí žár, Věcnosti božský dar, hnal, by ses vůlí svojí vzpjal, v rozkoši rozvíjení nových vnitřních sil – vždy výš a dál...! A tak jen touhy slzná rosa věčná dovede živit, svěžím udržet, zázračný Bytí květ; Do nekonečna, v říši Nekonečna věčného růstu možnost, věčný k růstu vznět! Jen v nekonečno rozprostřené říši je peruť svobodna pro ducha věčný let, jen k Cíli bytujícímu až v Nekonečna Výši lze výše věčně, věčně výše spět! 97
VY KRÁSNÉ ZAHRADY...
I. I.
 Vy krásné zahrady básníků srdci sněné, horečkou touhy duchem vybásněné. Vy krásné zahrady snem lásky vykouzlené, na širých březích Věčna položené – Vy krásné zahrady, kde Hvězdy hoří věčně, květiny hrdých stvolů kvetou a voní věčně – ach, Hvězdy Ideálů, květiny krásných citů, všech vyšších hodnot, vyšších sil a ctností, rozkvetší mimo svět železné příčinnosti a kletby hmoty, tam, kde affinitu, odvěčně určenou neruší žádná látka, ni věčnou arsis lásky rovnováha vratká; kde oheň svítí bez spotřeby, květ voní beze ztráty Svět reality prismem Nitra jatý – kde všechno od míjení odekleto žije ve věčné rovnováze věčné harmonie: Vy krásné zahrady – mé srdce patří Vám! Má duše nešťastná, jak vyšší touhy žena, kdys od hrubého muže uvězněná, jak po svém miláčku své paže zvedá k Vám! Hle, moje oči! Nesvítí to tam 98 odrazem světla Hvězd, jehož jste Vy tak plny? A jejich úsměv – což to nejsou vlny, jimiž se nesou vůně Vašich květů, tak zcela cizí tělesnému světu? II. II.
 Žel, z Ráje vyhnaný zde v Skutečnosti žiju, a s nostalgií zlou Vás pouze vzpomínám, když na obloze snění, čarokrásný klam, se občas zjevíte v mém teskném exiliu, tak příliš podobny jen fata morganám! Když pomním na Vesmíru grandiosní práci, práci Sisyfovu, jak vždycky na čas jen zhráněna v integraci se opět rozkládá, až v chaosu se ztrácí, by začínala vždycky zdola znovu; když zřím, jak budova, jak organismus, představa či cit vždy znovu se zas musí rozložit, v útvary nové přejít, by dál mohly žít; když zřím, jak se tu všecko mísí, přeměňuje, tu spojuje, tu opět rozpojuje: až se jen stálým probíháním branou smrti Žití, jen marným kolotáním veškero zdá Bytí – a v Bytí tam i Já, dočasná synthesa, v níž, jako v zrcadle, Bůh-Vesmír s hrou svou-děním, 99 Bůh-Vesmír, Proteus s vznikem svým-pomíjením se shlížet zdá! III. III.
 A přec: Vy zahrady, básníků srdci sněné, horečkou touhy duchem vybásněné, Vy krásné zahrady, snem lásky vytvořené, na širých březích Věčna položené – já věřit chci, že marně nejste sněny, jen duchem vybásněny, srdcem vykouzleny, já věřit chci, že nejste pouhý klam! Vy všichni zduchověle štíhlí Věčna knězi, labutě sněžné Věčnost zpívající, v svém zjevu sami Věčnost zrcadlící, milostné kouzlo bez míry a mezí – Vy silní rytíři svatého Ducha Graalu, Vy vojíni praporu Ideálu, mně dosvědčte, že pravdu vyznávám! Jak je to krásné: Krajem smrti jít, zde prostřed konečnosti Věčnost žít – své srdce proti ranám skutečnosti, jež malá je svou skepsí, silná bez velkosti, pancířem Ideálu zaštítit! Jak je to krásné: Knězem Věčna být, 100 skutečna prašnou cestou s hlavou vzhůru jít, a nad ní, ve výši Graal svatý nadšen nést, kam odráží se s hůry v tisícerých svitech Světlo Hvězd! Nad země zákony Sen Nitra postavit, pak v Nitra svého prismu zemi dát paprsky světelnými plát a hrát, ji v světle Snu, ji v světle Budoucnosti zřít! Trojici svatou Pravdy, Dobra, Krásy, co vyšší dcery Všeho Bytí Matky, co trojí formu Té, jež na vše trvá časy, vyznávat! Tak vědět, v hmoty kameni že ducha dřímá hrad! Tak proti skutečnosti vyšší pravdu Nitra, tak proti stvořenému včera své vlastní tvůrčí Zítra si postavit! A v tento slavný zítřek, ducha vlastní byt, své vnitřní, vlastní Já, jež zde podléhá změně, tak neproměnně a tak oslaveně, vidět jít! IV. IV.
 A proto: Zahrady na březích Věčna zřené, od pravých básníků vždy tady sněné, pěné: 101 Vy krásné zahrady, mé srdce patří Vám! Hle, moje oči: Nesvítí to tam odvahou Světla Hvězd, jehož Vy tak jste plny? A jejich úsměv – což pak to nejsou vlny, jimiž se nesou vůně Vašich květů, tak zcela cizí pozemskému světu? Což by se v úsměvu mých očí světlá Vaše síla tak čistě, oslaveně zrcadlila, kdyby Váš svět byl jenom pouhý klam? Což by Vás naše srdce, básníků srdce, snila, kdybyste nebyly světelným odrazem, jenž s Budoucnosti světa promítán až sem? Kdyby z nich neměla své sémě v našem snění tato zem? Ta zem, již z kletby tmy my jednou duchem pozvedneme a v hrdinném svých vyšších srdcí plání to Vaše Hvězdné Světlo jednou na ní: Vy krásné zahrady, dnes pouze v nitru zřené, jen touhy horečkou, snem lásky v dnešek přikouzlené – vítězně zažehneme, a s Ním též květy Vaše, o nichž dnes jen sníme, z rytířských srdcí svých si na ni přesadíme! 102
NOČNÍ KONTEMPLACE.
