ZA DOMOVEM.
I.
I.
Zda, parku můj. Tě ještě uvidím?
Tak mocný sevřel dnes mne po Tobě zas žel!
Po tom Tvém čaru tichém, hudebním,
jenž ať jsem kdykoli po pěšinách Tvých šel,
se zraku zasněného steskem svým,
mne jako hovor druha provázel,
po všem, co v Tobě tolik bylo mým!
Zda spatřím Tě zas jednou na podzim,
v té Tvojí duše době nejkrásnější,
kdy, jak by v styku s Něčím Vzdáleným
za Svými zdmi, pozdravem větrným,
pod oblohou v ten čas tak nejjasnější,
tak duchovou, nejvyšší, nejdálnější,
jsi ke mně mluvil vždy tak moudře teskná slova;
kdy z květů Tvých už jen ty nejzvláštnější zbyly,
jen astry barevné, a azalky, a thym,
jen s kořáním, své vonné, svítivé své síly
od zlatě žlutých do pomerančova
měsíčky usměvavé s teskným kouzlem svým.
Zda spatřím Tě kdy v zimy zkrásnění
pod carským hermelinem sněhovým,
kdy při stříbrném, snivém zjasnění
61
Tvá celá rozloha i se svým stromovím,
smrky i velkou jedlí, břízami a duby, olšemi,
i zasněžená pumpa slámou obalená,
i všechna milá místa, nyní opuštěná,
stoly a lavičky, tak krásně oněmí;
kdy občas jenom temné šumění
ve sněžných vrcholech Tvých stromů táhne tichem Tvým,
co tu tam zašustne to větvemi,
když návěj spadne zvukem stlumeným
neb prškou sesype se na zemi.
Zda spatřím Tě, můj parku, jednou zas,
s tím svátečním a plesným vzhledem Tvým,
v Tvůj nejvíc hlaholný, nejslavnější Tvůj čas,
kdy z polí za zdí Tvou, jakoby z dálné dáli,
vždy větry k Tobě přicházely, vály
s nového jara velkým poselstvím!
Dnes v duchu slyším zas nadšený jejich hlas!
Tam vzadu na kopci v korunách stromů dují,
hukotem slavným tak svůj příchod ohlašují,
a Tebe v požehnaném čase blahověstí slavnou
fanfárou jara hlasně pozdravují –
co ve Tvých keřích, stezkách, jarním vonném vzduchu,
jim už to svítí vstříc tak v teskném, snivém vzruchu!
Jak často, chlapec bláhový, jsem snil,
jak veršem bych Tvou duši zachytil,
62
s ní duši svou, v tom mocném vcítění,
v němž slaví umělec své s věcmi spojení!
Než marně jsem se pokoušel vždy znova,
bych Tvoji hudbu pěl, Tvé barvy maloval:
Mně z péra stékala vždy jenom hluchá slova,
v nichž plamen lásky mé tak chladně horoval –
přec čím ses obtížněji mně vždy postihnouti dal,
tím víc, ó bratře duše mé, jsem Tebe miloval!
Zda, parku můj, Tě ještě uvidím?
Rok za rokem jde, a má naděje
je málem jen co naděj romantika,
jenž věří v Nemožné a po Vzdáleném vzdychá,
co Skutečnost jen Přítomností je!
Všem, kdož Tě mají dnes, Tě tolik závidím!
Jak plně mohou ti užívat lásky Tvojí!
A přec tak často zas o Tobě nyní sním,
jak o jediné drahé milce svojí,
jež nerada, se smutkem hudebním,
měníc se v znenáhlém, však marném truchlena boji
s Časem, tím vrahem svým,
přec jiným nedá zřít ve vlastní duši svoji!
Můj domove! Mé drahé město rodné!
Ty, v němž co mladý strom jsem chyt’ se kořeny!
63
Kde jsou dnes všechny krásné ony sny,
jež snil jsem ve zdech Tvých! Jak málo byly plodné!