Závratná kráso světlé, teplé Noci, v své šíři nesmírné, v své hloubi tajemné! Oč hloub vždy dojímáš i jímáš srdce mé, oč ducha mého velebnou svou mocí vždy neseš dál a výš, než všední mělkost Dne! Já vyšel. A kol obnažené hlavy to cítím. Věcnosti, tvůj chladný, němý dech, jak vánkem právě se jí dotkl, šepotavý. Oh, cítím, je to týž, jenž tam v těch výsostech teď slavně vlá! Pozdravně, smírně vlá! Vždyť, zdá se, rozlétla se brána do šíra prostorů, a zeje zotvírána dnes tolik dokořán! Tak ze všech stran, přes celý vesměrného nekonečna lán dnes cítíš vesměrného nekonečna chlad pozdravně šeptat, vlát a vát. Ruch ticha velkého mocnými perutěmi na celé lány verst a mil, nad, jak by ze spánku jen, dýchající zemí široce, velebně se rozložil. 103 Jak výmluvný ten klid – a přec tak velce němý! Toť jedna z chvil, kdy zdá se duši v noc se stápějící, v tom prostoru tak v dálku rozprostřeném, bez stropu v Nekonečno volně rozevřeném, závratně nad lány těch polí, nad věžemi, nad střechami všech měst a dědin všemi, nad bytostí, jež žijí v nich a teď jako by spali, bludy a starostmi, úsilím, útrapami, ten celý Vesmír ve svém širém dění, v svém plavném pravidelném, tajuplném spění v neznámý cíl – blaženě snící, v blažených váncích smírně šeptající v tom rozlehlém a zbožném opojení v šíř nekonečných mil o mystickém všech srdcí o spojení... Vždyť v této hodině nočního utišení, kdy vše jak uspáno kol v přehluboký sen, zdá se to vše, čím trpěl rušný den, to všechno jeho hlasné, oslnivé dění, za cíli protivnými dýchavičné spění, dychtění, pachtění a lopocení – jak pouhá Májá jen... V tom tichu nezměrného zkonejšení, kdy s Prahor Bytí jen sníš šumět prameny, 104 zdá se být už tak strašně vzdálený ten všechen jas lomozné doby denní, jak byl by býval jen smutné a těžké snění spícího Brahmy, světa Praducha. Teď zasnul hlouběji, a všechno utuchá. Tam ve Výši, hle, nad vším v úsměvu smírném hrá, už jenom svatá Brahmavihará... A přec, ten narkotický balsám utišení, jenž zdá se kanout v srdce země z Hvězd, že myslíš, života že víc už pro ni není, leč v podvědomém, nesouvislém snění, kde míru věčného zní sladká blahověst; že všechno netržité, vířné vnější dění, všechen ten spěch, jejž v sebe jímá Žití Koloběh vnitř samot, vsí a městysů i měst, v tom krve rovnoměrném rozprostření po celém Těle Světa, jeho drah a cest, při Jeho Srdci sladkém ulehčení, v blaženém odpočinku zpovlovnění v odlivu soustředěných myšlenek a usměrněných snah se utišuje, zastavuje... mění v svobodné, nekonečné snění, v sen blažený, jenž vykoupením jest, v blažené prašantách – 105 ten vnější kolem klid – oh zbožná Noci lest! – přec vpravdě mírem není! Zpod křídel tmy té, v nitru toho ticha Života rytmus nikdy neustal. Slyš: Dole v trávě, ve vzduchu cos dýchá – a je to jistě touha, úzkost, žal. Nesčetno hmyzu na ztišené zemi a jiných miliony v širé prostoře, ať v hrůze před hladem, ať v lásky kruté hře, se hemží, třepotá i svíjí – a silami všemi v zápas se zapíná, hrůzný, byť pro nás němý – tak touží, nenávidí, trpí, zoufá, mře... Teď trávy ze sna hnuly se, v závanu vzdychly stromy. Vždyť také ony žijí ve snu svém, i těmto tajemným a trpným bytostem je určeno, v hloubce jich podvědomí, jak jejich celku, tak i částem, buňkám jejich všem, snít, toužit, radovat se, trpět... Celá zem, i spí-li, přec jen dál svůj život sní, své naděje a bázně, snahy, žaly. Snad v této chvíli v lese, ve křoví veliké zvíře lačně malé dáví, a jinde, v skrytém zrakům doupěti snad právě živočich poraněn dodělává, 106 co podál dvojice v svatebním sepětí v pohlavních šťávách svých svá chladí těla žhavá. A v kraji kolkolem i vnitř těch dědin, měst, jinače není. V setmělém tichu silnic, polních cest, pod rozloženou mapou Věčných Hvězd, i po ulicích města roztroušeni jsou poutníci, lidé Noci. Hle jedni: Postiženi kletbou všelidskou, touhou a mukou Lásky, Věčna velkou mocí, jež těžkou je v pozemském hmotném těle; v stínech se potácejí pudu svého tmou, motýli noční, sladké stíny noci, nejblaženější lidství trpitelé. Potkáš je jdoucí v tichu nočních cest, bok objatý a hlavy přivrácené, milníky pohyblivé, s Výše ozlacené, jak tichým žehnáním Tajemných Věčných Hvězd. Jdeš – vyruší tě šatu šelest sladký za stínem křoví, v rohu setmělém, jdeš – šepot probudíš blouznivě chvatně krátký, i cítíš: provázen byl pocelem. 107 Jdeš – náhle před tebou se ve tmě zamihnou, v leknutí, prudce od sebe odloučené pojednou, jak elektrická světla, bílé ruce. A jiné zastihneš, zároveň křečí napjaté i mdlé, železo ruky v ruce rozpálené, rty u rtů přižehnuté, oči rozšířené – to proudem tajemným, jenž tělem jejich žene fluidum mystické, jež vybíjí se zvolna... Hle, kterak řádí v trpném jejich těle: jím slastně napjati jak těžce dýchají, jím strastně sepjati jak sladce vzdychají, tetřevi blažení a němí trpitelé! Než, potkáš jiné... Duše rozvrácené, jež démon jejich vlastní temnoty do lůna temné, pusté samoty ven vypudil a žene... Zde srdce odmítnutá nebo oklamaná, obrazem těch, kdož určeni jim – jak svým pudem cítí – co nutný protějšek, doplněk pro jich zemské bytí, štvaná a štvaná... Ve vzdeších, kletbách, stíny opuštěné, vražedné ostří touhy dovnitř obrácené, 108 za ideálu svého fata morganou co Ahasveři Noci jdou a jdou... Zde, chtivou dlaň před svojí svítilnou, k oběti plížící se po špičkách, ti, kdož, tu lstí, tu mocí, kočky a kuny noci, prahnou jen sveřepě se zmoci statku neb žití druhých: zloděj, žhář a vrah. Ti všichni žárlivci a štěstí zavistníci, životem okradení, o mstě lačně snící, se bludně potácejí nyní dvojí noci tmou: té zde i tmou svých představ, myšlenek. A marně, bloudíce, slídíce, hubíce, marně jdou: Pro ducha světlo východu, pro srdce klidu lék v tmě noci nenajdou. K těm všem jen šelest můr, k těm všem jen lstivý stín svým klamem hovoří: Pro ty Hvězd Světlo majákem nad nimi nehoří! Ti skutečnou i vlastních dusí tmu plní jen přeludy svých vášní, bolestí a vin: vždyť jedni oči přeplněné mátohami mají, tak hlavu mračny těžkou k Němu nezvedají, co druzí prismem slz jen zkaleno Je zří. 109 A uvnitř domů – temných, osvětlených? Tam všude týž šeptný neb hlasný ruch: V krčmách i hotelích, v místnostech uzavřených, kde kouřem, výpary se, zmámen, válí vzduch, zřít můžeš běsem posedlé, jež pudí to jen k hazardu a plenu s jich statky, s tělem, s duší jejich vlastní: jediné pro ně, zdá se, má již cenu – jen opojení! Jenom v tom jsou šťastní! Ať náhlý úder pádu-neštěstí, ať břímě starostí, hlod bolestí, ať stálé výčitky přetěžké vlastní viny jich duši přivodily k vyšinutí, ať Hříchu Rodu na ně padající nemoci, bludu stíny: vždy je to více strhuje, vždy je to více nutí dolů, jen dolů, v propastném klínu ženy, v extasi hry i na dně poháru démona alkoholu, hluchého hluku, zmatku, neřestí temném kalu utopit démona tajemně zděděného neklidu a bolu či skřeta zažitého osobního žalu. Čím atmosféra výpary a pachy, šepotem, hřmotem, ó čím hříchem hustší, čím říje, karbanu a chlastu orgie jsou pustší, čím blíže rmutu močálu, dnu propasti, ďábla či smrti spáru, čím blíže závrati a zapomenutí a zmaru, 110 tím rozvrácené duši zdá se rozkoš větší; jen – křikem, chlastem, chtíčem ochraptělý chřtán vraždíce léčí se ze svých temných neklidů a hnětů, trudů, ran. Nevidí, neslyší... Snad ruce lomí žena, snad děti pláčou, hynou – jedno jim: je duše jejich provždy zaslíbena mocnostem nezemským. Ať jejich křečovité ruce v rozkoše muce se sklenky nové vždy, či kyčle nové ženy chvějně chápají – ať v zlato shrnutého banku hýří ponořeny – co se sluch jejich jeho z pekla zvukem opájí – jen ve tmě tápají. K nim v uzavřená okna Hvězdy nesvítí! Vábeni jen své vášně bludičkou, zmámení, opití, do oslnění, v žár si, můry noční, jdou jen pro slast Nebytí. A doma, v příbytcích? Mrzáctví těl i duší 111 na lůžku bez spánku, hle, ve vzdeších se válí: To s podušek je pálí plameny tužeb vlastních duší, jež v svého žití všední pusté hluší si roznítilo do bílého žáru, v něm kouzlíc si ráj nadpozemských tvarů. Nad ložem matka chorého děcka svého s úzkosti tajeným se dechem naklání; Zde předmět jejího teď smyslu životního – dál žití naděje či věčné zoufání? Jak pozoruje pot a oheň líček záškuby tváří, chvějné křeče víček, jak chtivě sleduje trhavý, těžký dech! Ne, nesmí zemřít její andělíček! Ty, ať jsi kdokoli, to dítě žíti nech! V nábytku v tichu nočním vržou červotoči. Nad knihou účtů, žárem vyschlé oči, on sedí spocen, zchvácen: počítá. Ta bilance! Oh, ať že stále znovu, jak chce, počítá, ať stále znovu počítá, jak chce, prokleté číslice ty, jednotky, desítky, sta, tam pod záporným číslem, jak by vskutku psáno, čte vždy jen: Dokonáno. 112 K čemu byl tedy všechen trud a shon, když takto vypadla bilance života? Teď opřel hlavu: Myslí, vzpomíná – teď vzdychne: Rodina! S poblízké věže půlnoc bije zvon. V nábytku v tichu nočním vržou červotoči. Poslední slze vyvřít vyschlé daly oči: Než vzejde nové ráno, buď tedy dokonáno! Och, nemocní! Ne, pro ty teprv klidu v noci není! Vždyť tělo polo vyschlé, polo vazké v potu, obličej zvětšený, zrak ztrhaný, rty slezlé, okoralé, v svém myšlení a cítění a snění zakleta v hmotě stále i v noci Duše trpí pro svůj domov-hmotu! A bolest, zmatek, úzkost – odpovědi Její na Smrti hýření, než za dne v tichu noci víc Ji ještě posedají... Z rozšířených zřítelnic, hle, kterak vyzírají ven, jak němě vějí ty psice-erynie, jež z domu těla Vetřelkyně Smrt štve mozkem na práh za Paní! Och, zda se ubrání té smečce, která na Ni, zuby ceníc, vyje, těm příšerám, jež, obraz jejich z nitra na ven promítajíc, 113 půl v snu, půl v blouznění, kol sebe řádit snů tu již již vítězíc, tu znovu podléhajíc? Ruch, život všude – as ním ruku v ruce jde bolest, nemoc, smrt, s ním věrně zasnoubena. On muž vpřed kráčí pevně, směle, prudce, co na šíj se mu těžce věsí žena. Slyš nocí výkřik bolesti: To z ženy-člověka bran těla právě vyšed se člověk nový občanem země stal; za ruchu starostného vítání, jejž kol něj slyšet, on zemskou pláň jen pláčem přivítal. Slyš nocí srdcelomný nářek: Kolem lože to vypukl v něj náhle rozloučení bol; za posledního úsilí, jímž hrudník zvedal se – vysoký vrch i dol – za chroptění a chrčení a křečí člověk dodýchal... Ó Bože! A přec: Čím Bolest, Nemoc, Smrt i v klamném nočním tichu, oproti Životu, jenž dýše kolem Ní? Hle jeho vrcholy – odvahu, vzdor a pýchu: ve tvůrcích vědců hlavách, básníků srdcích bdí! V světnicích, skrovných často, přecházejí 114 bez zraku, sluchu, chvějní, vzrušení, přítomni pouze nitrnému ději půl v zírání, půl v tušení. Ten výkřik-blesk neslyšet, nevidět, jenž v tuto chvíli ryze duchový ze srdce Tvůrce Myslitele vznes’ se k Hvězdné Výši, když Noc, v jejížto propastnou a zrádnou tmu vnořil svůj vnitřní hled, by odpověděla mu k jeho problému, mu náhle, kořist v klínu, odpoví. To světlo a tu hudbu vidět, slyšet není, jež v mass a linií tak vzdorně zoufalém, troufalém províjení, jež v žhavých barvách, skvělé harmonii, výmluvném rytmu, bouřící i toužící a snící melodii z umělců