Dnes, smutný vyhnanec, na loži svém tu hynu,
tak blízký Ti, a přec tak vzdálený!
Na Tvojí půdě strom – než jeho kořeny
ven z Tebe vyťaty pro nepoznanou vinu!
II.
II.
Tak spatřil jsem Tě, drahý parku, zas!
A žel, že spatřil! Bože, oč jsi choval
dřív pro můj mladý sen víc života a krás!
Oh, jak jsi zhmotněl! Zmrtvěl! Zevšedněl!
Jak mně, jak minulosti své ses odcizil!
S kým jsi ta léta, nešťastníče, žil,
že zplaněl jsi tak? Jaký, jaký žel!
Tvůj altán, besídky i stoly přemístěny,
partie celé jinak olesněny,
nejkrasší prospekty Tvé zakryty:
Můj parku drahý, jsi to, rci, jsi Ty?
Zde nové hrazení, zde zkažen snivý kryt,
zde z Tebe dokonce kus celý urván byl!
Oh, kdo tak na Tobě, se, parku, provinil?
Což jsi to ještě Ty, když chybí z Tebe sebe menší díl?
Jak moh’s to vše, můj parku, dopustit?
64
Na kopec vycházím – oh, oč je nižší nyní!
A teď – to sen můj nový sráží žel:
Ten pohled širý, jenž se odtud střel
přes pole snivé k oknům továrny,
až tam, kde mému vznícenému zraku
se ztrácíval vždy houfec tažných ptáků
kams v dálku továrního dýmu do oblaku,
a teskně krášlil tak, básnicky povznášel
o zemích vzdálených mé roztoužené sny –
ten pohled nyní
ohyzdných jakýchs domků mrtvá hradba stíní.
Ba, Tvoje okolí! Což je to Nymburk dosud?
O, město rodné, jak Tě shledávám!
Vše, co jsi chovalo kdys nejdražšího v sobě,
to tam, to tam –
to cynik Osud
rukama hrubýma zkazil v tak krátké době!
Už nespatřím, jak v čistém chladném vzduchu
na poli v dálce v modru k výši ční
továrny mlnná světla, jak by v slavném vzruchu
za chladných večerů kampagne podzimní!
Už v podvečer v lip stinném stromořadí,
kde snivě svítily kdys žluté svítilny,
milostné chvíle uprchlého mládí,
65
mladistvých představ klamající sny
nebudu nikdy, nikdy prožívat!
Jak sladký byl ten svit! Jak důvěrný ten stín!
Teď tam už všude spatříš rozlévat
v slavnostně intensivním modrojasu
svou cizí, novou, grandiosní krásu
po celé šíři ulic, k výši městský plyn!
Už není „Spálenky“. A, zabydlena dnes,
ta hlučná města čtvrt se mi dnes pustší zdá,
než kdys ta otevřená pláně rozlehlá,
po níž se rozlétle tak vždycky dálí nes’
tu osamělý zpěv, tu větru šum a zdvih,
tu kolotoče, zářícího dálí,
směs hudby, výkřiků....výkřiků... když jsme zde stávávali
za dob své mladosti ve chvílích večerních....večerních...
Vše, vše tu změněno. V ulicích starých zříti
budovy nové, nové barvy, jména,
živností nových návěstí tu svítí –
a mnohá volná místa, v nichž se kdysi dalo
tak zvláštně, intimně o jejich duši sníti,
dnes spatříš k nepoznání zastavena.
Vše zaplněno vnitř, a městské na periferii
hle, nové čtvrti povstaly a žijí,
66
a s nimi nové prospekty a vztahy,
sokyně těch, jež byly mi tak drahy!
Je Nymburk zastaven – a s ním jak zároveň
i širý jeho dech by byl teď zastaven:
ten širý jeho dech, jímž Nekonečna vzduch,
jímž z volných prostorů kol, plný dálných tuch,
dřív k němu pozdravem proudíval Věčna sen!