srdcí v tuto chvíli vlní se a sálají a znějí. Hle, všechnu tíhu země, naděj i úzkost její ta srdce umělců a myslitelů v sebe vzala: ta všemu na vzdory přes všechny zápory, jako by v nenasycení z života pestré hry, jak prapory, apostrof, rytmů, linií a barev, zvuků plápoly, a polnicemi a zvony, majáky-signály pro srdcí miliony, do němé, zoufalé tmy Noci z nich teď vyšlehuje, sálá, 115 a hlaholí, jásá a hlásá: Když všechno selže, jedno zbývá: Krása! Poznání krása, Opojení krása, Zákona krása – Hrdinství Lidských krása! Oh, čím je Bolest, Nemoc, Smrt i v klamném nočním tichu oproti Životu, jenž dýše kolem Ní? Hle jeho vrchol – odvahu, vzdor a pýchu: ve tvůrčích vědců hlavách, básníků srdcích bdí! Toť Noci majáky! Do temna Noci svítí, a ticho kolem nich se hlaholením zdá! To v životního moře nočním vlnobití jsou kormidelníci u vůle-kormidla. Snad Hvězdy Samy řídí směr jich cesty tvorby-žití. Než v nočním klamném tichu nejen oni bdící, i ti, kdož uzavřený zrak a údy nehybné teď leží mlčíce, ti spící, své problémy, své plány, pochyby, trudy své, života svého nit, v svém snu jen předou dál. Kdo za dne o zradě své milky přemítal, ten v snech svých měří dál své štěstí pochybné. Počítá obchodník úzkostně účty své, 116 jak skloněn nad nimi je za dne počítal. O rouletě sní hráč, o honech myslivec, co chlípník o lůnech, o zadcích, o stehnech. Sní matka o dětech, o zlatě lakomec, a dítě hrá si dál v svých zvláštních dětských snech. I v snech maniak žije žitím překotným, co melancholik ze sna vzdychá, sténá dál, dál ve snu paranoik štván je bludem svým, jak den, noc schizzofrenika je snem jen dementním, kdy různé role hrá, jak za dne si je hrál. Ba vše, co přechodní jen zájem v době denní, co světlý ruch a halas překotného Dne těm spícím všem za bdění zastíral: Nemoci těla nebo ducha zrod, nemoci těla nebo ducha tajný hlod, ty nejvíc skryté obavy, nejtajenějsí přání, nejhlubší problémy-tajemství jejich Bytí: To teď, když utichlo dne rušné, vířné dění, když plamen slunce zhas’, teď v smyslů zkonejšení a žití vnitřního od vnějšku odpoutání v nočního spánku sunoucím se snění v obrazů jinotajném přestrojení zas plným zvukem zní a plným světlem svítí. Hle chorou pubertu, jak ze sna v nepokoji těžce i blaze vzdychá v těle ztrnuvším: 117 to o čem nejvíc sní, co jí je v touze vším, a přec před čím se rdí, čeho se zradit bojí v jasný a cudný den: to dává prožívat jí teď pod hříšnou rouškou svojí nejbližší důvěrník i zrádce srdce: sen. Rty cynismem i děsem zkroucené, lile, hříšník zsinalý i v horkém loži svém jak hřích svůj a trestem jeho ve snu přežvykuje! Co dal mu zapomenout hluk a zájem dne, alkohol, děvka – to teď upírem zas na hruď zasedlo mu, pařáty v peřinách mu chruje, a jak se zachycuje ďáblími křídly a drápy v dřevu pelesti, příšerně hvízdá, škrábe, šelestí: klid z hrudi ssaje, ssaje A vědce-zpytatele, básníka-tvůrce snění, jen v díle zastavení není, není zapomnění. Toť často doba nejvlastnější práce, nejtišší hodina, kdy poznenáhlu zraje, co světlem střízlivým a vzruchem doby denní ředěno, ptýleno – v hlubinách podvědomí ducha v roztoku rozptýlená pouze celku tucha – nemohlo v klidu dospět vyšší integrace; teď v chladu, šeru noci zhuštujíc se stále, kol osy osobnosti ssedá, stále účelněji hrání, vždy více spějíc k poslednímu zrání. 118 Jak často ve vítězném „Heureka!“ ze snění podvědomí nenadále vyblesklo, narodilo se takto, z noci temna nebes hvězda, světlé dílo! Tak v hlubinách a výších Bytí pracuje i snění; tak na stavu, kde Duch z lnu žití svého roucho světa tká, se člunek zticha, bez přestání kmitá i ve spánku snech. Ne, ten klid vnější kol skutečným mírem není! To ticho zdánlivé je plné šumu touhy, je plné stenů jen – co šelest, to je vzdech; jen Den se odráží v tisící nočních ech, to křik je Dne, jenž přešel v povzdech pouhý. V mohutné netržité symfonii Země toto zde pausa není. Toť jenom hudby teskné přitlumení, jen tempa živého rytmické zpomalení. A, byť by zněla sebe více jemně, ta hudba zemdlí, ztiší se – však nikdy neustane. A sotva Nový den pod slunce září vzplane, jak zvukem polnice vše probudí se, vstane, a v krátce kol vše zas: Ruch všední, světlo, hlas – a stará Života hra rozproudí se zas. 119 To drama od nezvěstných věků započaté, o kterém, jak že skončí jedenkráte, kdy, i zda vůbec kdy se skončí, nikdo neví zde. Po noci den a po dnu noc vždy znova, po sladkém rovnodenní slavný slunovrat, po slavném slunovratu teskné rovnodenní – tak na velikém světa divadle vždy výstup po výstupu, tak vždy nový akt, tak celé cykly v stálých proměnách, vždy nový rok, staletí stále nová, ten kus před sebou zříme hrát. Ač kulis illuse se střídá a se mění, vždy stejní herci stejném na jevišti, jen v různém přestrojení různých pokolení týž hrají kus. Že v hrobu propadlišti za transparentní oponou se tratí, to mudrce v hledišti neoklame: Ví, že týž stvoření typ v generaci příští odehrát variant úlohy dávno známé se v jiné masce s druhým aktem vrátí. Jak zmatená to hra! Jak smutné je to drama! V svých gestech výkřicích jen boj a snaha samá, a její smysl, zjevný její cíl: Nezdolná touha, touha po Štěstí. Za tím se, žíznivě své paže rozpřažené, ve zbroji vědomých i nevědomých lží, 120 se zbraní nečistou – nekalou soutěží, po cestách trnitých a kolem propastí, přes rudá moře zločinů, přes bahna neřestí, i po silnicích prašných šedé všednosti, v napětí všech svých sil, vše, co se člověk zove, k předu dravé žene. Ať ten je dosáhnout sní násilím a onen spíše lstí, je dosíci chce každý. Na ty, kdo v cestě stojí mu, bojovně doráží, na ty, kdo předešli ho, nebo cestu kratší k jeho cíli našli, nevraží, a možno-li, na nich se mstí, tělesní, duševní neštítě se vraždy. Co cílem jednomu, jejž doufá dosíci po trudné pouti až na sklonku žití svého, to druhému, jenž k cestě nadán výhodami druhu všeho, je pouze přechodní, průchodní stanicí, a třetímu, jenž zrak v mlhavou dáli hrouží, je východištěm jen a nudným domovem, co čtvrtý, pátý zcela jinam touží svým snem o štěstí bláhovém... Tak každý svůj sen štěstí jinde sobě vysní, zře jinde rajských krajů fata morganu, druhého nechápaje s jeho štěstí písní, šílence přelud jen spatřuje v jeho snu. Jak mnohému zeď smrti náhle dráhu jeho přetne! 