Ty starý kostele, vy parkány, vy valy,
vy dvorky, podloubí, vy všechna místa milá,
zde ještě z minulosti mládí mého zbylá:
jak že jste zapadla, jak že jste zesmutněla,
jak planí výměnkáři se z vás nyní stali!
Tu osaměly, a tu zastaveny,
tu s novým světem v těsném smutném styku,
ze staré souvislosti vytrženy,
jak orgán zděděný, kdys v těle předků cenný,
než nepotřebný dnes už v těle vrstevníků
v tom novém prostředí už jenom živoříte
než, trosky zapadlé, k duši nehovoříte,
jak já o minulosti svojí jenom teskně sníte.
Tak zhynuls domove, zároveň s mládím mým,
ač přede mnou přec ležíš nepochován –
67
jak mrtvý, bez duše, s útrobím vyňatým,
vlastní jen kůže, kost – na věky balsamován;
jak v urně uložená hrstka popele,
jen pouhé kosti v stavu ztrouchnivělém,
kde dříve člověk byl, s duší i celým tělem,
než duše odešla, a tělo zhořelé
se rozptýlilo po vesmíru celém.
Epilog.
Epilog.
A přec:
Mám právo, provázet jen vzdechem elegickým
růst, rozvoj Celku, slabý jedinec?
Mám právo, citem lidským, příliš lidským
stavět své dětské vzpomínky a sny
na vzdory velebnosti hlasu Života?
Mám právo, oplakávat pokrok obecný?
Vpřed! volá Zákon Žití! A vpřed Život kráčí.
Co staví na odpor se, rozkotá,
co odlišuje se, to sobě přizpůsobí.
Čím je mu jedinec, čím všichni bdící spáči
se svými sny o krásách zašlé doby?
Jen krásné hroby,
přes které dále kráčí, neboť jenom tak
je růstem, vývojem, je Duchem Života!
Oh, jenom tím, že boří
68
minulé tvary, získává si látku,
z níž, znovu zhnětené, si formy nové tvoří!
Lepší? Či horší? Těžko rozhodnout,
když kuklou musí stát se dřív i motýl nejkrásnější,
když jinošského hárání a zmatku
obdobím temným musí proběhnout
k své plné zralosti i genij nejjasnější!
Co roste šíř a dál, toť teď už nový svět!
Že k němu důvěrné své srdce nekloním?
Jsou jiní zas, kdož budou rozumět
mu důvěrně, poněvadž srostli s ním.
Těch stav se kolébkou, je opět prostředím,
v němž po svém žijí, o něž svoje sny,
perutě silné, opírají k vzletu,
vstříc mávajíce modernímu světu
nad budov průmyslových komíny!
Těch pojal v sebe kořeny s úponky jejich všemi
ten dnešní Nymburk zas, ten dnešní parku vzhled:
Tam, kde já postrádám své krásné, sněné včera,
tam mezi synovci a neteřemi,
milostný zítřka květ,
se proplétá už malá moje dcera.
Resignuj, smiř se! – tak to volá vůkol –
žij s budoucností, mládím, dál a líp!
69
To, co ti zhynulo, je dým – to zde však, to je úkol,
to života je nový, svěží slib!
A mládí to zde přec ti cizím není,
když jsi s ním pokrevenstvím rodu svého spjat!
V něm po svém pokračuje jen tvé vlastní tvůrčí snění,
s tím můžeš, musíš duchem navázat!
Věřím, ó věřím! A přec, mladý světe,
vím, že to jen můj duch se s tebou pobratří,
ten duch, jenž miluje, co znovu raší, kvete –
než srdce mé, má duše – ta Ti nepatří.
Ta v úkryt nejhlubší svůj ve snu svém se vnoří,
zrak zavrouc před světem – až v nitra zrcadle
znenáhla před ní s důvěrností vzhoří
v třaslavém citu odrazu mé mládí zapadlé.