121 Jak mnohý, v dychtění svém upjatý jen k cíli svému zrak, přes propast vrhá se, do ní se zřítí tak! Jak mnohý pro únavu cíle nedolétne! Jak mnohý zadusí se v bahně neřestí svých v prostřed své pouti bědné! A mnohý kolikrát že padne, vždy se znovu zvedne, dál běže za metou tak často vzdálenou, že jejích hranic ani nedohlédne! A mnohý, aby dosáh’, po čem tolik touží, po celý život stará se a souží, prachem se duse, prachem na cestě se plouží, potupně těm, kdož před ním běží, slouží. Co všechny ústrků však, úrazů a pádů bolesti, co všechny potu, krve těžké oběti, co chvíle únavy po chvílích lopoty všem těm, kdož usilují v paží horoucím, bolestném rozpětí, přes všechny trampoty, kýžené fata morgany své mysli v posled dospěti! A řídcí pošetilci, kteří přec jen dojdou jednou k Cíli, který si na konci své dráhy byli snili – jak že jsou zklamáni! Jak že to štěstí je všední a skrovné, chudé, jak že v něm z Vysněného Ráje málo zbude! Vy hvězdy ve výši! Vy světy vzdálené! Jak často pozvedá své ruce lidství naše k Vám! 122 Tak často zdá se mu, že, hmotou zjařmené, by u Vás nalezlo konce svým útrapám, tam u Vás že by napilo se, žitím štvaný pták, z Věčnosti, kýženého štěstí pramene... Navždy ten tam že byl by efemerních nadějí a bázní, všech malicherných starostí a strázní hnět pozemský....pozemský... Oh, Vám, Vy světy viditelné námnám, a přec tak tajemné, Oh, Vám, Vy zraku blízké, v skutečnosti tolik vzdálené, závidí často tak! A přec i to je pouze nový klam, jímž dálka kosmická svým tichem nesmírným, svou září dojemnou a smírným klidem svým jen šálí lidský sluch, jen šálí lidský zrak! Vždyť víme, že jste povstaly kdys z téže hmotné látky. jak naše malá, smutná, chladná zem; že, sestry, kolujete širým prostorem v podstatě v stejném rytmu, dcery jedné Matky! Že všechny díly širé říše oné, zdánlivě rozptýlené tak, že zrak nás ztracen tone v tom Moři Nekonečna tajemném, 123 přec nevidného kruhu otěžemi, jenž rozepjat je celým prostorem, přes celou jeho propast rodem, zákonem pohybu žití svého jsou i navzájem i s malou naší zemí v jediný celek Kosmu sepjaty. Ó velké tajemství našeho Já a Ty! Když na Vás, hvězdy, zřím, tu dobře cítím, že stejná touha Vás touž mocí dravou, jak nás, v tu osudnost tak lopotnou a žhavou, již zoveme tak prostě, velce žitím, vpřed stále pudí, že totéž ve Vaší, co v naší lidské hrudi hárá a pálí, věčnou žízeň budí, totéž Vás rozněcuje, totéž trudí. Tak jak mi absurdním je pomyšlení, že by se dalo všechno dění až do molekul, do atomů jen v trpnou hmotu rozložit, a všechen řád a všechen život duše, tak velký ve vůli a v citu, v myšlence v tuše, jen mechanicky vyložit; že celý ohromný a krásný kosmos nad mou hlavou, že celý v duchu mém cítěný kosmos lidský by základ měl jen hmotně dynamický: tak cítím též, že klid Váš idylický 124 je kletby dálky pro nás pouze maskou Ihavou, ať jakýmkoli jménem nazvanou, ať rájem ztraceným, ať nebem zaslíbeným, ať smrtí nebo nirvanou... Ta Vaše záře – toť jen oheň touhy, jenž přetváří se v pohyb neustálý, v let chladným prostorem už věky věků dlouhý za cílem neznámým do nekonečné dáli! A nechť jsou těla Vaše sebe éternější, a vegetace na nich sebe nádhernější, ať na nich duchového žití rozdělány jsou sebe vyšší, světelnější stany: Pokud jste tělesy, pokud jste viditelny nám, pokavad nezhas’ touhy Vaší plam, kterým jste bez ustání v bludném kole štvány vesměrných prostor širé brázdit lány, potud je Vaše blaženost jen pouhý lidský klam. potud je život Váš, osud Váš, blízký nám! Ba snad že touha Vaše, touha Vašich dětí, bytostí-částí Vašich muka o to větší jsou, oč smysly duší jejich dovedou předmětem touhy své, svou v dálce vidinou se mocněji, hlouběji rozechvěti! Že, oč že jasněji vnímáte visi svou, 125 tím mocnější je po ní touhy Vaší vzpětí, tím lačněji že křídla Vaše letí v tu její náruč tolik touženou! A to, co vzhůru k Vám v nás teskný pohled zvedá, že vyšší meta jen, jen vyšší cesta žití, jíž nepochybně – jaká slast i běda! – nám buď již bylo kdys, buď bude jednou jíti! Vzpomínka na vyšší sen přenesmírné touhy, ne na život jejího naplnění, nejbližší stanice jen, ne však ještě, – běda, – zkojení touhy, z trudu vykoupení, ne ještě – ten čas nekonečně dlouhý! – co ve Vás srdce naše, duch náš sní a hledá! A přec: Ó Hvězdy, jaké pomyšlení, že Vy tam ve výši tak dálně nad námi, při žhavých jader svých tak roztouženém snění, svém vespolném od sebe oddálení, tak v teskném osamění, v tom teskném obklopení věcností nekonečné zimy, nekonečné tmy, jste našimi, jste mými sestrami! Že totéž Vaše žhavá mocná jádra, co naše malá lidská cítí ňadra, že také pro Vás jako pro nás není 126 klidu a míru, z touhy vykoupení, že trpíte, ó krásné, jako my! Trpíte marně ? Sníte marně? Jsou drahé Vaší lásky sny jen obluzeny vidinami kosmické fata morgany? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Snad na té poutí nekonečné za Metou příliš vzdálenou ta Vaše těla, světlá láskou, nakonec přece zahynou! Znavena letem věky dlouhým prostoru dráhou studenou snad křídla Vaší touhy klesnou, ledné Vás vichry ovinou – a tak u letu stále mdlejším v studené lázni širých cest, v prostoru stále vychladlejším se rytmem stále pomalejším a truchlejším budete nést – až v potácení, srdce chladná, v nichž nezbyla již touha žádná, mdle klesnete v náručí Smrti, bývalá těla krásných hvězd... V chaosu smutně nekonečném širého němě prostoru mrtvé jen zbytky Vašich kosmů, jak cáry zašlých praporů, víříce v trpném, teskném letu v mocnějším stále rozkladu ponesou v Moře Zapomnění tragiku svého západu... Nebude nikdo nad vodami, kdo zaplakal by nad Vámi, nebude nikdo, ani vody, jen Prázdno Paranibanny... 127 A nepatrná mezi Vámi i naše chudá matka zem se všemi lidství sny a plány poplyne rakví prostorem... A přec: Ne, není, není možná, by zhynul onen krásný sen! By to, co zde už jednou bylo, byť jen co obraz, tucha zbožná, byť jen co sen – co v nás tak mocně k Světlu chtělo, tak dobrodružně velce snilo, byl pouhý klam, byl přelud jen! By, co kdys krásou zvítězilo nad pouhým látky chaosem, co božství svého důkazem, tak v svět se, v kosmos přetvořilo vývojem nesčíslných věků – to aby bylo marně žilo a velké lásky obraz-dílo všech světů-věků jen šalebným byl obrazem! Ne, co už jednou bylo, žilo s velikým o svém Příští snem, co koncepcí o mocném díle, tak velkém v kráse, velkém v síle, v růst tragický se rozepjalo 128 hrdinné vůle pokynem – co v závratném svém heroismu, stavši se časem, prostorem, tak v drobné díly rozčleněno, v svých dílech teskně oddáleno, bolest a práci na se vzalo – ten hlahol, který slyší zníti v své duše skrytu každý z nás, co božství hlas: To vše v svém nitru dobře cítí, že trpí, bojuje v svém bytí za Vyšší Mety příští čas. To, nedovedouc zahynouti, – jsouc Kladu Bytí důkazem – a byť by mělo věčno let u bludném kruhu vpřed a zpět kolovat, nesouc v lůně běd prostorem mrazným dlouhou poutí své krásné touhy žhavý květ – i byť mělo vždy naposled v zdánlivé smrti pousnouti: to, v nitru tajný, skrytý vznět, jenž zrál v něm jak v semenu klas pod zemí skrytém v zimní čas, v svůj pravý zákonitý čas se rozdmýchá vždy v nový žár a vytvoří, byť z mlh a par, 129 zas nový kosmos, nový svět, jenž bude toužit znovu vpřed obnovit toužebný svůj let v průvodu slavném nových jar! Snad od Věčnosti do Věčnosti nám souzeno tak obnovovat vždy v mocnějších svých niter žárech svůj v nekonečné vzdálenosti rozpjatý křídel našich let – vždy znovu v čarovnějších jarech z tmy Zimy-Smrti vynořovat nezmarný svého Žití Květ, vždy znovu, v duchovějších tvarech z rozprchlé látky vytvořovat krásnější nazí touhy svět – tak nechat znovu rozptylovat a zas svou silou obnovovat svůj roztoužený krásný let – tak stále se jen k cíli svému vždy víc a více přibližovat, a přec, od lásky zprahlý ret, nikdy ho, nikdy dostihovat – – – – Snad souzeno nám naposled za prahem nekonečných let, po pouti nekonečných mil: 130 v úžasně krásném Gloria splynout ve Vyšší Boží Já... Vím jedno: Tento krásný svět, jejž kolem zříme, o němž víme, týž, jejž v svém vlastním nitru sníme, a který ctíme, co výtvor vyšších božských sil: má smysl, poslání, má Cíl! 131
EPILOG.
Je život tragedie. Ať romantik toužící Věčnost, Věcnosti nedosáhne – je tragika v nezkojení. Ať omezivší se klassik na Věčnost resignuje – je tragika v resignaci. Vždyť tvary Štěstí a Lásky, v nichž končí touha a bolest, vždyť tvary Krásy a Moci, v nichž končí touha a bolest, jen co sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva – stvořeny dosud však nejsou. Ó velká tragiko pouti za ptákem ohnivákem, za ptákem žitého štěstí! Tragiko těch, kdož jste snili, patříce k obzoru dálek, o krásných krajinách v dáli, o žití bohatém v městech, o horách nebetyčných, o mořích nekonečných...nekonečných... Vy, jimž, tu z vysokých budov, tu se stěžnů vlající prapor; v pozdravu jarního větru přes luhy zvonící zvon; v orchestru odvážné hudbě loď odjíždějící v dáli; výbojně rachotící, vítězně hvízdající, v mračnu se tratící vlak; nad hřebeny nejvyšších budov, nad komíny továren smělé, nad stuhy černých jich kouřů vzlétnuvší k obloze balon, rod smutný pidimužů s výše své pozdravující; 132 a, konečně, v letní čas noční, kdy touha prostory sálá, tam někde v daleké dálce, tam někde v daleké výši zářící pokojné hvězdy: slibovaly a lhaly, lhouce vám slibovaly krásnější, vysněný svět....svět... Vy, jichž kdy v životě dotk’ se, jak ruka krásná a krutá, vzdálených osudů vítr – slavný a svobodny hlas, by zase odhučel v dálku, vzbudiv jen stesk a jen žízeň! Hlaholně znící zvěst o slávě básníků velkých; dvorní kol jedoucí vlaky krátce jen stavící vždy. Čekané tisíci hlav, zdravené tisíců bouří, a, s tajemstvím přísné své slávy, komet jak tajemný zjev, navždy zas mizící v dáli; umělců věnci a květy radostně zdobená kupé, pestrými barvami stuh se světelným písma jich zlatem do dáli „život!“ a „změna!