Naslouchám, ponořen v své duše vlastní střed:
Ty staré město mé s tím kruhem luk a strání,
dech Věčna dýchajíc ve větrů širých vání,
už ze dna duše vzchází mi Tvůj krásný, zašlý svět:
jak zraku vlichocují se důvěrně tím svým kdysi
v Tvých známých ulicích, hle, známých tváří rysy!
Jak mile kolébá tím dávným zvukem sluch
v oděvech někdejších ten starosvětský ruch!
Oh, vidím náměstí v podvečer o Vzkříšení
slavnostně kolkolem z všech oken osvětlené,
70
tlum lidu šumného při zvonu hlaholení,
co modrým stanem v stříbře prvních hvězd nade vším jarní obloha se klene;
pak průvod, hudba pomalá, a v náhlém utišení,
za davu sklánění se, v stále blížícím se hlasnějším zvonků znění,
nádherný baldachýn, žár rudý pochodní.
Teď k uchu, z náměstí jak, vábně-sladce zní
zvuk ohlušivý prken sbíjení
v předvečer jarmarku na stanů postavení.
Oh nazítří, co zvuků a co hlasů!
Už dopoledne ulic zastavení
k náměstí hrnoucí se mládeží, dobytkem, dobytkáři,
že sotva protlačíš se davem, jenž se sváří,
kol bučících a kálejících krav, řinčících řetězů,
kol prodavačů hádavých a hulákavých basů
v rachotu povozů;
a odpoledne, plném na náměstí
ten pestrý lidu ruch kol vystrojených stanů,
těch dřevených tak sytě červených a žlutých miminek, kolíbek, truhliček,
těch ryb a koníků a husarů a srdcí z marcipánu,
ten pokřik kramářů, ten trumpet, frkaček,
brnkaček, slavíků a píšťal kvik a jek!
Zde kanafasu měřeného loktem dřevěným
svist ostrý, tam zas vzadu tichý stánek,
odkud na tebe hledí, drážděna zájmem tvým,
71
koketní dívčí očka svěžích venkovanek;
a zde hle nade vším ve světle slunce svítí
zásvity hedvábně průsvitně vítěznými
s balony červenými, modrými, zelenými
překrásný velký hrozen na paprscích nití.
Je svátek Těla Božího. V poledne na náměstí,
hle zlato slunce, zeleň ratolestí,
chvějivá bělorůžovost čistotných družiček –
a bílé košíčky, barevné věnečky, sypané drobné barevné něžné kvítí,
chvoj na dláždění, hle to všechno šumí, šustí tajemně a svítí
a voní v teple slunce!
Oh slyším hudbu jarních nedělí:
Z „Ostrova“ vane v sluch až za plot zahradní!
Jak se to při ní zvláštně, slavně sní,
když ji vždy dálka, vítr táhle rozvlní,
ty teplem odpoledne ospalý jsi, mdlý,
a polem zíráš na věž kostelní!
A sláva kolotoče Schlemleinova!
Jak bylo by to včera,
v mé mysli nyní jasně vystupuje znova,
hle, stařec s prázdným rukávem a dlouhým vousem bílým,
syn-mladík s rákoskou i dcera.
Vždy, když se přiblížilo září, posvícení,
to z dálky jeho velký flašinet už zval
72
a srdci podivné opojné rozechvění,
a hlavě jakés exotické snění
svým zvukem ohlušivým větrem přivíval.
Jak zářil, jak se v bohatých svých třpytech zachvíval!
Tak tajemně a krásně,
orientálsky rozmařile, líně....líně...
Ty ze skleněných korálků snímané, věšené vždy vábně třesoucí se třásně!
A za večerů
ve slávě bengálu, při hudbě flašinetu,
pod letní oblohou tam na „Kozině“
ten jeho světel vír v divém dokola letu!
Oh nyní za náměstím jdu, jako by v podvečerním šeru
a z bývalého dřevěného mostu zřím
vysokou budovu, i s vížkou, žluté školy,
vysoko čnící volně nad okolí,
nad sady kolem, nad řečištěm Labe širokým;
vnímám ten tok – tak temný, chladný, širý,
šumící tiše v dál kol stmělé plovárny,
až k železnému mostu, kde se obzor sklání;
cítím větru vání,
jež jako na svých křídlech nese moje sny,
tak neurčité, širé, bez mezí a míry.
Zřím cestu hřbitovní uprostřed podzimu,
kdy pozdní odpoledne halí se již v tmu;
73
je listopad, je Svátek Dušiček.
Tma, vítr v kaštanové aleji
hovoří v korunách, a na lavici u hřbitovní zdi,zdi
prodává babka – pastva pro oči – celičké svazky barevných i bílých svíčiček,
co na silnici v černé kaluži
se přísvit oblohy sinavě obráží....obráží...
A bloudím vnitřním zrakem po hřbitovu:
Hle dolem v řadách nasypaných rovů,
jak dnes to celé širé pole svaté
je světly svíčiček a lamp slavnostně, tiše vzňaté!
Jak v tichém kolkol šepotu a chrastění
na větru svíčičky ty jak by ve snění,
tajemně, němě, svatě plápolají!
Tu větřík zhas’, ta, zdá se, dohoří.
Jen za červeným sklem lampičky klidně plají.
Po cestách kráčející lidé tise šepotají,
a u malého, chudičkého rovu
dva chlapci tiše prou se, hovoří.
Jen v dětství hloub a hloub! Zde kasárna
a blíže k domovu, hle, jízdárna
a odtud hlasný křik a biče práskání
a dupot koní –
to důstojník za černožlutými hle vraty vysokými
hrozbami, nadávkami svými
74
dokola zpitomělé, uřícené mužstvo honí
a strach mu nahání;
a ještě výše, skoro u nádraží
teď z kovárny bušivý lomoz zní –
hle nyní uhání
odtamtud k městu splašivší se kůň a za ním dragoun běžíběží.
Jak na jaře, a k letu u večerní chvíli,
kdy duch tak teskně snivě znaven je a zpilý.
za vůně jabloní neb střemchy, bezu, v záři měsíční,
co tiše nehnutě zdi bílé k výši ční,
snivě a krásně do snů dětství zní
jak vábení,
tam za zdí parku zvuky neumělé,
jež vyluzuje rekrut v pausách do tmy rozechvělé
kaprálem zaučován v troubení!
Teď před zrakem, hle, mi On celý, celý vstává,
v zeleni mladé s prvým větrem jara
můj park, můj mládí svět, mé duše království!
Ó vítej duši mé, ty starý parku můj!
A všemi svými sny,
jimiž’s mě rozesníval,
když jsem se z Tebe kdysi za dětství
kam’s v dáli roztouženě díval,
mně tak zas jako kdys o Světě vypravuj,
o Světe, jak jej tehdy ještě chlapec snil,
75
o Světě neskutečném, jenž však přes to byl,
jenž krásnější a duchovější žil
v mém snu a tuše –
v oblasti Duše.
A tak, co žije dnes můj duch s tím světem mládí,
s ním roste, rozpíná se stále dál a dál –
Tvé kouzlo, domove, nechať mě v snu mém svádí,
bych srdcem, duší svou vždy v Tobě odpočal.
Bych žití těžiště v něm maje duši svojí,
svým vlastním bytím v tichu zakotven,
nad denní ruch klad hudbu v duši mojí,
nad skutečnosti zjev, skutečnost vyšší i Sen.
O tajemství mi hovoř minulosti,
o tom, co trvá, i když minulo,
co žije v duši, i když zhynulo,
o smrti tajemství, o duši, o Věčnosti!
76