“ vlající, volající; v kraj váš snad zavítavší z dalekých, neznámých zemí podivná opojná žena: vonící takovou vůní, mluvící pohledy, slovy, jakých se nezapomíná! Ve viděních bdělého snění, v nesouvislých snech nočních, zákony pozemské tíhy, principy příčinnosti neovládaný: Svět Jiný vás okouzloval, své před Vámi rozkládal barvy, hudbu svou vyluzoval, k sobě vás osudně vábě, pohádky vypravoval... Ó, jak se zklamali v žití i ti z vás, jimž bylo dáno daleký uvidět svět, bohatý prožíti věk! 133 Ničeho, ničeho z toho, co lhaly dálky a výševýše, pouti váš nedal vám cíl! Týž všude bezbarvý prostor, na moři tytéž vždy vlny, prach na věcech, na tvářích vrásky, a smutek a touha jen v očích. Ohnivák chycený rukou – chocholouš už jenom šedý. Týž zákon tíže hmoty, týž zákon únavy smyslů, týž zákon zklamání duše, jež jinak vše vysnít si umí, a tytéž nad vámi znovu, vždy výší svou klamající, dálkou svou šálící znovu tytéž jen obzory nové, tak jako tolikrát už a tolikrát marně dříve opět vás dál vždy a výš clonou svou lákající... Ó veliká tragiko pouti za ptákem Ohnivákem, za ptákem žitého štěstí! Ó velká tragiko touhy spojit se tělem i duší, tragiko přátelství, lásky! Tragiko vaše, ó muži, po Ženě toužící žhavě, napřed vždy věčnější štěstím svoje si objetí snící: Marně jste, poznavše ženu, a byť i v tolika ženách, hledali Ženu svých snů! Tragiko vaše, ó ženy, po Muži toužící žhavě, napřed vždy věčnější štěstím svoje si objetí snící: Marně jste, poznavše muže, a byť i v kolika mužích, hledaly Muže svých snů! 134 Zda byla to, zklamaný muži, žena, jež žila kdys dávno, snad silná, smyslná Fryna s mocnými kyčly a stehny, s šťávami prosáklým lůnem, s hrdlem, jež v rozkoši chroptí, žena, jež slastí se svíjí, v rozkoši křečech až kňučí? Nebo snad Salome vilná, prut ohebný, perversně mlsná, s drobnými, ostrými zoubky kousavě líbající, chlípící přesládlou krví na tenkých, špičatých prstech, zároveň žhavá a chladná, zároveň ssavá a zrádná, záhadně krutá a sladká, rozmarná nekonečně? Nebo snad některá svatá, milující tak srdcem, tak vnitřně čistě a vroucně, že láskou svou objala Boha? Nebo snad v symbolech mlžných samotná Matka Boží, na zemi projevený výraz to Ženského Božství: duchově štíhlé, křehoučké tělo, ruce jak ledové květy, veliké hnědé oko v líci jak čajová růže; bouř zlobných neb nečistých vášní v srdci v ráz utišující, pohledem čistým a jasným pokojně odzbrojující, sesterským dotykem ruky, duchovým pocelem zraku bez styku hrubého s tělem blaženě ukojující, zrození Člověka z Ducha, ne z lůna, tak přislibující; i z dálky vzpomínkou věčnou – Beatrix, Marketka zralá – k velkému života dílu mohutně inspirující, i z dálky, jak s oblastí hvězdných, nade svým chráněncem bdící, jej tajemně vedoucí k Výši, od zla jej ochraňující, vždy sféry světlejší, vyšší před jeho vnitřním zrakem 135 tajemně otvírající, tak ve všem a vždy, bytost andělsky svatá: očisťující a povznášející. Zda byl to, zklamaná ženo. Kanibal anebo Caesar, neb jiný hrdina mocný, o kterém dějiny mluví, s hlasem jak polnice vřeskná, když v boji k vítězství žene, a sugescí vůle a slávy ovládá tisíce mužů? Či veliký vůdce lidu, politik-organisátor, muž vůle železně kruté, drtící osudy v rukou, přes mrtvol hekatomby ke svému spějící cíli? Nebo snad tvořící vědec, myšlenkou vládnoucí hmotě, pod jehož pohledem pevným pracuje tisíce strojů, a jemuž, třebas i mruče, Kaliban netečný slouží? Či velký umělec-genij, s čelem a zrakem jak slunce, s pohledem, signálem k žití, jež objímá tisíce žití, s lokty,lokty jak hranice žhavá, s dílem, kde lidství všech typů touží a trpí, a přes to až k božství vyrůstá vůlí? Či dokonce snad sám Satan, On, nejvýše hrozný a smutný neschopný na věky láskylásky, a proto nejvíce hrdý, k nejvyšší negaci žití na věky odsouzenýodsouzený, a proto nejvíce vzpurný, nejvíce tragicky velký, tak nejvyšší obdivu vášeň, nejvyšší soucitu lásku v hlubinách velkého srdce, jak na vzdory, rozněcující? Či, zklamaná Magdaleno, spíš Kristus, velký syn Boží, tišící láskou svých zraků a čistotou moudré své vůle v přírodě vichřice bouří, jak v duši vichřice vášní; 136 Běsy ze zmatených duší slovem svým vymítající, nemocné uzdravující, od hříchu očišťující, všem slepcům od narození zrak pro pravdu otvírající, zchromlé a malomocné hlasem svým povzbuzující, ba samy zdánlivě mrtvé, pro život nový a lepší, prostou a kladnou svou pravdou křísící, posvěcující; žíznící po vyšší pravdě věčností napájející, tak všude a ve všem Syn Boží, magicky světlý a kladný: života tajemný chléb láskou svou rozmnožující? Ó kletbo prostoru, času! Jaká to útěcha smutná, že kdysi snad takoví byli, že takoví jednou snad budou, mužové, ženy – však nejsou! Nebo snad, kdesi že žijí, neznámí, nepoznatelní pro dálku prostorů chladných! Snad že je oceán dělí, snad celý kosmický prostor, tam že na kterési hvězdě po svém zde protějšku touží, v dálku šlou pohled svůj vroucí, majáku světelné rámě, který však v prostorách širých pro zimu úžasnou mrzne, který však nesmírnou dálkou daleko od cíle hasne! Ó veliká tragiko touhy spojit se tělem i duší, tragiko přátelství, lásky! A největší tragiko těch, kdož chtěli jste žíznivou duší zmocnit se věčnosti, nitra! 137 Kdo chtěli jste druhého bytost bez změny do sebe vzíti, nitro své bytosti vlastní líp, po druhé vystaviti – ó největší tragiko lidství, tragiko touhy po největší moci! Opíjí krása květu, opíjí krása ženy, opíjí krása obrazu, opíjí krása písně – jak zmocnit se tvaru a barvy, jak zmocnit se zvuku a vůně, v sebe je proměnit, zvěčnit – při tom jich nezničit čaru? Jak nitro bytosti druhých bez změny do sebe vzíti? Ó tragiko milenců krásna! Zvedá se, hýbá a žije v tvořících plamenném nitru změť ohromná nadlidských čar, celý svět šílených postav: Svět symbolů celého nebe s vytržením všech stupňů, pějící soustava škál linií, tváří a těl, postojů, posunků, gest! Svět symbolů celého pekla s utrpením všech stupňů, křičící soustava škál linií, tváří a těl, konvulsí, šklebů a gest! Celý svět heroů touhy, celý svět herou vůle, nesoucích na bedrách svět, k Nebesům stavících věž; titanů hrozících Nebi očima nenávistnýma v skřípotu drcených zubů, s rukama s motouzy žil. Životy celých měst za slavností revolucí, s výrazy tváří a gest typů těch nejrůznějších, jak různých povah, tak věku v rozličných situacích. 138 Září a chvěje se, sní v tvořících horoucím nitru: Směs barev nejrozličnějších, poklady nezemských třpytů, inkarnát andělů, ďáblů, rostlin a zvířat a lidí, světlo všech oblastí ráje, ohně všech mučíren pekla, barvy všech pozemských krajů, horstev, údolí, moří za všech dob denních i ročních, škály všech svitů a stínů v počasech nejrozličnějších. Třpyt v očích pozemské lásky, všech jejích druhů a stupňů, barvy, z nichž měkce plá něha, barvy, z nichž ohněm žhne síla, barvy, v nichž žaluje smutek, i ty, v nichž radosti pějí. Hlaholí, pěje a hraje v tvořících vzníceném nitru: Slap melodií všech výší, všech druhů, všech harmonií, stříbrné souzvuky znící oblastmi celého ráje, vždy vyšší, vždy stříbrnější, víc štěstím se zalykající, nejvyšší tremola houslí, nejvyšší toužení fléten, blažené intervally, kde extase vyrůstá v závrať, co výraz radosti duší všech stupňů, a výšky, a druhů, co hudba duší všech stupňů na žebříku dokonalosti; úžasné úzkosti skřeky, bizzarní basy všech děsů, třesoucí klenbami pekla, všech jeho mučíren pustých, hrozivá ztišení v pausách, kde mukám dochází výraz. Báječná symfonie, za níž se tvořily světy, zvuky všech bouří, jež zněly v pravěku na naší zemi. Zvuk, jakým vychází slunce, píseň, jíž v sklonu se loučí, 139 stříbrná melodie, jíž s výší k nám hovoří hvězdy. Vysoká, žalobná píseň všech druhů pozemské lásky, chropot všech nenávistí, tremola úzkostí všech! Ples nadšení tvořícího, ston v nicotu padajícího, checht strašně skřípavý toho, jenž nejvíc nenávidí, vzlyk nejvíce milujícího! Ó, kde jsi poddajná hlíno, stačící sochařů visím? Kde barvy těch svitů a stínů, stačící malířů snům? Kde jste, ó nástroje vzácné, stačící výškám a hloubkám, stačící stupnici barev, jež v horoucím, zmučeném nitru velikých básníků zvuku svítí a zpívá a zní? Vše, čeho chápe se duše, by z těla stvořila duši, životem skutečnosti prosvítající Věčnost – vše, co se chvěje v ní, hoří – hasne a odchází s ní! Motýla bez křídel jen v sítě svých výrazů chytá, parodie svých snů z tvarů, jež stvořila, vnímá, vidin svých karikatury vynáší na světlo dne, nitrné hudby své paskvil výsměšnou ozvěnu slyší; je ruka slabá, čas krátký – a na věky nelze přec žíti! – a kdyby i věčný byl jedincův život: Lze všechno kdy vysloviti? Ó veliká tragiko tvůrců! Ó nejvyšší tragiko těch, kdo chtěli jste žíznivou duší zmocnit se věčnosti, nitra! 140 Je život tragedie. Ať romantik toužící Věčnost, Věčnosti nedosáhne – je tragika v nezkojení. Ať omezivší se klassik na Věčnost resignuje – je tragika v resignaci. Čím srdce vznešenější, tím vetší láska a touha – čím větší láska a touha – tím také bolest vždy vetší. Vždyť tvary Štěstí a Lásky, kde končí bolest a touha, vždyť tvary Krásy a Moci, kde končí bolest a touha, jen co sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva – stvořeny dosud však nejsou. Stvořeny dosud nejsou! A přec jak sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva! Odkud ten tajemný dar: Toužit a Sen svůj v duchu svém splněný zříti? Ta láska k širému moři, ten stesk po vzdálených hvězdách, po dálkách, po výších touha, ke kráse tajemná láska, tvořících básníků sen? Kouzlo, jímž hudba nás jímá a kamsi v neznámo nese, v kraje mocnější lásky, v Kythery čarovnou říš? Báje, jež tvořily věky, věnem děd předával vnuku, jak poklad v tajemné skřínce, k níž klíč přec zůstává ukryt z tajemné prozřetelnosti prvého zasvěceného? 141 Žije kdes v daleké zemi Princezna jediná, krásná, zakletá, hlídaná drakem – s Ní celá zakleta říše. Co rytířů padlo již v boji, v kamení zakleto trvá – jediný, poslední – vítěz, z kletby Ji osvobodí, s Ní celou říši a všechny, kdož boj svedli příliš záhy! V přečetných strázních, hle, bloudí po moři Odysseus, v své duši Ithaky sen s věrnou svou Penelopou! Ať moře nepřátelské jakkoli bouří – co na tom? Po letech bloudění přec, moudřejší, z Ilia vítěz, spatří svou kýženou vlast, obejme zkrásnělou choť! A tak i jedenkrát já, trpící člověk a básník, stěží jen elektron atomu buňky Vesmíru, Božího těla, stěží jen zlomek vteřiny z Věčnosti, kterou je Bůh – přec toužící obejmout Vesmír v jediné synthese-tvaru, přec toužící vytvořit Vesmír v jediné synthese-díle, obejmout plně a provždy, vytvořit nesmrtelný – dojdu snad v poslední chvíli, ve všech a se všemi vítěz, plného ukojení! [142] OBSAH:
Předmluva7
Prolog9 Za dětstvím12 Apostrofa Lásky17 Strom Života21 Elegie májová30 Za Matkou51 Za domovem61 Elegie podzimní77 Básník a Tajemná Siréna89 Vy krásné zahrady...98 Noční kontemplace103 Epilog132
[143] Napsal Jan z Wojkowicz, úprava Ed. Miléna, vydal nakladatel Fr. Borový v Praze, vytiskla Polygrafie v Brně 1925
[147] XVII. KNIHA ZLATOKVĚTU 1925
E: až; 2004 [149]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Borový, František; Polygrafie; Zlatokvět
(Napsal Jan z Wojkowicz, úprava Ed. Miléna, vydal nakladatel Fr. Borový v Praze, vytiskla Polygrafie v Brně - XVII. kniha Zlatokvětu)

Místo: Praha; Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 150